A květen kladl otázku: „Miluješ opravdu?“ (4. část)

Vzpomínáte? V první části tohoto výjimečně dlouhého měsíčního shrnutí jsem psala o tom, že květen byl vlastně děsný měsíc. Ale zároveň jsem vypočítala hned 5 důležitých věcí, které se v květnu staly, a o kterých opravdu nemohu říct, že byly děsné!

Jak bych také mohla? O mé druhé e-knize, zase tak trochu nezvyklé, Vdechněte život poselstvím svého dětství, která v květnu vyšla? O všech těch aktivitách a dalších knihách s ní spojených? Byl to doslova květnový výbuch kreativity! :-) O tom, co všechno pro mě znamenalo nové album Spirit od mých mnohaletých průvodců Depeche Mode a koncert, na kterém jsem v Praze v květnu nakonec byla?? Jak bych o tom všem mohla říct, že to bylo děsné?? :-)

Ano, květen byl náročný. Byl plný únavy a pátrání hluboko v sobě. Odmítání všeho, co by mi normálně přinášelo radost, protože jsem to najednou považovala za rozptýlení.

Ale já se nechtěla nechat rozptýlit! Chtěla jsem se dobrat té vnitřní radosti, té vnitřní motivaci, té vnitřní spokojenosti a otevřenosti – tj. lásky. A té se člověk nedobere, když čerpá zvenčí.

Lákala Vás někdy právě taková vnitřní spokojenost navzdory všemu a všem?

Nebo se spíš vezete na té moderní vlně „Plň si vlastní přání a stoupej k výšinám, jinak nebudeš spokojený??“ Pokud Vám jde spíš o to nalézat sílu, odvahu a vnitřní jistotu i tam, kde jako by se všechno spiklo proti Vám a nic se pořádně nedaří a svět propadá násilí, pak jsme na stejné vlně :-)

Už tolikrát se mi v životě potvrdilo, že splněná přání nikdy nepřinesla tak hlubokou a překvapivou spokojenost a vnitřní klid, jako když jsem se místo na svá přání zaměřila na své strachy.

Najednou zjistíte, že to, co by Vám předtím podlomilo nohy, už takovou sílu nemá! Panika se mění v odvahu a agresivita nebo útěk se mění v neochvějnost, se kterou řešíte to, z čeho byste předtím měli pocit ohrožení, až děsu. Teprve pak se můžete opravdu postavit sami za sebe, s důvěrou v Život i sami sebe! Všechno ostatní vede jen k zbytečnému utrpení, které neřeší vůbec nic…

Teprve pak se opravdu naplní ta nejhlubší přání, které jste sami před sebou raději skrývali, protože jste si ani nedokázali přestavit, že je něco podobného možné!

Vím, o čem mluvím :-) Snad kromě přání být kosmonautkou se mi dosud splnilo vše, po čem jsem v životě toužila. Potkala jsem nejrůznější druhy lásek, za které jsem hluboce vděčná, a to včetně svého manžela. Mám krásnou, chytrou a talentovanou dceru :-) Ano, díky ní jsme 6 let chodili do Mahenova divadla na balet :-) Před 27 lety jsem se dostala na VŠ na obor, kam brali jen pár lidí (radši nic, pokud ne právě TOTO), a i mé sny o egyptologických vykopávkách se v jistém smyslu splnily. Žila jsem v ŘeckuEgyptě, Jordánsku a na Srí Lance. Studovala ve Wimbledonu. Nakonec jsem našla i práci, která mě naplňuje a baví, která pomáhá druhým a mohu ji spojit s rodinným životem. Peníze jsem naštěstí nikdy řešit nemusela, ačkoliv jsem nikdy neměla moc. Když bylo potřeba, přišly. A dokonce jsem vydala i dvě knížky!

Je jediné přání, které má smysl. Nalézt nepodmíněné štěstí! Je to ale přání, které vyžaduje velkou odvahu, jak jsem zjistila.

Ale když se pro to jednou rozhodnete, nejspíš najdete průvodce a pomocníky stejně jako já. Kromě mých dlouholetých duchovních (!) průvodců Depeche Mode, o kterých byla řeč v minulém článku a kteří mi s novým albem Spirit neustále připomínali, že je čas na revoluci (Where is the revolution?) a že tohle je už fakt naposled, co se nechávám „svést“ (The last time), protože jinak je to zrada sama na sobě (charged with treason…), jsem opět vzala do ruky onu knížku Arthura de Mello Cesta k lásce.

