Nechci být jako Muhammad, ale kdo v koutku duše tak trochu není???

Když se v naší západní společnosti začne mluvit o Muhammadovi, obvykle je to v tom nejnegativnějším slova smyslu. Nechci tady ani opakovat, co všechno se mu vyčítá. Když se o něm mluví v muslimské společnosti, je to s úctou a oddaností (jsem arabista a religionista a v muslimských zemích jsem pár let žila, vím své). Není boha kromě Boha (Alláha) a Muhammad je jeho prorok. Tak zní muslimské vyznání víry. Není islámu bez následování Muhammada.

Vipassana a Muhammad

A přece jsem měla na onom desetidenním kurzu meditace vipassana, o kterém jsem na obou svých blozích před časem tak nadšeně psala, například ZDE, a který doporučuji absolvovat všem, jeden velmi hluboký zážitek, který měl s Muhammadem hodně co společného a se kterým se Vám tedy svěřím…

Nesvědčí totiž pouze o mém hlubokém omylu a sebeklamu, ale o hlubokém omylu a sebeklamu lidstva jako takového. Je to sice zahanbující, ale nechť… 

Kurz sice učí Buddhovu techniku práce s myslí, ale Goenka, barmský učitel, který Vás bude (ačkoliv je už pár lety po smrti) kurzem provázet, celé učení nevnímá buddhisticky, ale zcela nesektářsky. Jedním dechem oceňuje i Ježíše nebo hinduismus. Na kurzu hodně meditujete (10, 5 hodiny denně), ale máte i volno na to si od meditací odpočinout.

Vzpomínám, jak jsem jednoho dne po obědě seděla venku (bylo krásné teplé počasí) a v duchu si povídala s jedním svým muslimským kamarádem, kterého jsem kdysi znala, a díky kterému jsem se dostala s kamarádkou do Izraele a projezdila tam téměř zdarma všechna místa spojená s Ježíšem Kristem. Ten týden v Izraeli a těch pár dní v Nuweibě u Rudého moře v Egyptě byly pro mě prvním krůčkem k pochopení poselství Ježíše Krista.

V duchu jsem mu ten den říkala, že ať se na mě tedy nezlobí, ale že Muhammad se prostě Ježíšovi rovnat nemůže. Zatímco Muhammad vyzýval k násilí, Ježíš vyzýval k lásce.

Vzpomínala jsem na to, jak Ježíš umíral na kříži (Goenka o tom v rozpravě minulý den mluvil) a říkal: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.” S láskou a soucítěním, ani se špetkou nenávisti nebo ukřivdění. A přitom byl nevinný a umíral kvůli hříchům (nenávisti, strachu či nepochopení) ostatních lidí, kteří si jeho smrt přáli, nebo kteří si nad jeho smrtí myli ruce. Nás se přece netýká. Já jsem vzor ctností. Já za nic nemůžu.

Vzpomínala jsem tam také na Jana Husa, který ve filmu, který jsem pár týdnů před vipassanou v TV viděla, šel na tu strašlivou smrt v plamenech také dobrovolně, nevinně a s odpuštěním vůči těm, kteří ho dlouho věznili, trápili, soudili a odsoudili. Mohl odvolat, ale neudělal to. Pošlapal by tím pravdu, za kterou stál. Bylo by to jako říkat: „Já nikoho nesoudím, ale nebýt Tebe, tak…“

A Muhammad?

Nejspíš jste ještě nečetli můj rozbor prvních mekkánských súr, který jsem loni uveřejnila na blogu Idnesu. Pak vřele doporučuji si ho přečíst:

Muhammad to celé popletl.

V jakém okamžiku šlápl podle mě Muhammad vedle?? 

Co na to říkáte? Velmi dlouho po svém pobytu v Egyptě, po svých studiích religionistiky a po státnicích, kde jsme Korán četli, jsem nechtěla tuhle knihu ani vidět. Nechtěla jsem číst text, který mě kdysi dávno fascinoval, ale po pár letech, s růstem islámské agresivity, jsem už od prvních stran viděla jen strach a zášť, která z těch stránek prýštila. Možná chtěl Muhammad burcovat. Možná si to Mekkánci zasloužili. Ale proč bych to měla číst já?? Nakonec jsem tu knihu vzala do rukou znovu a doufala, že najdu něco pozitivního…

Našla jsem bohužel ale jen text, který nevypovídal o Bohu, ale o strachu Muhammada z něj a o jeho Egu, které nemohlo skousnout odmítání a útoky Mekkánců. 

