Je umění být spontánní…

Jak jste na tom? Umíte být spontánní?

Pokud se budeme bavit o tom, zda své jednání a své reakce nenecháváme spoutat obavami z toho, co ti druzí, nebo jak budeme vypadat, ale prostě uděláme to, co chceme, a řekneme to, co nám přijde na jazyk, možná se pár lidí najde, kteří řeknou, že spontánní být umí.

Docela by mě zajímalo, jak vysoké procento populace to vlastně umí? Nejspíš jich nebude zas tak málo, protože tento druh spontánnosti se docela dobře umí zvrhnout v chování: „Po mně potopa„, „Je mi ukradené, co si myslíš, nebo co cítíš, bude to prostě tak, jak chci já“ apod. Takových lidí je asi fůra.

Pokud se ale budeme bavit o tom, zda je naše jednání řízené tím, co je pro nás i pro ostatní dobré, a ne našimi touhami, žádostmi (nebo těmi obavami), kolik z nás umí být opravdu spontánní v tomto smyslu?? 

Kolik z nás se vůbec dokáže naladit na to cosi za našimi touhami a obavami?? A jak často, pokud vůbec?? A napadlo Vás vůbec někdy, že spontánnost může znamenat něco jiného, než se prostě nechat smést každým impulzem, který k Vám přijde?? Nebýt jako ten list ve větru, ale spíš jako list na hladině řeky mířící do moře??

water-214601_1280

Proč mě o umění spontánnosti vůbec napadlo psát?? 

Může za to poslední víkendový orlí čchi kungový seminář, kde jsme cvičili spontánní čchi kung :-) Ale popořádku…

Už když jsem tento blog zakládala, častým tématem bylo „jak respektovat sebe a zároveň ty druhé?„. Většina lidí se obvykle v praxi přikloní buď na jednu stranu, nebo na druhou. Jak také jinak – Já vs. Oni je základní dualistická představa a neduálně a paradoxně uvažovat neumíme (jako by to vůbec pro mysl bylo možné…).

Takže lidi se buď obvykle starají hlavně o svou vlastní pohodu a při tom tak občas někomu šlápnou na nohu. Možná ani ne ze zlé vůle. Někteří si to chtějí sami pro sebe obhájit a tak začnou vyznávat pravidlo: „Pokud Ti něco vadí, já s tím nemám nic společného, to je Tvůj problém a Ty si ho musíš sám v sobě vyřešit. Mě do toho jako netahej, jo??? Já za Tebe a Tvé emoce zodpovědnost nemám…“ To pravidlo je v podstatě správné, ale máme ho vztahovat sami na sebe. Ne na ty druhé…

Nebo se lidé naopak začnou starat víc o pohodu druhých lidí než o tu svoji. A takových lidí je taky fůra. To jsou ti, kteří raději sami zemřou, než by kohokoliv jiného poslali na smrt (znáte ten příběh o tom, jak skupinku lidí – já, přítel, nepřítel, neznámý člověk – přepadnou teroristi s tím, že máte říct, kterého jednoho člověka mají zabít??). To jsou ti, kteří Vás zahrnou péčí, ale sami na sebe zapomínají. Jen si často ani nevšimnou, že o tu péči zas tak moc nikdo nestojí a že to dělají hlavně proto, aby je druzí měli rádi a neodsuzovali… 

Jak vidíte, ani jeden přístup v podstatě není tak úplně čistý a bez zádrhelů… 

Vždycky jsem se sama sebe ptala – kde je ta střední cesta??  Jenže i v tomto případě je ta střední cesta cesta neduální (četli jste ten článek o neduálním vnímání??), protože kudy jinudy než skrz paradox se dostat za dualitu Já vs. Oni??

Učit se vnímat tuhle skutečnost je důležité. Učit se vnímat, kdy skrze nás mluví naše touhy (a že to k ničemu opravdu uspokojivému nevede), je důležité. I učit se vnímat, kdy skrze nás promlouvají jen různé druhy strachů a paniky, také. Je důležité učit se postupně naladit na tu OPRAVDU spontánní sílu v nás, která nás umí vést k tomu, co je pro nás i pro druhé opravdu nejlepší… 

Ostatně na tomto principu je vystavený celý měsíční online minikurz Mimoňská cesta (je zdarma :-)), kde se můžete postupně seznamovat s těmito základními přístupy včetně neduality. Však řekněte – jak moc je tento přístup běžný? :-)) Přihlásit se můžete ZDE.

mimonska-babi-570

A právě díky spontánnímu čchi kungu na víkendovce ve Svratce jsem vnímala ten velmi jemný rozdíl mezi tím, čemu někdy říkáme spontánní jednání, a tím, co je OPRAVDU spontánní jednání.

Jedno vychází z naší mysli a našich emocí a to druhé vychází z prostoru za myslí a za emocemi.

A jestli Vám to přijde celé nesrozumitelné, možná byste si měli přečíst něco o neduálním vnímání v onom článku o Iluzi a realitě, porozumění a štěstí. Dozvědět se něco o tom, kdo jsme v jádru své vlastní zkušenosti a kdo si jen myslíme v naší hlavě a našich představách a našich příbězích, že jsme.

V čchi kungu se mluví o pohybu čchi – naší životní energie.

V čchi kungu můžete zažít, jaké to je, když něco hrnete vlastním úsilím, vlastní vůlí, a zároveň proti tomu kladete vnitřní odpor (je to namáhavé, nepříjemné, horké). A jaké to naopak  je, když necháte čchi, ať si dělá, co ona sama chce (je to lehké, uvolňující, příjemné). 

Stačí se tomu jen nějakou dobu věnovat a zažít to (viz článek o tom, jak takové cvičení čchi kung vůbec vypadá a k čemu všemu je dobré) :-)

A tak si někdy od dob toho víkendového semináře místo tancování, které je v mém podání na pomezí SPONTÁNNÍHO a takříkajíc spontánního, dám někdy OPRAVDU SPONTÁNNÍ pohyb. Je pročišťující :-) A vůbec není problém ho spojit s jakýmkoliv jiným pohybem a udělat z něj onen tanec duality v neduálnu, o kterém tak krásně mluvil v jednom videu můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira… 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Svoboda, Čchi kung se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Je umění být spontánní…

  1. Pingback: Žít je umění – ENjoy!

  2. Pingback: V únoru zakotvit, zamilovat se a vyplout. Neduálně. | Žít je umění – ENjoy!

  3. Pingback: Proč se vyprdnout na vykreslování pozitivní budoucnosti?? | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s