Trápení je vždycky dar. Jen je potřeba to alespoň zahlédnout…

Před rokem jsem napsala ebook TRÁPENÍ MŮŽE BÝT DAR. Na desetidenním kurzu meditace Vipassana, ze kterého jsem se min. týden vrátila,  mě kolikrát napadlo, že je to ještě jinak. Vždy, když se to nesnesitelné překlopilo v to nádherné. Ano, to se v meditaci i mimo ní může dít :-)

Trápení je VŽDYCKY dar. Jen se tak musí využít.

A to už je na nás…

Jak jsem zjišťovala na kurzu a i celý tento týden mimo to klidné, tiché, bezpečné prostředí, někdy to není vůbec snadné. Člověk tak moc touží, aby bylo vše v pohodě. Aby se ty životní cestičky moc nekroutily a nenarážely na sebe, ale aby jeden druhému naslouchal a sdílel s ním dobré i zlé, v soucítění i pochopení. Aby člověk mohl svobodně jít kamkoliv se mu zachce a nemusel sledovat, jak nemůže. Ať už proto, že tam stojí zeď, nebo vlastní slabost či nedůvěra… jenže bez vzájemného porozumění skutečná láska nemůže vzkvétat. Co pak s tím, když vzájemné neporozumění stromem otřese?? Nebo když člověk začne pochybovat, že tahle cesta (ať už vztahu, nebo života) ještě vede dál. Zda už není na hraně smrti??

 

No jo, ale jak ten dar v trápení objevit? 

Hledám teď spoustu cestiček, jak si ulevit. Kurz mi dal hodně. Často si zpívám píseň o soucítění a milující laskavosti (mettá), která tam zaznívala na konci meditací, a připomíná mi ty silné zážitky tam. Dokonce jsem objevila znovu i píseň od Depeche Mode Enjoy the Silence. Ta je sakra mocná :-)

V onom ebooku TRÁPENÍ MŮŽE BÝT DAR jsem už loni popsala cestu od onoho trápení k osvobození od něj. Tak, jak se mi objevila v symbolické podobě při přípravě mé první e-knihy Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty), a tak, jak jsem ji později prožila i v konkrétní podobě. Bylo to tak přesné :-) I tenhle ebook a má e-kniha je mi, jako vždy, pomocí.

Je to cesta, která vede krůček za krůčkem k poznání, co se za tím, co nás tak trápí, vlastně skrývá a jak se s tím vyrovnat.

Pokud totiž zůstaneme jen na povrchu a neponoříme se hlouběji, můžeme se na té hladině zmítaní rozbouřeným mořem snadno začít topit. Ale tam v hloubce je ticho a klid…

 

Které krůčky to jsou?

  • Je potřeba objevit symboliku a smysl trápení, které prožíváme (první 2 kapitoly, první 2 krůčky).

Trápení tu není proto, aby nás trápilo, ale aby odhalilo bolest, která se hluboko v nás skrývá. A my ji mohli prožít a uvolnit. Za předpokladu, že k ní ještě nepřidáme další. Proto nám ostatně na kurzu meditace Vipassana tak často učitel opakoval něco v tomto smyslu:

Udržujte si vyrovnanost mysli, nesklouzněte znovu k těm zaběhaným reakcím své mysli – k odporu a k touze. Právě tyhle reakce jsou a vždy byly zdrojem Vašeho utrpení. Nepřidávejte k tomu utrpení, které právě prožíváte, další utrpení. Nereagujte. Už žádné další utrpení. Už žádné další utrpení. Dovolte tomu, co se objevilo, ať se uvolní…

Když pochopíte smysl a symboliku toho, co se Vám v životě děje, otevřeli jste pro sebe cestu, jak z toho získat onen dar, o kterém mluvím.

  • Pak je potřeba udělat další, třetí, velmi těžký krok – nedožadovat se změny!

Zní to divně, že? Ale jak píšu ve třetí kapitole, pouze vnitřní klid má sílu něco změnit. Vše ostatní pouze přilévá olej do ohně. Zašmodrchává uzel, který se snažíme rozčileně uvolnit. No prostě je to hloupost :-)

 

No a pokud se Vám toto podaří, můžete si konečně začít se Životem začít hrát! :-) To je ten čtvrtý krůček na cestě z trápení… 

Ano, Život s námi někdy hraje krutou hru, jak ostatně píšu v jednom z článků ebooku. Ale když v něm přestanete vidět toho sadistu, který se Vám rozhodl ubližovat, co to nejvíc jde, a nerespektovat Vaše přání a touhy a Vaše strachy, ale hravého milence, který Vás prostě někdy pleskne přes ruku, nebo Vás odmítne s potutelným úsměvem políbit, jen aby Vás ještě víc vydráždil, Váš život se promění z tragédie na vzrušující hru nebo komedii.

