Hypersenzitivní lidé mezi námi V (aneb bez hranic to nejde)

V minulém díle (najdete ho ZDE) byla řeč o tom, jak si vysoce vnímavý člověk může pomoct, aby ve styku s okolním prostředím a ostatními lidmi neztrácel energii. Dočetli jste se o tom, že vnímání nemusí být zátěž, ale dar a že právě skrze své vnímání se člověk nakonec může cítit dobře. Skrze vnímání svého těla a centrování se dovnitř a ne navenek. Právě skrze vnímání těla pak může udělat další krok – konečně poznat své hranice a chránit si je! A právě hranice jsou tématem 5. dílu tohoto seriálu.

Pro hypersenzitivního člověka může být velmi náročné vymezit se vůči druhým.

Jsme tak chápaví :-) Vzpomínám, jak jsem se kdysi rozčílila, že mě majitel egyptské cestovky, pro kterou jsem tehdy pracovala, neposlal domů, když jsem s tím počítala. Díval se pak na mě a říkal, že mé vyjádření bylo tak nejasné, že neměl dojem, že s tím počítám už teď. A protože pro něj bylo lepší, že jsem tam byla, tak se rozhodl podle sebe…

Hypersenzitivní člověk vnímá potřeby a očekávání druhých lidí. Umí se do nich vcítit natolik, že přání druhých jsou vlastně i jeho vlastními přáními. Problém nastane v okamžiku, kdy je přání druhých v rozporu s tím, co sám chce a potřebuje. Mám docela čerstvý zážitek z toho, jak velké dilema v té chvíli může nastat! Nic, co udělá, nebude dobré. V takovém případě to chce si otevřeně s druhým člověkem promluvit a vyjasnit si, kde jsou čí hranice. Co je pro koho OPRAVDU důležité. Aby mezi sebou udrželi rovnováhu a nepodrazili si nohy…

Hlavně si vyjasnit, že ať udělá ten či onen cokoliv, pro OBA je důležité, aby se v tom cítil dobře a nedělal něco jen proto, aby vyhověl!

Nastavit hranice neznamená, že budete sobečtí

Hypersenzitivní lidé jsou vůči druhým lidem otevření. Bývají vždy ochotní pomoci. Milí a přátelští. Říct NE pro ně může být jako říct: „Jsi mi ukradený.“ Nejen že v průběhu let se jich spousta přizpůsobila, stáhla se z těla a proto své hranice ani nevnímají. Mnoho vysoce citlivých lidí ani nechápe, proč je tak důležité si své hranice nastavit a chránit si je a že tím nedělají nic špatného. Právě naopak!

V knize Rolfa Sellina Hypersenzitivní lidé mezi námi se proto o hranicích hodně píše. O tom, že hranice vyznačují náš životní prostor. Prostor, kterým volně disponujeme, prostor, za který neseme zodpovědnost a chceme ho mít pod kontrolou.

Právě na hranicích se dotýkáme druhého člověka a právě na hranicích můžeme dál růst.

Právě v našich hranicích jsme pro druhé lidi čitelní a ne jako v mlhách. Právě v našich hranicích nás mohou vnímat a respektovat. To, že nás druzí lidé nerespektují (zatímco pro nás je otázka respektu tak zásadní, že jí obětováváme i sami sebe), nás umí hodně zranit. Pokud své hranice nevnímáme, nebo pokud si je nastavíme příliš úzce nebo naopak příliš široce, dostáváme se do neustálých konfliktů. Vnitřních i vnějších. Je to paradoxní – právě proto, abychom se konfliktům vyhnuli tím, že nechceme na hranicích narážet proti druhým lidem, žijeme v neustálém konfliktu se sebou i s druhými.

Když si své vlastní hranice nenastavíme, nerespektujeme druhé (a jejich hranice)

Naše hranice souvisí i s hranicemi druhých lidí. Pokud my sami si je nenastavíme, pak nejsme schopni ani opravdu vnímat hranice těch druhých. Jsou pro nás druzí lidé tak důležití, že jsme kvůli nim ochotní obětovávat sami sebe?? Pak právě v jejich hranicích můžeme uctít jejich jinakost. 

