A květen kladl otázku: „Miluješ opravdu?“ (3. část)

= 2. část najdete zde =

Já to tušila už od té doby, co měli Depeche Mode loni v Miláně tiskovku. Zaznělo pár ukázek z nového alba, část prvního singlu (který vyšel až v únoru) Where’s the Revolution a prozradili název alba, Spirit, a já měla jasno. Tohle album chci a na tenhle koncert v Praze chci taky!

V návaznosti na onen sedmidílný článek o tom, co se mnou DM během uplynulých více jak 20 let prováděli, mi bylo jasné, že tohle bude velký

Ale co přesně bude?? To byla otázka.

No, nakonec to bylo ještě divočejší, než jsem čekala :-)

Kvůli lístku na koncert mi volala kamarádka těsně před výukou někdy na podzim. Už v té době moc lístky nebyly. Během pár minut jsme koupily lístky na stání s tím, že až budu mít peníze z půlročního vyúčtování Orla (čchi kung), tak jí vstupné za koncert dám.

Super. Díky Bohu za kamarádky, co chtějí na DM, vzpomenou si na mě a ještě mají přes tisícovku navíc a nebojí se jí do mě vrazit :-)

CD Spirit (jak krásný název!) jsem si koupila brzy poté, co vyšlo. Poté, co jsem díky youtube slyšela všechny písně a prostě jsem je chtěla poslouchat dál a dál. V té době už jsem měla v hlavě jejich první single, jehož refrén mě chytil už na té tiskovce v Miláně.

Jo, o tom přesně můj život v poslední době přece je, ne? O revoluci! Ale o té vnitřní. O oné nepodmíněnosti v lásce… o oné otevřenosti… a to je sakra velká změna.

Jak říká Arthur de Mello, jehož knížka Cesta k lásce mě do Prahy doprovázela, lidi vlastně nechtějí být šťastní. Kladou štěstí do cesty spoustu různých podmínek, bez kterých prostě šťastní nebudou a hotovo. Možná to psal v jiné knížce (je autor spousty krásných knih), ale je to pravda…

Kdybychom chtěli být šťastní, kdo by nám v tom dokázal zabránit?? 

A celý květnový pražský koncert mě opravdu dostal! Neuvěřitelně se propojoval s knížkou Cesta k lásce, brnkal na struny, které jsem zapomněla, že v sobě vlastně mám, připomínal to, na co jsem zapomněla, a objevoval netušené významy písní, které už jsem dávno přestala poslouchat, protože jsou tak děsně obehrané (třeba Personal Jesus)…

Říká se, že aby se člověk naučil nový jazyk (učím angličtinu, víte?), čím víc cestiček studentovi pomůžete ušlapat k novým slovíčkům, novým obratům či dokonce k novému myšlení (protože mluvit anglicky znamená myslet jinak), tím líp. Čím víc to propojíte s tím, co slyší, a s tím co vidí a s tím, co emočně prožívá, tím hlouběji se to nové ukládá a tím spíš se v něm něco překlopí. A najednou mu ten cizí jazyk, ať už je to angličtina, němčina, francouzština, nebo neduálština, vleze pod kůži…

A přesně to udělal ten koncert. Propojil toho tolik a ještě tak dlouho doznívá… 

Ty nejdůležitější písně a jejich poselství tady na blogu během května vyšly v šesti článcích:

A právě taková je ta opravdová láska! Píseň i článek (i láska) je o intimitě hlubší než sexuální, která často zůstává jen na povrchu. O přijetí, o vzájemném naslouchání a sdílení sebe sama, svých myšlenek. Jakýchkoliv. Bez přetvářek, bez masek, bez snahy být lepší než jsem ze strachu, že mě partner odmítne a opustí, i když se mnou třeba nebude souhlasit. O hluboce provázaném vztahu, a přece absolutně svobodném! Jak píše Arthur de Mello:

Pokud je pro mě partner jen předmětem touhy, někým, na jehož přítomnosti lpím, a ne jedinečnou bytostí, které dávám naprostou svobodu, není to láska.