Je to úžasná knížka. Ale naprosto nekompromisní. Buď vše, nebo nic!

Není možné být závislý na svých drogách, lízat si ty své nejrůznější příchutě medu, které nám mají zpříjemnit život, a myslet si, že člověk bude mít tu skutečnou lásku – otevřenou, nepřipoutanou, zcela svobodnou. Protože skutečná láska je ta nepodmíněná a svobodná!

Jak jsem psala – knížka krásně ladila s poselstvím celého měsíce května a s písněmi, které mě na koncertě Depeche Mode zaujaly. Zcela jistě byla jedním z důležitých ingrediencí oné změny, která se pak na konci měsíce odehrála…

Té chvíle, kdy jsem se po dlouhé době usmála sama pro sebe.

Aby nedošlo k mýlce – smát se umím. Kdo mě zná, ví, že jsem smíšek. Není to póza, prostě to tak je. Automaticky se mezi druhými lidmi naladím na tuto svou stránku. Zakryje vnitřní smutek a nespokojenost. Na chvíli by člověk řekl, že tam ani není. Nebo že je neskutečný, protože zrovna není.

Ale on tam je – stačí si přestat lakovat svět a sám sebe na růžovo. Být o samotě bez vnějších utišovadel a místo poklidné meditace nebo ladění se na okolní přírodu (pamatujete na článek o tom, jak vystoupit ze svého vymyšleného světa?) se naladit na to temno v nás. Na tu vnitřní nejistotu, vnitřní strachy. Na toho dotěrného souseda, jak o něm mluvil můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira v jednom ze svých videí, které tak neradi potkáváme. Natož abychom ho pozvali do domu a vyslechli ho…

Ale kdo má tu odvahu odhodit zábavu a být s tím, co je?

Když projdete tímto údolím stínů a máte najednou důvod se usmát jen tak, je to velká radost. Dotkli jste se velkého daru!

Taková radost je vnitřní, nepodmíněná. Nepodmíněná nějakým impulzem zvenčí, díky kterému ten úsměv vykouzlíte. Kvůli nějaké té maličkosti, kterých si máte podle různých dobrých rad všímat a nacházet v nich radost. Radost z maličkostí je úžasná. Tato radost je ale jiná…

A možná právě díky tomuto doteku nepodmíněné radosti se na konci měsíce stalo něco, co mě dostalo a co si budu nadosmrti pamatovat. Překvapivé, neuvěřitelné, osvobozující… 

To je tak, když se Vám najednou stane, že zjistíte, že to, co by Vás obvykle vyvedlo z míry, Vás nerozhází. Protože jste otevření čemukoliv. To, kvůli čemu byste se normálně začali trápit, Vámi projde jako projde bouřka městem, něčím pohne, něco promění, ale zároveň pročistí.

Tolikrát jsem téměř totéž v uplynulých letech zažila! Tolikrát jsem z toho cítila onen závan rozkmitaného kyvadla strachu a touhy nad tou hlubokou zející jámou nejistoty. Strach, ohrožení. Jako by něco ve Vás mělo zemřít. A najednou je vše jinak…

A vy najednou cítíte, jaké to je v tom světě nepodmíněného…

Je to úplně jiný svět! Párkrát jste tam možná nahlédli a možná jste o něm i něco četli. O tom světě, kde neplatí to, nač jsme zvyklí. Obvykle máme jen tři možnosti. Buď je nám něco fuk, nebo pokud není, toužíme to mít. Nebo se tomu naopak snažíme vyhnout.

Ale v neduálním jiném světě je to jinak. Ani tam, kde nejste lhostejní, nepropadáte žádnému z těchto extrémů – ani nedoufáte, že s Vámi navždy zůstane to, co je pro Vás cenné, ani se nebojíte, že o to přijdete. A jen tak stojíte a zíráte – co je vlastně to, co právě teď cítím?? Je to vůbec možné?? Víte, že vše se mění, vše se rodí a vše umírá, ale kupodivu v tom najednou nevidíte důvod ke smutku, ale prostě jen víte, že právě takhle to je, a že právě takhle je to správné.

A to považuji za největší květnový objev a nesmírně si ho vážím!

