Tolik smutku a trápení – a přitom stačí jen natáhnout ruku a zvednout to sluchátko… (5. díl)

Předchozí články byly o lásce a o tom, že vlastně vůbec nevíme, co to ta opravdová láska je. Tak často si ji prostě pleteme s připoutaností! A přitom skutečná láska je svobodná a neklade si podmínky! A ví, kde je správné odejít (s láskou), a kdy zůstat (s láskou). Byly o onom úhlu pohledu vycházejícím z touhy po onom Jiném světě nepodmíněného a neočekávatelného a ne z touhy po tom mít víc a mít přesně to, co chceme, který nám řekne kdy zůstat a kdy jít.

Předchozí články byly o vztahu, ve kterém můžeme být sami sebou. S odvahou. A ve kterém svého partnera (ať je to někdo druhý, my sami, nebo celý Život) vidíme takového, jaký je, a ne takového, jak si ho představujeme, nebo jakého bychom ho chtěli mít. O tom, že není snadné shodit tyhle svářečské brýle. Ty filtry, které máme nasazené, a skrze které se na druhé díváme. Vzdát se jich je jako vzdát se své drogy a zůstat opravdu křehcí a otevření.

Byly právě o tom, jak snadno se můžeme chytnout na udičku své drogy (Všichni jsme podplatitelní), pokud nějakou takovou máme. Stačí, když ten, do jehož rukou jsme vložili naše štěstí, pomyslně vypne to světlo, kterým nás rozzářil. Když jsme zapomněli, že to jediné světlo máme v sobě a že žádné světlo zvnějšku nám dlouho nevydrží…

Byly o tom, že všichni nějakou tu svou drogu máme.

Že tam někde hluboko, když se tam upřímně zadíváme, zjistíme, jak moc jsme mimo! (Je to s námi fakt tak špatný??) Jak moc jsme se odchýlili od toho vnitřního světla. Od toho, co nás opravdu činí šťastnými! A pořád se honíme za tím, co se tak jen tváří…

A jak je nutné se tím směrem občas zadívat, i když to bolí, a nalít sami sobě čistého vína. Protože jen tudy vede cesta k tomu opravdovému štěstí a opravdové lásce. Vůči druhým, ale hlavně vůči sobě…

A v tomto článku chci připomenout dvě písně z pražského koncertu, které právě tímto směrem směřují: Never let me down again a Personal Jesus.

A hlavně ta druhá mě hodně udivila, protože tu jsem už velmi dávno odepsala jako starý obehraný hit. A jo, křesťanka fakt nejsem. A přece z ní vyplulo cosi….

Never Let Me Down Again

Klasika všech klasik. Do svého prvního 02 DM koncertu jsem netušila, co se to při téhle písni na koncertu děje. Ještě dlouho poté, co jsem se to dozvěděla a sama se téhle euforické záležitosti zúčastnila, jsem netušila, jak dlouho se to na koncertech děje! Už od osmdesátých let! To jednou frontmana Dave Gahana něco napadlo. A pak už jen asi s úžasem hleděl, co spustil…

Ale nejen to. Teprve poslední dobou jsem zjistila i příběh za touhle písní. O tom, že je vlastně o tripu. Že ten kámoš, friend, kterého v písni prosí, aby je znovu nezradil, je nějaká ta droga, díky které everything is all right – vše je dobré. Člověk se tak vznáší nad světem…

Jako by celá ta píseň předávala ten euforický pocit, který člověk na drogách zažívá. Jako by si vlastně díky téhle písni ani nemusel šlehnout, aby to znovu a znovu zažíval.

Postupně se dostává do takových obrátek… ten rytmus… postupně v něm probudí všechny endorfiny světa… ano, tohle prý některé tóny hudby prostě umí. A tahle písnička to prostě umí. Zaposlouchejte se a vnímejte tu gradaci… při podobné gradaci u Bolera prý „fanoušci“ odpadali…  vnímejte to nasazení Dave Gahana, který kvůli drogám málem umřel… vnímejte ten závěr, kdy se začne mávat rukama… a do toho zní hlas Martina Goreho… je to síla jako hrom… skvost… a když propojíte ten zvuk, tu hudbu, ten pohyb a to, že to vše sdílíte s desítkami tisíc dalších lidí…

Tohle je prostě vždycky nutná součást každého koncertu, všichni se na ni těší a všichni jsou u vytržení. Podívejte se, načerpejte – to je to, co v sobě máme. Všichni. Euforii, radost. Tahle píseň je oním pověstným vorem, který Vás tam zaveze. A pak se ho pusťte…

A Personal Jesus??

