Kde hledat průvodce na naší cestě? Někdy to může být překvapivé… (8. díl)

Je to již pár měsíců – v říjnu – kdy tu vyšla sedmidílná série o tom, kde hledat průvodce na naší cestě. Bylo to v době, kdy jsem s údivem zjistila, že tu bylo cosi, ještě dávno předtím, než jsem začala číst nějakou duchovní literaturu a prožívat všechny ty zvláštní události, co mi ukazovalo tímto směrem. Promlouvalo ke mně, otevíralo mě. A pak mi vlastně celých 20 let dělalo průvodce na této cestě. Dokonale rezonovalo s tím, co jsem vnímala, nebo co jsem měla pochopit. I když jsem pak už začala číst (a psát – ano, ty mé texty, které mě provázely a které najdete v knížce Žít je umění milovat) a nechala jsem se i vést, tento zdroj inspirace nikdy nevyschnul. O čem hovořím? O Depeche Mode! O TĚCH Depeche Mode?? Jo, jo….

Máte také nějaký takový hudební zdroj inspirace??

Celá série začíná ZDE. Poslední díl končil ochutnávkou z nového alba Spirit, který DM „předhodili“ fanouškům na tiskovce v Miláně. Už tehdy jsem si říkala, že jestli TOHLE (Revolution) bude tématem té další desky, tak to zas bude síla…

No a je… :-)

Prvním singlem celé desky se totiž stala píseň Where’s the Revolution? Tak ano, celé album má hodně politický nádech. Spirit (duch) lidstva se dle autorů – Martina a Davea – kamsi vytratil. Kdo nevnímá, že to na zeměkouli zrovna docela vře a dějí se samé prapodivné věci, o kterých jsme si mysleli, že už je to dávno historie??

Album se dá poslouchat takto politicky a JE to síla. DM si neberou servítky vůbec. Co například taková píseň Hey, Scum? (slovíčko scum=neřád jsem ani neznala – nadávky prostě moc neznám ani v češtině, natož v cizích jazycích).

Ale v albu slyším i několik vzkazů sama pro sebe o té vnitřní revoluci, kterou by měl každý člověk v prvé řadě udělat sám u sebe… 

Celé album je moc hezké. Líbí se mi tam naprosto všechny písničky (což na albech nebývá zvykem), i když právě na Hey, Scum, která má velmi zajímavý zvuk, jsem si musela chvilku zvykat. Ale když jsem si album koupila a začala ho poslouchat doma, vyklubalo se tam pár písní, které mě oslovují nejvíc:

• Going Backwards

Vnímám ji hlavně politicky, ale občas tam zarezonuje takový ten pocit, že „po tom všem, zůstávat na místě je vlastně totéž jako jít zpět„. Život totiž nestojí a kdo se nehýbe jeho směrem a nerozvíjí to, co mu bylo dáno, zasekl se v minulosti. V té jeskynní mentalitě lidí, kteří se bojí stínů na zdi a místo aby se sebrali a vyšli na slunce, tak proti těm stínům ze strachu útočí. Jako by to kdy k něčemu vedlo…

• Where’s the Revolution?

Ta mě chytla hned ještě než vyšlo video. S videem je to sranda na druhou – tři Marxové si hrajou na vláčky a připomínka Lenina. Trochu děsivé. O téhle písni jsem tu již psala – i s textem a tou politickou linkou ji najdete v článku Depeche Mode už toho, co se ve světě děje, mají také zjevně dost. A o té nepolitické lince padlo pár slov v článku v rámci projektu 5 pokladů Jste dost dobří…

Je to prostě dokonalá píseň o tom, že už JE FAKT NA ČASE NĚCO ZMĚNIT!

Jak dlouho jste se jen řídili tím, co „oni tam venku„?? Jaké lži a jednostranné pravdy jste si nechali nabulíkovat a žijete podle nich?? Víte, KDO VLASTNĚ ROZHODUJE? V těch Vašich každodenních rozhodnutích?

Jste to opravdu Vy, nebo všechny ty programy, které ve Vás jedou???? Nemáte pokaždé, když NEJSTE SAMI SEBOU, ale nějakým tím robotem, který prostě jede podle zaběhaného programu, ať již ze strachu, nebo z touhy po něčem, co Vám někdo naočkoval, pocit, že jste opět sami sebe zklamali??

Dave Vám tenhle hlas Vašeho svědomí zazpívá na plné pecky:

Come on, people, you’re letting me down!

Jestli jo, tak hej – the train is coming, get on board. Neboli ten vlak už přijíždí, nastupte si…

Vezměte svá rozhodnutí do svých vlastních rukou a kašlete na touhy bičované společností a strachy, které Vám brání být sami sebou. Probuďte se už konečně a žijte lepší život, bez cukru tužeb a biče obav!