A jaký byl ten Váš květen? Zažili jste něco bouřlivého, co Vás pročistilo? Něco radostného, co Vámi pohnulo? Stvořili jste něco, co pomáhá Vám i druhým? Četli jste něco, co Vám otevřelo oči, nebo třeba i srdce? Chytli jste ten květen takříkajíc za pačesy a vytřásli z něj to nejlepší, nebo prošel Vaším životem a už ani nevíte, k čemu Vám vlastně byl?? 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice měsíční shrnutí se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na A květen kladl otázku: „Miluješ opravdu?“ (4. část)

  1. anitraM napsal:

    Lákala Vás někdy právě taková vnitřní spokojenost navzdory všemu a všem?
    Už sa mi stalo, že som si to uvedomila, ľudia naokolo panikárili, aké sú energie, všetci boli podráždený, bolela ich hlava a aj som seba vnímala, že som v pokoji a vnútornej spokojnosti. Je to aj tým, čím žijeme a ako seba necháme ovládať…na čo sa nastavujeme.

    Pre mňa apríl -máj bol mesiacmi naplnenia…pochopila som, že čas je len jedna línia a to , čo si želáme do budúceho života sa nemusí udiať až v budúcom živote. Vravela som si, že by som chcela cestovať, spoznávať kultúru pamiatky v budúcom živote, lebo teraz nemám s kým, ani financie nazvyš. A zrazu prišla ponuka do Benátok na 3 dni, všetko zaplatené a potom cesta do Budapešti na 2 dni..tiež bolo o nás perfektne postarané a nepotrebovala som žiadne forinty a toto sa udialo behom pár týždňov. Pre mňa zázrak..za ktorý som bola neskutočne vďačná. No najskorej pred rozhodnutím ma ovládol strach, len aby som nikam nechodila..pekne bola doma, ale po zážitku som nebanovala…bolo to krásne, naplňujúce.

    Aj mne sa vyplnilo veľa priani…bohužiaľ aj veci, ktoré som si želala, aby sa nikdy nestali..ale už som múdrejšia a viem, na čom nemám lipnúť, na akých presvedčeniach a tvrdeniach a čo si nepriťahovať do života.

    Som rada, že aj tebe prichádzajú uvedomenia, ktoré ti ukazujú dívať sa na svoj život inak. Ďakujem za článok. :D

    • avespasseri napsal:

      Já díky za komentář :-) Jo, jo, v poslední době je to často velmi markantní. Hodně lidí panikaří, já nějak ne. Když to já nebo občas někdo jiný ventiluje, tak spousta lidí prohlásí, že je za tím naivita až blbost. Jako by spousta lidí vůbec nebyla schopná pochopit, co to znamená vnitřní klid, a že to není rezignace nebo lhostejnost a už vůbec nejde o to, že by si člověk nechal takříkajíc „srát na hlavu“ :-) Je to ohromná síla, se kterou je možné situace, a to jakékoliv, řešit opravdu moudře a nepřilévat do ohně, když je potřeba ho uhasit. Vždy si představím Kung fu pandu (s dcerou jsme se teď rády dívaly), jak tváří v tvář nějakému tomu zloduchovi začne v panice pobíhat a vraždit každého na potkání…

      • anitraM napsal:

        Ide o pochopenie..ten kto spozná o čom je vnútorný pokoj už vie, že to vôbec nie je o lahostajnosti..ale ide o niečo úplne iné a okrem toho ak je vnútorný pokoj spojený s vedomým bytím..prichádzajú vnemové informácie, ktoré človeka vedu, ako konať. Myselnie nie je potom riadené egom, ale vyšším celkom nás samých.

    • avespasseri napsal:

      Co se cestování týká – tohle se mi přihodilo mnohokrát v dobách, kdy jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem na to peníze. A tak jsem pak odjela tu na studijní stáž do Egypta nebo Jordánska, tu mě vyslali už před drahnými roky jako náhradní delegátku na týden do Itálie (a já si tam udělala výlet do Benátek, sama, bez turistů trávících dny na pláži), tu jsem zase odjela jako průvodkyně na Srí Lanku na několik měsíců a viděla krásné věci několikrát, s různými průvodci, s různými lidmi a různými úhly pohledu :-) Takže jsem toho scestovala hodně a většinou mi za to ještě zaplatili :-) Je velmi důležité přát si správně :-)

      • anitraM napsal:

        Presne tak…a naše priania by sa mali stotožnovať s prianim z duše. Tak si videla kus sveta a zároveň si to aj užila..krásna kombinácia. :D

        • avespasseri napsal:

          :-) Někdy má duše potřebu cestovat a poznávat něco mimo rozsah toho našeho života. Často si říkám, že chci vzít dceru do světa. Člověk má pak úplně jiné hodnoty.

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s