Já byla pouze na svém druhém koncertu a prý PJ nebývá na konec. Letos jsem se právě touhle písní s koncertem loučila. Jako by ta poslední věc, se kterou jsem měla odejít bylo ono:

Reach out and touch faith (Natáhni ruku a dotkni se víry)

Upřímně? Už hodně dlouho mám pocit, že mi stačí natáhnout ruku. Jako bych byla v tom nespokojeném stavu, o kterém byla řeč v minulých článcích a o kterém mluvil A. de Mello jako o stavu nutném k dotknutí se opravdového štěstí a opravdové svobodné lásky, už nějakou dobu a jen hledala důvod se natáhnout. Rozhodnout se. Vzdát se všeho, jak píše A. de Mello, protože TAM můžete mít jen TO nebo nic.

Opravdové štěstí a opravdová láska není jen napůl. Je potřeba všechno zahodit, jestli ji chcete mít. Osvobodit se z pout všech těch drog, které jsou jen náhražkou toho skutečného štěstí, a brání vstoupit do prostoru nepodmíněného.

Jak by tam také člověk mohl vstoupit, když své štěstí čímkoliv podmíní?? Čímkoliv! Jakoukoli svou představou. Jakýmkoli svým přáním! Jakýmkoli svým strachem! Jen v té otevřenosti, v té křehkosti, v té důvěře, o které tu byla celou dobu ve všech těch článcích a ve všech těch DM písních řeč, je onen vchod!

Byl to zvláštní večer. Jako bych neustále slyšela:

You’re your own Personal Jesus (Ty sama jsi tím svých osobním Ježíšem)

Reach and touch faith.

Tím, kdo může slyšet Tvé modlitby. Tím, kdo tu pro Tebe neustále je.  Tím, kdo má zájem. Stačí zvednout to sluchátko. V těch chvílích, kdy se cítíš sám. Opuštěný a přehlížený. Přiznej si to, co tě tíží na srdci a zvedni to sluchátko. Já Tě toho všeho zbavím…

Vzpomínáte?  Kdysi jsem tu napsala článek (V hlubinách zoufalství – hle poklad – je součástí i mé druhé e-knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství) o té chvíli, kdy si člověk uvědomí, že je na vše sám, ale místo aby ho to zlomilo, podívá se hluboko do sebe a zjistí, že ten někdo, kdo nás podrží je v nás. Vždy tam je a vždy tam byl.

Byl to zajímavý okamžik, na který nikdy nezapomenu:

Aha. Tak to je to COSI ve mně, co jsem tak dlouho hledala. To COSI, co mě bezpodmínečně miluje a stojí při mě. To COSI, pro co mám hodnotu. Tu nejvyšší. Co mě chápe, co mě přijímá takovou, jaká jsem. Neklade podmínky, nestaví laťky. Nevidí mě pouze optikou svých zkušeností, zvyků, potřeb, tužeb a strachů
a zklamání…Není na světě jednoho jediného člověka, který by ti TOHLE mohl nabídnout.

V té chvíli se ve mně rozhostil onen klid a pokoj. Štěstí a radost. Stejně jako kdysi na trajektu z Dhahabu do jordánské Aqaby. A stačí jen zvednout to sluchátko… 

S těmi skandovanými slovy písně jsem odcházela a ty si s sebou nesu. A také všechny ty ostatní, o kterých tu byla řeč. A to vše završuje první single alba SpiritWhere’s the Revolution? 

Která slova a které touhy a jaká poznání si s sebou v tyto dny nesete Vy?? 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Písně, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Tolik smutku a trápení – a přitom stačí jen natáhnout ruku a zvednout to sluchátko… (5. díl)

  1. Pingback: A květen kladl otázku: „Miluješ opravdu?“ (3. část) | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s