Čím byl pro mě rok 2016 tak významný?! (1. díl)

Vy, kdo mě již čtete delší dobu, víte, že miluji symboly. Mají moc jedním obrazem nebo jedním slovem předat informaci. I minulým dvěma letům jsem přiřadila symboly.

Když si dnes tyto symboly připomenu, začne se mi před očima odvíjet celý ten příběh znovu.

Onen dar roku 2014, kdy to, co jsem považovala za jeden z nejnáročnějších roků, které jsem kdy prožila, se ukázal být darem seslaným mi z nebes. Včetně (a hlavně) té pomoci, které se mi v něm dostalo!

Onu noční můru z Elm Street roku 2015, kdy jsem měla pocit, že prožívám sen, ze kterého se musím probudit, nebo mě rozerve zaživa na kusy.

Jaký symbol asi tak přiřadím roku 2016?? 

Ano. Byl to rok probuzení. Rok, který nádherně ukazuje, že probuzení není konec cesty, ale teprve její začátek. Tušila jsem to, ale tímto symbolem je to tak jasné!! :-)

Je to jako kdybychom léta spali zadupaní v zemi a snažili se prodrat na slunce. Jako to semínko, které nejdřív musí puknout, aby z něj teprve mohlo něco vyrůst. Ano, je zbytečné snažit se, aby to semínko bylo ze všech nejhezčí, nejnaleštěnější a největší. Tahle cesta k ničemu nevede.

Semínka nejsou na světě od toho, aby se předháněla ve své semínkovatosti. Jsou tu od toho, aby zanikla a z nich se zrodilo něco užitečného. Aby vydala všechen svůj vnitřní potenciál. 

A jaká cesta letos vedla k tomu, že mám dojem, že příští rok bude o tom opravdovém růstu? 

Na jejím počátku stál leden se závazkem udělat konečně letos to rozhodnutí. Rozhodnout se konečně pro život a ne pro tu pomyslnou smrt, kterou každým okamžikem volíme ze strachu odevzdat se jeho proudu. Takový život je ale ve svém vzdoru zákonitě plný napětí, frustrací, hněvu či smutku, obav a tužeb všechny ty negativní emoce něčím překrýt. Svoboda se v takovém světě mění na rebelství, jistota na zahlcení zbytečnými a spoutávajícími pravidly. Však to vidíme denně kolem sebe. V takovém světě má každá skupina svou pravdu. Ale ta jejich pravda ničemu nepomůže…

Leden přinesl spoustu poselství. Poselství, že je čas udělat ten krok vpřed, protože není čeho se bát, protože svět je jen iluzí naší mysli a jen na tom, jak si vše naše mysl přebere, závisí to, jak svět prožíváme! Že nejlepší je žít prost všech očekávání, ale v přítomnosti, protože pak si člověk ten život víc užije. Že je čas vyléčit zranění dětství a od poselství dětství se odrazit. Že největší radost člověku přinese radost z pohybu (i krůček za krůčkem) a z toho, co člověk sám pro sebe udělá.

Ta všechna poselství vycházela z těch úplně obyčejných prožitků, které by možná většina lidí přešla:  silvestrovské ohňostroje, nový díl Sherlocka Holmese a Star Wars, koupě nové tiskárny, odstranění sádry po zlomené noze, rehabilitace, baletní hodina mé dcery, nápad na magazín Aves a na plánovací kalendář. Vidíte? Fakt stojí za to seznámit se důkladně s tím, jak číst symboliku každodenních událostí!! Ten první krok na oné mimoňské cestě životem.

(photo credit – Steve Ryan)

Celý rok se měl nést v rámci projektu Jahodový ráj. Měl připomínat tu chuť radosti, které mi hora jahod vždy připomíná. A vnášet tu radost do života!

Únor vnesl spoustu radostí (ale i strastí). Přinesl 3 hlavní témata – svobodu, pohyb a sílu mysli. Byl to ten měsíc, ve kterém jsem si užívala svobodnou spontaneitu svého tvoření (vznikl první magazín Aves!), ale i svobodnou spontaneitu lyžování a bruslení.

Byl to ten měsíc, kdy jsem se začala mnohem vážněji věnovat cvičení, meditacím a čchi kungu, které mi vnášejí do života smysl a učí mě pracovat s tělem i myslí. Byly to ty chvíle na lyžích, které mi často otevíraly oči v tom, jak často jsme spíš v hlavě než v přítomnosti. Jak často pořád o něčem rozumujeme a něčemu se bráníme.

V únoru jsem ale i narážela na sílu nenávisti, která se kvůli imigrantům začala šířit (a mně přišlo, že tam nahoře si hrají ty své hrátky, a ti dole zas chtějí jít jak volové na porážku se zbraněmi). Psala jsem o krizích a co s nimi. A také o tom, že pravda a láska jsou hodnoty, po kterých by člověk neměl šlapat, protože bychom se mohli vrátit do období Goyových přízraků.

Ale hlavně to mělo být připomenutí pro mě, že v krizích člověk nemá odmítat vnímat pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná, a zapomínat na lásku, která jediná mu může pomoct.

Pohádka? Ano. Nechápu, proč kdo chce pohádky modernizovat. Nejspíš už dnes dávno nevnímáme ani hodnotu pohádek…

(photo credit: Ananta Bhadra Lamichhane)

Březen byl naprosto neuvěřitelný měsíc! Nesl v sobě ohromný klid v klidu hor, ale i na hranici smrti. Člověk, který pro mě hodně znamená, podstoupil plánovanou náročnou operaci srdce! Březnové týdny se tak stávaly sladkobolnými a hořkosladkými, ale hlavně mi přinášely právě tou náročností velmi silné prožitky. Přesně ty prožitky, o kterých jsem pak napsala celý březnový magazín Aves – teprve když se člověk setká se smrtí, objeví Život!

Vše ostatní, ať to bylo jakkoliv významné (registrace mé první domény www.radostzanglictiny.cz,  možnost vyjet jako průvodkyně na Srí Lanku apod.) nemohly přebít dotyk smrti a života!

Duben se dál nesl ve znamení Jahodového ráje – byl takový rozjásaně barevný. Navzdory všemu jím prošla spousta zábavných událostí (výlety, filmy) a dál se rozvíjel můj podnikatelský angličtinářský plán (návštěva finančáku a živnosťnáku). Nicméně bez kontaktu s tím něčím, co přináší hlubší radost, byly všechny ty události takové hluché. Bez kontaktu máme strach OPRAVDU milovat a vyjadřovat lásku a soucítění, protože se necháváme svést vlastní zranitelností. Duben ale také přinesl první záblesk toho, že mi nevadí každé prdnutí, tj. to, co si kdo o mně myslí.

Zajímá Vás, co bylo v roce 2016 dál a co všechno se ještě muselo stát, abych mohla říct, že symbolem toho roku jsou ony sněženky?? Pokračování ZDE.