To bylo poselství jednoho z mých prvních textů (dnes je součástí mé e-knihy Žít je umění milovat), které jsem napsala kdysi před snad 20 lety v době, kdy jsem se hodně trápila. A dodnes je středobodem, ke kterému se neustále vracím, protože většinou je tak těžké svět takhle vnímat! Někdy ale stačí jen poodstoupit a uvědomit si, že to co Vy sami prožíváte tak dramaticky, by na plátnech kin vypadalo tak legračně, že celé kino by se chlámalo smíchy. Nedávno jsem měla takový postřeh :-) Nebo když si uvědomíte, že i strach je vlastně na energetické úrovni prostě jen vzrušení. Jen sami sobě nevěříme, že to dáme…

Můžete jít dokonce tak daleko, že ani nemusíte důvěřovat člověku, se kterým jste ve sporu, že Vám nechce ubližovat a že jde pouze o nedorozumění, i když to je ještě celkem snadné, jakkoliv těžké to někdy může být prohlédnout. Stačí důvěřovat Životu a jeho hře. Tomu, že vše, ať je to někdy jakkoliv nepříjemné, je tu jen proto, abyste dosáhli toho závěrečného uvolnění, závěrečné extáze. Onoho hlubokého nepodmíněného štěstí :-)

Jak jinak proniknout k tomuto pokladu štěstí, které nezviklá absolutně vůbec nic, než tak, že projdete touto zkouškou pokory, pochopení a bdělosti, odvahy a důvěry, lásky a sebeobětování (viz Indiana Jones a poslední křížová výprava za svatým Grálem) a utkáte se s vnitřními draky strachu a touhy.

Ach ano, desátý den kurzu vipassany, kdy už se mohlo konečně mluvit, jsme s Rutou, mou litevskou spolubydlící, zavedly řeč na téma poselství pohádek :-))

V okamžiku, kdy si uvědomíte, že tuto hru můžete se Životem hrát, je už jen na Vás, zda se pro ni rozhodnete, nebo zda budete dál skuhrat a naříkat (pátý krok).

 

Teprve pak se Vám otevře ta správná cesta, která Vás zavede tam, kam OPRAVDU toužíte jít!

  • Najdete svou cestu a na ní i své průvodce.

Najdete spoustu pomoci zvenčí. I já ji našla. Budete narážet na knížky, které Vám otevřou nové obzory. Budete narážet na lidi, kteří Vás budou směrovat, radit Vám a pomáhat. Za uplynulých 20 let, co jsem zatoužila najít svou OPRAVDOVOU svobodu, jsem jich potkala spoustu.

Nedávno jsem děkovala jednomu svému egyptskému kamarádovi, který mně a mé spolužačce před lety zařídil pobyt v Jeruzalémě a Nazaretu téměř zdarma u svých známých z turistického ruchu a ačkoliv to je muslim, pomohl mi tak najít v Izraeli cestu k Ježíši a jeho poselství o lásce, se kterou se ten kříž nese líp. Jak by ji člověk nemohl nenajít, když tam chodí a jezdí po jeho stopách, a muslimové a židé Vám v tom vydatně pomáhají :-)

Když o tom tak uvažuji, právě ten okamžik na pláži v Nuwaibě (pár let předtím, než jsem tam měla prožít další setkání se Životem), kdy mi tohle poselství docvaklo, mi zásadně ovlivnil život.

Od té doby se téma lásky (a nejen té abstraktní) prolíná mým životem a pomáhá mi jako ten průvodce. Ostatně i celá má první e-kniha je o tom, že Žít je umění milovat :-) Za jakýchkoli podmínek :-) A pomáhá mi nacházet to vedení, tu podporu a tu sílu uvnitř a nespoléhat na lidi, kteří jsou přirozeně sami plní svých strastí a slabostí.

A je zásadní si to vždy uvědomovat!

A mimochodem, právě jsem zjistila, že Nuwaiba, kde se odehrály ty nejsilnější okamžiky mezi nebem a zemí, které jsem prožila a které mi zásadně ovlivnily život, bylo prý místem, kde Bůh Mojžíšovi otevřel Rudé moře. Někteří to sice zpochybňují, ale zdá se, že v Nuwaibě se dějí mocné věci dodnes…

Má cesta vedla postupně ke zjištění, že z každého náboženství dokážu čerpat to hodnotné, s čím přišlo. A ano, i z islámu – z jeho pojetí odevzdání se Bohu a jeho Zákonu. Jen mám o té šaríe trochu jinou představu :-) I z hinduismu a obzvlášť jeho advaity. I z judaismu (a obzvlášť jeho brachot). I z buddhismu (a obzvlášť jeho způsobu práce s myslí).

Byla jsem v křesťanských, židovských, muslimských, hinduistických i buddhistických zemích a kruzích a nasávala. (Jo, arak taky nebyl špatný :-)).

Je to cesta velmi zajímavá a dobrodružná a každý má tu svou. Zajímavou a dobrodružnou. Jen se na ni vydat :-)

K té konečné radosti už stačí jen naučit se pár dalších věcí:

  • bdělosti (sedmá kapitola)
  • paradoxnímu neduálnímu vnímání (osmá kapitola) a
  • překonání toho nejhlubšího strachu a nejistoty (devátá kapitola).

