V předchozích dílech jste se mohli dočíst o tom, podle čeho poznáte, zda Vy nebo Vaši blízcí patří mezi vysoce citlivé lidi nebo ne. Uveřejnila jsem tam pár citací/popisů z knihy Hypersenzitivní lidé mezi námi od Rolfa Sellina včetně TESTU. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tohle poznání mi velmi ulevilo :-) Pokud jste předchozí díly ještě nečetli, první díl s potřebnými odkazy najdete ZDE.
Jak se z daru stane břímě??
Jak bylo řečeno, hypersenzitivní lidé mají dar vnímat víc a diferencovaněji. Měla by to být výhoda, ne? Mezi zvířaty to výhoda je – takové zvíře dokáže předvídat nebezpečí a přežít. Takový člověk dokáže například vnímat, když mu druzí lžou. Být člověkem ale není totéž jako být zvířetem…
Ta tragédie, kdy se vzdáme vlastního daru, abychom nebyli jiní než druzí a zapadli, začíná již v dětství. Čím drsnější výchova, čím víc se rodiče a lidé kolem nás tváří, že city jsou to poslední, nač by se mělo brát ohled, tím větší tragédie.
Jak dlouho člověk vydrží slýchat: „Nebuď citlivka!“? Nebo „Pořád něco máš a pořád jen děláš problémy.“?
Je to jako byste modrookému dítěti řekli: „Nebuď modrooký„. Nesmysl? Přesně! Člověk nemůže změnit to, kým je. Může se ale naučit s tím zacházet jako s darem a ne jako s těžkým nákladem, který mu byl naložen na záda. Malé dítě tváří v tvář dospělým, anebo skupině vrstevníků, která se do něj strefuje a ohrožuje ho, tohle ale ještě nechápe. Pokud nenajde někde oporu, začne si myslet, že s jeho citlivějším vnímáním je něco špatně. Že je něco špatně s ním samotným.
A v tom okamžiku začne boj proti sobě samému!
Modré oči si totiž dítě vydloubnout nemůže, ale svou citlivost a své emoce potlačit může. Už jen proto, že právě kvůli své citlivosti je citlivější na reakce druhých lidí. Vnímá i nevyslovená slova, vycítí očekávání druhých a ví velmi dobře, jak se má chovat, aby se druzí cítili Ok. Vzdá se sám sebe, aby se ten druhý cítil Ok.
Tohle znám velmi dobře – onu větu „Nemohu se cítit Ok, když se lidé kolem mě necítí Ok.“ Dlouho mě nenapadlo, že se to dá přehodit také do „Když se já necítím Ok, druzí se kolem mě nebudou cítit Ok“ a z té cesty do pekel, kam takové vzdání se sebe sama vede, včas vyklouznout.
Obvyklý způsob, kterým se hypersenzitivní člověk náporu vjemů a odsouzení druhých lidí brání, je ten, že prostě sám sebe odmítne.
- Nejdříve přestane vnímat vlastní tělo, protože právě pocity, předávané tělem, ho trápí a ruší druhé. Tělo se pro takového člověka stane přítěží, něčím, co nemá hodnotu, nebo prostě jen strojem, které je třeba zlomit. Aby ztichlo. Takové němé tělo sice funguje, ale jeho důležitá role – upozornit na přetížení, nerovnováhu, své potřeby a potřeby, ať již fyzické, ale i psychické, toho, kdo ono tělo nosí – je umlčena. Takový člověk zaslechne mnohdy až hodně naléhavé zprávy svého těla… a to už může být pozdě…
- Začne přehlížet své vlastní pozorování, protože i to je přece „divné„. Hypersenzitivní člověk se cítí často nepochopený, protože vnímá něco, co druzí nevnímají. Nicméně snaha řídit se podle informací, které dostává od jiných, se nakonec také ukáže jako neschůdná. Co člověk, to jiné informace. Takový svět je pro hypersenzitivního člověka pak příliš zaplněný rozporuplnými postoji a příliš komplikovaný. Navíc se tím vydává na pospas zájmům druhých.
- Začne vnímat sám sebe očima druhých, protože na své vlastní pozorování se přece nemůže spoléhat, pokud chce žít v poklidu a přijetí. Hypersenzitivní lidé nemají problém se dívat na svět i sami na sebe očima těch druhých. Je to jejich dar, díky kterému se mohou ke světu i k sobě stavět objektivněji. Ale v okamžiku, kdy se vzdají sebe sama, tento dar jim k ničemu není.