Skutečná láska prý pramení z vědomí. Skutečně milujeme prý jen ve chvíli, kdy druhého člověka vidíme takového, jaký skutečně je. Teď a tady. Ne pouze svou představu o něm v našich myšlenkách, v našich tužbách, v naší paměti! Opravdu milovat vyžaduje víc než jen se bláznivě zamilovat :-)

Opravdu milovat znamená vzdát se své drogy – tj. všeho, na čem lpím.

Na svých představách, jaký by ten druhý měl být, čemu by měl věřit. Na svých představách, že já mám pravdu, že já mám být obdivován a chválen. Protože teprve pak, osvobozeni od všeho, na čem jsme závislí, dokážeme prý vidět věci opravdu takové, jaké jsou, a ne tak, jak nám velí programy v naší mysli…

Tu svou příchuť medu. A jsme nešťastní, když ji nemáme, nešťastní, když se chytíme. Jenže to podle Arthura není láska! Vložili jsme své srdce do rukou tomu, který nás miluje. On najednou drží ten vypínač a pokud nám svou lásku vezme, to světlo v nás okamžitě vypne! Zůstaň ve své lásce svobodná/ý, protože taková je ta skutečná láska…

Někdy máme dojem, že to druzí nám ubližují. Ale nakonec vidíme, že jsme to my sami. Naše hodnocení nás krůček za krůčkem vedou do světa, kde není po radosti ani památky. Zpočátku si toho nevšimneme, protože máme dojem, jak jsou naše odsouzení oprávněná.

Ale naše odsouzení hovoří jen a jen o našich přesvědčeních a našich potřebách a ne o kvalitě těch druhých!

Ti druzí za naše potřeby nemohou a nemusí je naplňovat! Naše potřeby jsou jen a jen naše. Jen my jsme za ně zodpovědní. Za to, jak je naplnit uvnitř sami sebe. Nebo za to, jak objevit, že vlastně nepotřebujeme vůbec nic!

Když přestaneme obviňovat druhé a nahlédneme hluboko do sebe, zjistíme, jak moc jsme mimo. A když nebudeme obviňovat ani sami sebe, ale probudíme v sobě vnitřní nespokojenost – ne tu, co chce víc, ale tu, kterou nebaví pořád něco chtít – přiblížíme se konečně i k té skutečné lásce.

Stačí úhel pohledu. Pohled, který už nevychází z touhy po medu kolem pusy, ale z touhy po pravdě a intimitě. V tom okamžiku se najednou vše mění v něco naprosto jiného. Stačí úhel pohledu. Pohled, který nevychází z touhy po medu kolem pusy, ale z touhy po pravdě a intimitě. Ten pohled Vám prozradí, zda zůstat nebo jít. Zda to, co jste vybudovali, stojí za to nechat stát, nebo zda je to jen iluze, kterou můžete nechat rozplynout…

Personal Jesus je tak obehraná píseň! A přece právě tou jsem se loučila (DM s námi) s celým koncertem. S oním Stačí natáhnout ruku„. Je to tak na dosah. To opravdové štěstí a opravdová láska. Ale nikdy k ní nepronikneme, dokud budeme jen napůl. Je potřeba vše zahodit, pokud ji chceme mít. Osvobodit se z pout všech drog, které jsou jen náhražkou toho skutečného štěstí a brání vstoupit do prostoru nepodmíněného. Jak by tam také mohl vstoupit, když své štěstí čímkoli podmíní??  Čímkoliv! Jakoukoli svou představou. Jakýmkoli svým přáním! Jakýmkoli svým strachem!

Jen v té otevřenosti, v té křehkosti a v té důvěře, o které tu byla celou dobu ve všech těch článcích a ve všech těch DM písních řeč, je onen vchod!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice měsíční shrnutí, Uncategorized se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na A květen kladl otázku: „Miluješ opravdu?“ (3. část)

  1. Pingback: A květen kladl otázku: „Miluješ opravdu?“ (4. část) | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s