Mnoho hypersenzitivních lidí nejenže přepíná své vlastní hranice a bere si na sebe víc, než zvládne. A pak se cítí vyšťaveně. Mnoho hypersenzitivních lidí má také ve zvyku překračovat hranice těch druhých. Z mnoha dobrých úmyslů. Ale vstoupit do prostoru druhého člověka, a tím si ho vlastně přivlastnit, není dobré nikdy, ať už jsou úmysly sebeušlechtilejší. 

Když hypersenzitivní lidé nevnímají vlastní hranice, nebo když nejsou centrovaní ve svém těle a jejich hranice jsou širší, než zvládají ochránit, může se snadno stát, že fakt, že se tím odčerpává spousta energie navenek, hodíme na lidi kolem nás. To oni za to mohou. To oni jsou energetičtí upíři, kteří nás vysávají! A nevidí, že oni sami jim otevřeli cestu si volně brát, kolik chtějí. Začneme jim říkat, jak by se měli chovat. Začneme je považovat za bezcitné. Chápavost a respekt bere za své…

Jak ale vůbec poznám, kde jsou mé hranice??

Nastavovat hranice není stejné jako vzít si mapu a namalovat tam nějakou čáru. Naše osobní hranice jsou proměnlivé. Záleží na našich schopnostech, možnostech a energii. Když je energie méně, naše hranice se automaticky stáhnou blíže k nám. Nebudeme mít totiž dost energie (tj. síly) chránit větší prostor.

  • Ale zůstat dlouhodobě v úzkých hranicích, ačkoliv cítíme, že náš prostor může být větší, nás ještě více oslabuje. Vnímáme stísněnost, která je nám nepříjemná.
  • Na druhou stranu, pokud to přeženeme a chceme mít hranice příliš široké, i v tom případě se oslabíme. V tom širokém prostoru se budeme cítit nejistí a navíc se vystavujeme útokům z vnějšku. Slabě chráněný prostor vnější svět rád dobývá a nikdo mu to nemůže mít za zlé…

Indikátorem našich hranic je naše tělo a jeho pocity.

Jak bylo řečeno v předchozím díle, právě vnímání vlastního těla a centrování do něj je základním předpokladem k tomu, abychom dokázali vnímat své skutečné hranice v tom kterém okamžiku.

  • Naše hlava to ale není – právě hlava to bývá, která nás mnohdy přesvědčí k tomu, abychom své vlastní hranice překročili. Samozřejmě z nějakých idealistických důvodů.
  • Není ale ani naše srdce – právě srdce to bývá, které hypersenzitivním lidem namlouvá, že chovat se altruisticky za všech okolností je správné.
  • Je to naše břicho a jeho pocity, které jsou tím správným indikátorem!

Jak tedy poznám, že překračuji vlastní hranice??

Překročit vlastní hranice je v moderním světě pro hypersenzitivního člověka velmi snadné! Moderní svět v jeho představě neustálého růstu a neomezených možností tlačí na každého, aby se této představě podřídil. Právě hypersenzitivní člověk se svou touhou po dokonalosti a harmonii je první, který na to skočí. A první, který skončí… 

V první řadě je potřeba naučit se své hranice vnímat. Naučit se být v každém okamžiku napojen na své tělo a při práci i při rozhovoru s druhými lidmi zároveň vnímat i sebe a své pocity.

  • V okamžiku, kdy začneme cítit  neklid a vnitřní chvění, je třeba se zastavit.
  • A v okamžiku, kdy se začneme cítit nervózně a podrážděně, je potřeba zasáhnout. Včas. Nedovolit narušení našich hranic.

Co by se stalo?? 

No, zpočátku třeba vůbec nic. Hlavně ti hypersenzitivní lidé, kteří sami sebe už potlačili hodně, si ani nevšimnou, že se děje něco špatného. Mohou dělat další a další kroky za svou hranici. A pak, když to nikdo (a někdy ani oni sami) nečeká – to bouchne!