V okamžiku, kdy se hypersenzitivní člověk vzdá vlastního těla, prohrál
V okamžiku, kdy se hypersenzitivní člověk vzdá vlastního těla, pocitů a pozorování, které mu jeho vlastní tělo zprostředkovává o svém okolí, ale i o sobě samém, ztratí sám sebe. Jeho intelekt ho nezachrání – z myšlení vychází jen suchá teorie a druhým bude stejně připadat domýšlivě, umíněně a jako suchar.
Když chybí tělo a možnost centrovat sám sebe do svého těla, začne se člověk automaticky obracet ven. Tam sbírá informace. Hypersenzitivního člověka ale ten nápor nejrůznějších vjemů zvnějšku rychle energeticky vyčerpá. A nejen to. Snaha dosáhnout ocenění (kvůli kterému s tím vším ostatně začal) tímto způsobem je beztak odsouzená ke ztroskotání.
Hypersenzitivní člověk, které se vzdal sám sebe a ztratil vlastní hranice, s tím vším ztratil i to, co jej dělá paradoxně otevřeným, ochotným pomoci a pochopit. Bez energie a bez hranic se dostává do neustálých konfliktů, vnitřních i vnějších, protože sám před sebou v hloubi duše neuteče. A konfliktní člověk ocenění nedojde.
>> Pokračování najdete ZDE <<
Našli jste se? V době, kdy jsem začala psát tyto články, objevila se na FB žena, která založila skupinu Hypersenzitivní lidé jako místo, kde lidé mohou najít stejně naladěné lidi a vzájemnou podporu. Hypersenzitivita není porucha ale nadání a je pouze potřeba se s ním naučit zacházet :-) Zájemci jsou ve skupině vítáni :-)
Žít je umění 
Pingback: Hypersenzitivní lidé mezi námi II (aneb jak se v sobě vyznat?) | Žít je umění – ENjoy!
Tenhle článek mluví o mě! Přiznávám se, občas sama sebe zrazuju a „vypínám“ svoje tělo. Nevím, jak žít, protože je to často BUĎ – ANEBO. Buď moje potřeby, anebo druzí lidé. Nejde to skloubit. Když vyhovím sobě a hájím to co doopravdy cítím, dostávám se na třecí plochu a setkávám se s nepochopením. Zvolit si druhé vede přesně k tomu, co píšete – „vypnu“ svoje tělo… a to je pak fakt konec. Zdravím všechny citlivky a přeju nám, abychom „měli koule“.
Tento konflikt mezi Já a Ti druzí je hodně náročný. Není tam zdánlivě žádná jiná možnost – buď se stane obětí jedna strana, nebo ta druhá. Ale v zásadě ta cesta, která je z mé strany založená na strachu, je obvykle ta špatná cesta. Třecí plochy jsou vždycky nevyhnutelné, pokud člověk nevyhoví tomu druhému. Pokud ale vím, že žádná jiná správná cesta nebyla, jsem ochotná do toho jít.
Skáču radostí za každý další článek o HSP :-). Ten pocit, že člověk opravu někam patří! A že i mé problémy někdo zná :-).
Konečně tuším,co je se mnou špatně:-)
Svoje tělo se po dvaceti,třiceti letech snažím zase vnímat,cítit,chápat,respektovat. Snažím se na něj napojit, a vždycky,když se mi to povede a ja cítím,ze to,co cítím odpovídá mé reakci na to,co se děje TED,jsem neskutečně šťastná. I když to může být třeba úzkost,strach. Dřív to pro me bylo prokletí,snaha se neustále zavděčit ostatním,nebrat na sebe ohledy,prostě za každou cenu dobre fungovat. Ale cena byla moc vysoká,neustále bez energie,s depresí za krkem,život z postele do práce,pak nejaké ty setrvacne nefunkcni vztahy,zase spat,prace. Teď postupně měním svůj přístup k životu,k sobě,snazim se znovu poznat sama sebe. I když se můj život obrací naruby,snad vše je nefunkční. Mám strach,nevím,co mě čeká,ale už to takhle dal nejde. Držím palce všem ostatním,přeju si,abyste si mohli dovolit být sami sebou a sebe dávat casteji na první místo. Já už to párkrát zkusila a i ostatní byli nadseni:-D
To je ideální, když jsou i druzí nadšeni. :-) Někdy jsou to právě druzí, kteří tomu chtějí bránit, aby oni sami o to přední místo ve vašem životě nepřišli. Ono je to vždycky tak, že buď půjdeme tou náročnou cestou, kde zapomínáme sami na sebe a ubíjí nás to, nebo půjdeme tou náročnou cestou, kterou ale uzpůsobujeme tomu, co zvládáme, a nabíjí nás to. Hodně štěstí! :-)