Hypersenzitivní lidé mezi námi III (aneb nebuď modrooký!)

V předchozích dílech jste se mohli dočíst o tom, podle čeho poznáte, zda Vy nebo Vaši blízcí patří mezi vysoce citlivé lidi nebo ne. Uveřejnila jsem tam pár citací/popisů z knihy Hypersenzitivní lidé mezi námi od Rolfa Sellina včetně TESTU. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tohle poznání mi velmi ulevilo :-) Pokud jste předchozí díly ještě nečetli, první díl s potřebnými odkazy najdete ZDE

Jak se z daru stane břímě??

Jak bylo řečeno, hypersenzitivní lidé mají dar vnímat víc a diferencovaněji. Měla by to být výhoda, ne? Mezi zvířaty to výhoda je – takové zvíře dokáže předvídat nebezpečí a přežít. Takový člověk dokáže například vnímat,  když mu druzí lžou. Být člověkem ale není totéž jako být zvířetem…

Ta tragédie, kdy se vzdáme vlastního daru, abychom nebyli jiní než druzí a zapadli, začíná již v dětství. Čím drsnější výchova, čím víc se rodiče a lidé kolem nás tváří, že city jsou to poslední, nač by se mělo brát ohled, tím větší tragédie.

Jak dlouho člověk vydrží slýchat: „Nebuď citlivka!“? Nebo „Pořád něco máš a pořád jen děláš problémy.“?

Je to jako byste modrookému dítěti řekli: „Nebuď modrooký„. Nesmysl? Přesně! Člověk nemůže změnit to, kým je. Může se ale naučit s tím zacházet jako s darem a ne jako s těžkým nákladem, který mu byl naložen na záda. Malé dítě tváří v tvář dospělým, anebo skupině vrstevníků, která se do něj strefuje a ohrožuje ho, tohle ale ještě nechápe. Pokud nenajde někde oporu, začne si myslet, že s jeho citlivějším vnímáním je něco špatně. Že je něco špatně s ním samotným.

A v tom okamžiku začne boj proti sobě samému!

Modré oči si totiž dítě vydloubnout nemůže, ale svou citlivost a své emoce potlačit může. Už jen proto, že právě kvůli své citlivosti je citlivější na  reakce druhých lidí. Vnímá i nevyslovená slova, vycítí očekávání druhých a ví velmi dobře, jak se má chovat, aby se druzí cítili Ok. Vzdá se sám sebe, aby se ten druhý cítil Ok.

Tohle znám velmi dobře – onu větu „Nemohu se cítit Ok, když se lidé kolem mě necítí Ok.“ Dlouho mě nenapadlo, že se to dá přehodit také do „Když se já necítím Ok, druzí se kolem mě nebudou cítit Ok“ a z té cesty do pekel, kam takové vzdání se sebe sama vede, včas vyklouznout.

Obvyklý způsob, kterým se hypersenzitivní člověk náporu vjemů a odsouzení druhých lidí brání, je ten, že prostě sám sebe odmítne.

  1. Nejdříve přestane vnímat vlastní tělo, protože právě pocity, předávané tělem, ho trápí a ruší druhé. Tělo se pro takového člověka stane přítěží, něčím, co nemá hodnotu, nebo prostě jen strojem, které je třeba zlomit. Aby ztichlo. Takové němé tělo sice funguje, ale jeho důležitá role – upozornit na přetížení, nerovnováhu, své potřeby a potřeby, ať již fyzické, ale i psychické, toho, kdo ono tělo nosí – je umlčena. Takový člověk zaslechne mnohdy až hodně naléhavé zprávy svého těla… a to už může být pozdě…
  2. Začne přehlížet své vlastní pozorování, protože i to je přece „divné„. Hypersenzitivní člověk se cítí často nepochopený, protože vnímá něco, co druzí nevnímají. Nicméně snaha řídit se podle informací, které dostává od jiných, se nakonec také ukáže jako neschůdná. Co člověk, to jiné informace. Takový svět je pro hypersenzitivního člověka pak příliš zaplněný rozporuplnými postoji a příliš komplikovaný. Navíc se tím vydává na pospas zájmům druhých.
  3. Začne vnímat sám sebe očima druhých, protože na své vlastní pozorování se přece nemůže spoléhat, pokud chce žít v poklidu a přijetí. Hypersenzitivní lidé nemají problém se dívat na svět i sami na sebe očima těch druhých. Je to jejich dar, díky kterému se mohou ke světu i k sobě stavět objektivněji. Ale v okamžiku, kdy se vzdají sebe sama, tento dar jim k ničemu není.

V okamžiku, kdy se hypersenzitivní člověk vzdá vlastního těla, prohrál

V okamžiku, kdy se hypersenzitivní člověk vzdá vlastního těla, pocitů a pozorování, které mu jeho vlastní tělo zprostředkovává o svém okolí, ale i o sobě samém, ztratí sám sebe. Jeho intelekt ho nezachrání – z myšlení vychází jen suchá teorie a druhým bude stejně připadat domýšlivě, umíněně a jako suchar.

Když chybí tělo a možnost centrovat sám sebe do svého těla, začne se člověk automaticky obracet ven. Tam sbírá informace. Hypersenzitivního člověka ale ten nápor nejrůznějších vjemů zvnějšku rychle energeticky vyčerpá. A nejen to. Snaha dosáhnout ocenění (kvůli kterému s tím vším ostatně začal) tímto způsobem je beztak odsouzená ke ztroskotání. 

Hypersenzitivní člověk, které se vzdal sám sebe a ztratil vlastní hranice, s tím vším ztratil i to, co jej dělá paradoxně otevřeným, ochotným pomoci a pochopit. Bez energie a bez hranic se dostává do neustálých konfliktů, vnitřních i vnějších, protože sám před sebou v hloubi duše neuteče. A konfliktní člověk ocenění nedojde.

>> Pokračování najdete ZDE <<


Našli jste se? V době, kdy jsem začala psát tyto články, objevila se na FB žena, která založila skupinu Hypersenzitivní lidé jako místo, kde lidé mohou najít stejně naladěné lidi a vzájemnou podporu. Hypersenzitivita není porucha ale nadání a je pouze potřeba se s ním naučit zacházet :-) Zájemci jsou ve skupině vítáni :-)

Skupinu najdete ji ZDE.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hypersenzitivní lidé se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Hypersenzitivní lidé mezi námi III (aneb nebuď modrooký!)

  1. Pingback: Hypersenzitivní lidé mezi námi II (aneb jak se v sobě vyznat?) | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s