• The Worst Crime

Tohle je pro mě naprostá bomba. Nejsilnější píseň. Je pro mě mementem toho, co se může stát, když tu vnitřní revoluci v sobě člověk neudělá! Je to zatraceně smutná a bezvýchodná píseň o té chvíli, kdy už je příliš pozdě…

To je píseň, která si zaslouží samostatný příspěvek i s textem (ten ostatně najdete v popisku tohoto videa na youtube). Ale dovolte pár volně přeložených úryvků:

Kdysi existovala řešení, nyní se už nemůžeme na nic vymlouvat… měli jsme tolik času… jak jsme mohli spáchat ten nejhorší zločin?… ať už jsme se tady ocitli z jakéhokoliv důvodu, všichni jsem souzeni za zradu… my sami jsme soudce a porota, popravčí i odsouzený… a tak vystup na popraviště a přijmi svůj rozsudek. Za to, že jsi byl/a tak povrchní, musíš zaplatit.

Drsný, což???

• Poison Heart

Téhle písně jsem si všimla už v oné upoutávce na tiskovce v Miláně, kde zazněla jen část. Znělo to zajímavě. No a ten zbytek… a ten text…

There is poison in your mind (v tvé mysli je jed)

No, když se začnete seznamovat se svou myslí (zkuste si tak někdy zameditovat), tak zjistíte, co všechno se tam skrývá. A jedu je tam taky dost. A je i v tom našem srdci, ke kterému se někdy tak utíkáme jako k tomu, co nám má ukázat směr. Ale naše touhy mohou být také otrávené tím stejným jedem….

Pak jsem kdesi četla, že je to píseň, ve které mluví Gahan, který tuto píseň složil, k té části sebe, která ho dovedla až k onomu mimotělnímu zážitku, když v roce 1996 vlastně na 2 minuty zemřel na předávkování drogami. U Depešáků mě naposledy dostaly podobně vyznívající Wrong nebo Broken. To vědomí toho, že je v nás něco, co nás drží ve svých spárech a my bychom se s tím měli rozloučit… 

Víš, že jsi pro mě nikdy nebyl přítelem. 

• No more (This is the laste time)

Z podobného ranku je i tato píseň. Ta je vysloveně rozlučková :-) Někdy si říkám, že po těch letech, kdy se člověk ztotožňoval s vlastním Egem a skákal podle toho, čeho se Ono bálo a co Ono chtělo, je na čase říct mu: This is the last time. A jo, někdy se to i daří :-)

A tak co víc říct na závěr? Tohle je zatím poslední album a nějaký ten rok budou se všemi ostatními písněmi působit i tyhle. Někdy možná vyplavou na povrch zas ty ostatní z tohoto alba se svými poselstvími, protože jak jsem říkala, všechny se mi moc líbí.

Přestat se ztotožňovat se svým Egem a nehrát jeho hry, to je základní poselství uplynulých pár let tady na blogu i v mém životě.

Zaznělo to tu v mnoha obměnách, zaznělo to tu v rámci listopadového magazínu Aves (Ovládněme to, co nám stojí v cestě)  i v rámci neduálního článku (Chaos v hlavě. Iluze a realita. Porozumění a štěstí. BUM.) a je to hlavní poselství mého kurzu Mimoňská cesta (do jiného světa).

Není v životě nic důležitějšího, než přestat ignorovat realitu toho, kdo opravdu jsme, podívat se na sebe i svět z naprosto jiného úhlu pohledu! Tímhle jediným krokem, který je tak jednoduchý a zároveň tak náročný, se člověk úplně osvobodí od všech těch iluzorních stínů, kterých se děsí, a bublin, které se snaží polapit!

A tak ještě naposledy slovy Davida Gahana:

Ještě jedna jízda. Nedokážu vysvětlit všechno to váhání. Vždycky skončíme a pak zase začneme. Neustále opakujeme ten proces, opakujeme tu lež. Tohle je naposledy, říkám Sbohem…. Už pro mě nic neznamenáš… Lezli jsme společně na tu horu tolikrát, dosáhli vrcholu a pak to pomalu vybledlo. Tohle je naposledy, říkám Sbohem… Už pro mě nic neznamenáš. 

Řekla bych, že David Gahan (a ostatně celá skupina) ví o závislosti své. A jak tu kdysi zaznělo – závislost na našem Egu je ta nejtěžší závislost.

(A květnový koncert byla mimochodem pecka. O tom jsem taky musela napsat – a hned v 5 dílech :-) Ten první najdete ZDE).