Tak jsem se konečně dostala k tancování

Tanec býval můj život.

Někdy v 5 letech jsem se dostala do „rytmiky“ a velmi brzy pak do tanečního souboru v rámci LŠU. Pamatuju si to velmi dobře. Byla jsem prvňačka nebo druhačka a ostatní holky byly minimálně o 2 roky starší.

A byl to „vopruz„.

Ty výjezdy na taneční soutěže si asi umíte představit. No prostě desáté kolo u vozu se čtyřmi koly… 

Ale tancovala jsem moc ráda. Učitelka rodiče přesvědčovala, ať mě dají do Prahy na konzervu. Nepodařilo se jí to. Nevím, jestli mám být ráda, nebo jestli mě to má mrzet. Ale spíš mě to tak trochu mrzí, protože zbytek základky a gympl nebyla mé nejkrásnější životní léta. Mezi tanečníky bych asi byla spokojenější… ale kdo ví…

Nicméně rodiče mě nechtěli pustit do Prahy na intr…

Od té doby jsem aspoň chodívala na diskotéky. Semotamo. Nebo jsem se učila flamenco, salsu a indické tance a africké tance na kurzech. Mám za sebou i několik lekcí baletu s japonskou učitelkou baletu mé dcery. Na tanec jsem nezanevřela, kdepak. Dokonce jsem kdysi plánovala propojit hodiny angličtiny s tancem. Nebo začít dělat taneční semináře 5 elementů dle sebe. Měla jsem vytipované ty správné písně, měla jsem systém, tančila jsem si doma. Ale pak přišlo období, kdy jsem si uvědomila, že nechci tancem vyjadřovat smutky a bolesti – že to nepomáhá. Spíš se to víc jitří.

Od té doby mělo víc žen podobný nápad a dnes na takové taneční spontánní seberozvojové a sebevyjadřovací semináře můžete narazit docela často. Můžu doporučit, pro většinu to nejspíš terapeutický účinek má, ale má cesta to již tak úplně není… 

V dzogčhenové komunitě (o dzogčhenu píšu tady) se nepraktikuje jen podstata mysli v kontemplaci a různé mantry atd. Dělá se tam i tibetská jóga, tanec vadžry a pak tibetské tance. Khaita radostné tance se to u nás překládá.

Já jsem vždycky byla spíš pro tu spontaneitu tanečního vyjádření než pro nějaké choreografie, které mi někdo udá, ačkoliv mám za sebou léta učení se choreografií :-) A tak tanec vadžry neznám. Jóga, ani tibetská, ani jiná, mě zatím nějak extra nechytla (ačkoliv kolem mě tak obchází a občas se mě dotkne :-)).

A Khaita pro mě poslední dobou byla nějak zakletá. Vzhledem k tomu, že v srpnu má do Prahy (a Bratislavy) přijet po mnoha letech náš stařičký tibetský dzogčhenový mistr, pořádají se tak různě po republice kurzy těchto tanců. Připravuje se totiž natáčení speciálního videa a speciální choreografie právě na přivítání mistra. Jak se zdá, tibetská kultura ne a ne zaniknout, ať se politici snaží, jak se snaží :-)) 

Žádný z víkendů, kdy se kurzovalo v Brně, jsem ale nemohla. Až včera jsem měla čas vyrazit na jedno tančení. Holčiny, které chodily na kurzy a snaží se ty tance naučit, se plánovaly sejít a trénovat. Tak jsem se přidala. A nebyla jsem sama. Nakonec se nás tam sešlo 5 holek, 3 mužové, 3 děti a jeden pes :-)

Zjistila jsem, že fakt musím shodit, protože takhle jsem tedy kdysi v zrcadle při tančení jako malá nevypadala :-)) Nemluvě o tom, že jsem se cítila dost nemotorně :-) A to mám jen nějakých 5 kg navrh. Tedy jak to dělají ti s nadváhou a obézní fakt netuším!!

Ale jinak jo, tance jsou to radostné a to mě ba!

Na ukázku jeden z těch, které jsme podle tohoto videa trénovaly!