Říjen – houby klid.

Vysloveně se těším na listopad. Mám tam jedno takové želízko v ohni, o kterém budu brzy psát. A doufám, že mi slušně změní život :-) Bude to určitě silný zážitek a plus mínus mi byl darován (bez pomoci druhých bych se k němu nedostala…).

A těším se na něj o to víc, oč náročnější byl říjen. Uff. Říjen – měsíc vzdoru. A že já tedy umím být vzdorná!

Vzdorovat jsem začala hned první týden. Pátrala jsem poctivě, co ve mně ten vzdor vyvolává a snažila jsem se ho nějak překonat. První týden se sice zadařilo a druhý týden to vypadalo, že mám klid.

Houby klid… :-) 

Když si přečtu shrnující článek k prvnímu týdnu (ten o tom, proč být autentický a ne křivák), je vidět, jde všude jsem hledala pomoc.

• ve své knize Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty) a v jeho 1. kruhu (SYMBOL) a i v těch dalších (NEMUSÍME SE BRÁNIT; ROZHODNOUT SE, CO VLASTNĚ CHCEME). Navigovala mě k tomu, že žít v tomhle napětí se nedá a že je třeba najít nějakou cestu ven z toho vnitřního konfliktu, ve kterém jsem se ocitla.
• u svého neudálního učitele Ruperta Spiru, kterého mám moc ráda a skrze jeho videa a knihy už se mi dostalo docela dost pomoci :-) Dokonce jsem se s ním jednou setkala v Londýně i osobně! To byla náhoda jako blázen! Ale jeho slova, že jakýkoliv odpor je odpor našeho pomýleného odděleného Já, mi nepomohla.
• ani ona knížka o bódhisattvech, kterou jsem už louskala dva roky v létě na dovolené, ve které je krásná větička ve smyslu, že v neduálním světě žádný odpor vlastně neexistuje. Možná neexistuje, ale v tomto případě jsem do neduálního světa nějak nepronikla :-) 
• a v jedné diskuzi pomalu odpadaly důvody pro vzdor jako slupky cibule.

Až se nakonec vyloupl jeden:

vzdor ve mně vyvolává jakákoliv situace, která mě nutí popírat sebe sama! Nebýt autentická, nejednat spontánně, svobodně, otevřeně a upřímně. 

Takže pro mě bylo objevné poznání, že jsem se tak dlouho snažila odpor překonat, zatímco nejde o to udělat to, čemu vzdorujete (třeba jít tam, kam se bojíte jít), ale udělat něco s tím, co víte, že ve Vás vzdor vyvolává (třeba se strachem)!

Vzdor, který je spojený s tím, že jsme se dostali do situace, která nám brání v tom jednat autenticky, je oprávněný vzdor! Je to velmi jemný indikátor toho, že směr, který se chceme vydat, není ten správný směr!

Už Vám něco takového také seplo? Nebo co děláte se svým vzdorem? S tím „a já nechci a nechci!“

Jak jsem říkala, druhý týden se zdál být Ok. Drhlo to (když musím, tak musím), ano, ale nakonec jsem si našla způsob, jak si užít to, vůči čemu jsem předtím vzdorovala. Ten týden jsem začala pracovat na jedné specialitce a vůbec na vzhledu svého blogu. A i na svém osobním vzhledu (cvičení dál pokračuje!)

Třetí týden byl ale dokonale vzteklý!  Víkendový čchi kungový orlí seminář jsem si sice užila a taoistické dýchání (no, dýchejte bez toho, aniž by se Vám hýbal hrudník!!) považuju za bombastickou věc, ale obě ranní meditace byly prostě k vzteku. Celkově to se mnou hrozně šilo a já se tam jedné noci i dozvěděla proč. A nebylo to příjemné… 

Ani mé články na téma Tibet a Zeman a dalajláma nebyly příjemné. Už dlouho jsem se tak nevztekla nad něčím, nad čím si obvykle tak maximálně povzdechnu…

A tak čtvrtý týden se nesl ve znamení revoluce. Oné změny, o které jsem psala již záříjový magazín Aves! A o které zpívají na svém novém albu Depeche Mode. Nic násilného. Naopak. Ale nutného! Jediný problém je, že to ryzí se někdy jen těžko prodírá na světlo, protože přesvědčení je fůra a udupávají nás argumenty, které se zdají dávat smysl. Ale přitom je to jedna velká lež a nenávist. A to ryzí někdy není lehké mezi tím vším objevit…

Naše hlavy jsou tak zacpané různými zkušenostmi, které slouží jako filtry našim novým zkušenostem, že i kdyby venku pařilo slunce, my přes ty svářecké brýle a skafandr neuvidíme a neucítíme nic hřejivého!

Je prostě potřeba vyrazit na cestu. Na cestu úplně jinou než je ta, po které jsme dosud šli. Na cestu úplně jinou, než o kterých kolem sebe slýcháme. Zatoužit po ní, objevit ji a pak po ní skutečně jít! Rozhodnout se právě pro ni!

Ano, ten online minikurz Mimoňská cesta (zdarma) jsem vytvořila pro Vás. Pro své čtenáře. Jako takového uceleného průvodce po tom jiném světě. Jako průvodce, který Vás povede a cestou Vám pomůže zaměřit pozornost na něco, čeho byste si třeba ani sami nevšimli. Tak už to průvodci na zájezdech dělají :-) Připomene, doporučí. Ukáže nové obzory.

Ale jak už to tak chodí, připomíná hlavně mně samotné, kudy je třeba jít a nač nezapomínat, aby si člověk jen nemusel celý život lízat rány, ale mohl si oddechnout a žít spokojeně… 

Ostatně, i já sama jsem účastnicí prvního běhu :-) A jen díky samotné přípravě (a tomu papíru, kam jsem si vypsala základní body k jednotlivým 11 dílům) jsem nakonec ustála i tu pomyslnou bombu, co ve mně vybuchla :-)

Tolik k tomu, že člověk sám má odpovědi na své otázky. Jen si na ně vzpomenout :-)) 

A listopad? Kromě onoho želízka v ohni, o kterém již řeč byla, se zdá, že jsem pochopila i ten důvod, proč jsem jeden říjnový víkend zaplavila svůj blog sedmi články v jednom dni! Šlo o onen sedmidílný článek o prapodivných duchovních učitelích (Depeche Mode). Takže je možné, že i na toto téma se v listopadu objeví nějaký článek. Nebo možná hodně ovlivní celý listopad a nakonec se stane i tématem listopadového magazínu Aves :-))

A co Váš říjen?? Užívali jste si ho? Nebo i v tom Vašem říjnu probíhaly události, o které jste dvakrát nestály?? A těšíte se na něco v listopadu??