Ti z Vás, kteří patří mezi fanoušky mé FB stránky (Žít je umění/Jiný život v Jiném světě) jste již jistě zachytili článek na mém novém webu se zážitky z mé poslední dovolené.
Pro ty z Vás, kteří na FB nechodíte a nefandíte – tady máte odkaz na článek o Zmražené Mallorce anebo o dovolené mnoha tváří.
Ano, ta dovolená nebyla taková jako mé předchozí dovolené. Pohroužená, poklidná, meditativní. Tak úplně mi to nešlo. Byla spíš ve znamení smutku a mírného podráždění a hledání odpovědí na otázky, které jsem si kladla. A přece mi hotel (a hlavně ty sladkosti :-)), moře a výlety pomáhaly to vše zvládat…
Víte, jak ráda vnímám symboliku toho, co se děje. Byla celkem zjevná a to mi také pomáhalo. Ale zároveň – bylo to poprvé, co jsem byť jen zdálky zahlédla u moře smrt. Byl to den, kdy měla přijít bouřka. Seděla jsem na pláži, už sama. Matka s dcerou se vrátily zpět na hotel, protože se bály, že zmoknou. Já si říkala, že je to přece fuk. Vždyť mám plavky a je jedno odkud ta voda přijde, ne?? Teplo bylo.
Pak jsem v dálce zahlédla, jak na jednu část pláže přijíždí záchranka a blíže u vody se srocují lidé. Postávali tam hodně dlouho. Když začalo pršet a já odcházela, záchranka tam byla pořád. Druhý den na hotelu mi pak vyprávěli jiní hosté, že po bouřce a dešti šli večer na procházku a tam v té části již potkali koronera. Hmm. Možná se tam někdo utopil (ten den byly celkem velké vlny), možná někdo zemřel na selhání nějakého orgánu (bylo před bouřkou).
Bouřka se honila tak nějak kolem nás, na obloze se střídavě zatahovaly černé mraky, střídavě se zase protrhávaly a bylo vidět, že v dálce prší a hřmí. Bylo to zvláštní – počasí jako by mi říkalo, že někdy se prostě zatáhne, zaprší, zahřmí a možná to s sebou přináší smrt toho či onoho, ale že zase vyjde slunce.
Jak jsem slýchala na desetidenním kurzu vipassany, o kterém jsem tu hodně psala a který mi tolik dal – vše je pomíjivé. Aniččá, aniččá. Je zbytečné se tím zabývat. Přespříliš.
Žít je umění 
Pingback: Září ve víru aneb o životních omylech… (2. díl) | Žít je umění