A na závěr už je jen pohoda a klid a mír :-) 

 

A nejsou to žádné teorie

Možná si teď totiž říkáte: No, to je všechno hezká teorie.

Nebo si říkáte: To jsou jen nějaké kecy, ale co praxe?

Věřte mi, vím, co říkám. Období, které právě prožívám, není zrovna procházka růžovým sadem a to z několika důvodů. Jako by mi Život říkal, že TEĎ je čas se rozhodnout, stejně jako jsem to říkala v neděli svému otci v rehabilitačním zařízení v Praze.

Buď se pokusíš dýchat a uklidňovat mysl, šetřit energií, cvičit a prostě věřit, že vše je tak, jak má být, a možná se Ti zas vleje naděje do žil jako před pár týdny v nemocnici, když už ses s námi loučil a rozdával peníze z Tipsportu. Budeš chtít dojít aspoň na tu terasu a užívat si tu krásnou zeleň, na kterou zatím jen koukáš z postele. Tady ještě máš všechnu motivaci a pomoc. Anebo lehneš a budeš už ležet. Pořád. Třeba měsíce jako tetička Mílová. Vzpomínáš?? Tolik promarněných příležitostí.

Mám výhodu velmi silného napojení na to, co otec prožívá. Desetidenní vipassana je jako nemocnice a operace mozku a dost to tam bolí (můj otec alespoň nemá žádné fyzické bolesti). Jenže jako by ten kurz tam neskončil. Jako by se jen přelil do reálu a neustále mě nutil udržovat klidnou mysl tváří v tvář vztahům, které lavírují na hraně smrti. Není to snadné – udržet mysl klidnou v takových situacích je extrémně náročné. Vím to…

Ranní hodinové meditace, na které jsem si na kurzu vipassany zvykla, většinou velmi jasně ukazují, jak na tom s vyrovnaností mysli jsem. Jak moc dokážu nepřemýšlet, nedumat, netrápit se, neřešit, nedožadovat se, ať to už konečně skončí, ale prostě jen být.

Be aware, just be aware, be aware (buďte si vědomi).

A vše, co se děje v meditaci, je pak možné vnášet do celého dne…

Někdy většinu prostě jen sedím a snažím se hlavu uklidnit (a zároveň vnímám pocity v těle). Někdy je hlava klidnější a jde to lépe. Klouže to tak nějak na povrchu a zklidňuje. Jindy je hlava celkem klidná, meditace vjede do větších hloubek, ale odtamtud nakonec vyklouzne, protože tam to příliš bolí.

Ale na kurzu jsem se naučila, že tak to je. Že je potřeba vytrvat a naučit se nebrat si nic, co se děje, osobně. Nástroje, jak to dělat, mám už léta – v neduálních učeních, ať už z advaity a Ruperta Spiry nebo z dzogčhenu. Jen je začít používat…

V těch největších bolestech, ať již fyzických, nebo psychických, to jde hůř. Ale jde alespoň krotit mysl, když už ne ji pročišťovat. Nepřidávat hory dalšího utrpení k tomu, co už je.

Protože vše se nám jednou vrátí a to tak dlouho, dokud se nenaučíme nesklouzávat k odporu nebo k touze, ale k soucítění. K sobě i druhým. Dokud se nenaučíme nehodnotit a nesoudit, ale vnímat. Jsou to drsné lekce, ale kdo chce být svobodný, dříve nebo později jimi musí projít… 

Jak vidíte, trápení je vždycky dar. Vždycky nám dává možnost jít hlouběji a najít to štěstí z překonání toho, co nás trápí. Na tom kříži pak dokážeme jen říct: Odpusť jim, nevědí, co činí. A ne zuřit nad nespravedlností a sám sobě ještě ubližovat navíc. Jako by nestačil ten oheň, ve kterém Hus nevinně uhořel. Nebylo by od něj absurdní, kdyby si ještě přikládal, ať líp hoří???

A tak hledejte v každém svém trápení onen dar. Onu symboliku a smysl. A hledejte, jak život milovat, ať Vám přináší cokoliv. 

Za ten mír a spokojenost ve Vašem srdci to stojí. A za ten mír, který tím vnesete do svých vztahů ještě víc. Můžete si vybrat: buď se budete trápit Vy i lidé kolem Vás, nebo najdete klid a jako ten největší dar ho dáte i lidem kolem Vás. Větší dar nikomu dát nemůžete, obzvlášť tam, kde vyplulo na povrch utrpení…

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice CESTA KE ŠTĚSTÍ se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Trápení je vždycky dar. Jen je potřeba to alespoň zahlédnout…

  1. Pingback: Srpen aneb jak se vypořádat s utrpením? (2. díl) | Žít je umění

  2. Pingback: Depešácký víkend aneb jak zklidnit emoce... - Žít je umění milovat

  3. Pingback: Království za trochu beznaděje... - Žít je umění milovat

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s