Když si hypersenzitivní člověk uvědomí, že překročil své hranice (nebo že někdo překročil jeho hranice), obvykle se z toho milého, ochotného tvora stane běsnící saň. Ten citlivý, nápomocný, shovívavý, tolerantní a zdvořilý člověk se stane vzorem necitlivosti. U některých může dojít k výbuchu dovnitř – takový člověk se stáhne, zahořkne a někdy i zcela přeruší kontakty.

Vzpomínám, že bývaly doby, kdy právě mix exploze a imploze byl u mě celkem častý… 

A tak asi nejlepší radu, kterou jsem kdy dostala, mohu vztáhnout i na problematiku hypersenzitivních lidí a jejich hranic: „Dělej to, v čem se cítíš dobře a uvolněně.“ Když tak jednají oba lidé – víc sami v sobě než úzkostně u toho druhého a jeho reakcí – nechovají se paradoxně sobecky a odtažitě, ale chovají se s respektem k sobě i k tomu druhému…. 

Než se k podobnému vztahu dva lidé dopracují, může to někdy znamenat tak trochu bouřlivější období, kdy jako jemnými chapadly osahávají kontury toho druhého a hledají, kde jsou ty hranice.

Umění spokojeného života v oné harmonii, která je pro hypersenzitivní lidi tak zásadní, spočívá právě v ochotě vnímat vlastní hranice a hranice druhých lidí.

Ale bez oné ochoty vystavit se konfliktu se harmonie nikdy nedosáhne! Co je tedy potřeba pro to, abychom se dokázali ohraničit a udržovali své hranice pod kontrolou?

  1. Centrovat se do vlastního těla.
  2. Odhodlat se ke konfliktu (tj. být ochoten říct NE a vystavit se případnému odsouzení druhými)
  3. Vážit si sám sebe a milovat sám sebe (tj. právě na základě sebelásky a sebeúcty být schopen vzdát se touhy po uznání druhými lidmi)
  4. Umět komunikovat (tj. slovy a gesty chránit své hranice).

Hypersenzitivní člověk, který své tělo nevnímá a nevnímá tedy ani své hranice (tj. často je překračuje a přepíná se), se dostává nejen do konfliktu s druhými lidmi, ale také do konfliktu sám se sebou. A se svým tělem! Jediná možnost, jak se tělo v tom případě může hlásit o své potřeby, je nemoc. Mnohdy chronická…

Vidíte tedy, jak důležité je naučit se vnímat své hranice!

>> Poslední článek celé série najdete ZDE <<


Našli jste se? V době, kdy jsem začala psát tyto články, objevila se na FB žena, která založila skupinu Hypersenzitivní lidé jako místo, kde lidé mohou najít stejně naladěné lidi a vzájemnou podporu. Hypersenzitivita není porucha ale nadání a je pouze potřeba se s ním naučit zacházet :-) Zájemci jsou ve skupině vítáni :-)

Skupinu najdete ji ZDE.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hypersenzitivní lidé, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Hypersenzitivní lidé mezi námi V (aneb bez hranic to nejde)

  1. Sedmi napsal:

    Btw podle numerologie hypersensitivitu reflektuje dvojka. Takže všechny děti, narozené v roce 2000 a dál, jsou do určité míry hypersensitivní. Záleží taky na dalších číslech a čím je člověk starší, tím víc získávají vliv spíš životní zkušenosti, ale odpovídá to i tak potřebnému přerodu společnosti od zaměření na racionální stránky a Já (1 a 9) na emocionální stránky a my. Jen doufám, že se to stihne… Jo a já jsem 22.10. FTR

  2. Pingback: Hypersenzitivní lidé mezi námi IV (aneb jak sám sobě pomoct??) | Žít je umění – ENjoy!

  3. Pingback: Hypersenzitivní lidé mezi námi VI (aneb myslíme jinak) | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s