Zatímco Ježíš Boha poslechl a přijal v zahradě Getsemanské (a ano, i tam jsem byla osobně) ten kalich a nechal se ukřižovat, Muhammad Boha neposlechl a nepřenechal mu ty, kteří v Něj a v Muhammadovo poselství nevěřili. Zvedl ten meč sám. Poselství si vyložil tak, že on má být mečem Božím a tím mečem jeho slávu rozšířit. 

No, stalo se. Islám je právě mečem proslavený všude, kam šlápl, a kde se mu ubránili. Tam si totiž mohou přiznat tu pravdu, že islám Muhammad proslavil ne jako náboženství míru (ač právě o míru hovoří a odevzdanost Bohu – islám – je vrcholným prožitkem míru), ale jako náboženství násilí a boje. Jak smutné… jak paradoxní…

A tak jsem tam tak seděla a přemítala o Ježíši Kristu, Janu Husovi a Muhammadovi. Muhammada jsem v duchu kritizovala za vše možné a křesťanské mučedníky vynášela do nebes. A pak se stalo něco, co jsem nečekala.

O nějakou chvíli později jsem stála na louce a říkala si:

Bože, vždyť já se chovám úplně jak ten Muhammad!!!

V čem šlapeme vedle všichni do jednoho? Úplně jak Muhammad?

Doslova mě to šokovalo. Tak dlouho jsem si v hlavě tvořila ze sebe ten obrázek nevinné oběti, která má přece naprosté právo se cítit ukřivděně a bojovat za své právo. Mít strach z toho, že bude nespravedlivě odsuzována. Od toho už je totiž jen krůček k smrti.

Dokázala bych opravdu odpustit tomu, kdo mě odsoudil a nechal popravit jako to se soucítěním dokázali JK a JH?? Nebo bych se naštvala a vytáhla do boje plná ublíženosti a vzteku jako Muhammad?? Nebo bych se krčila strachy a bála se vystrčit nos a jen občas nenápadně a nevědomě kolem sebe sekla? Jaké mám tedy vůbec právo ho kritizovat?? 

V uplynulých dnech jsem na obou mých blozích hodně psala o té největší chybě, kterou děláme, a která nám bere spoustu energie. A také o učení Pemy Chodron, která ke mně v pár uplynulých dnech hodně promlouvá – ze svého online kurzu Freedom to Choose Something Different (Svoboda zvolit si něco jiného) a knih, které jsem dosud ještě nečetla.

Jestli jste tyto články ještě nečetli, také je vřele doporučuji:

Ta největší chyba, která z nás vysává nejvíc energie (článek z projektu 5 pokladů – element KOV).

 O stromu, který se na podzim bránil shodit listí (další článek elementu KOV)

Království za trochu beznaděje (článek o tom, co se dá najít v prostoru za nadějí a strachem, když se odvážíme vstoupit do nejistoty, jak o tom učí Pema Chodron)

Pema Chodron již dlouho ve svých videích i knihách upozorňuje, že toto období je právě tím obdobím, kdy můžeme zvrátit běh světa od roztáčení kol násilí a utrpení k mírumilovnějšímu přístupu. K sobě i k druhým.

Máme svobodu zvolit si jinak

Už totiž můžeme na svém vlastním životním příběhu i na příběhu celého světa vidět, že nátlak, ať již na sebe nebo na druhé, nikam nikdy nevedl…

Že právě vzdor vůči tomu, co je, je příčinou veškerého utrpení. 

Na první pohled se může zdát jasné, že když nebudeme vzdorovat, tak prohrajeme. Naše sny, naše představy, náš způsob života roznesou na kopytech ti, kterým nad sebou přenecháme moc tím, že se nebudeme bránit. Ale zanechat vzdoru a nebránit se neznamená, že po sobě necháme šlapat. Znamená to jen jedno jediné:

Naše reakce bude kreativní a svobodná.

Nebudeme hnáni strachem, ani záští. Ani touhou po tom, aby nás lidi kolem nás nosili na rukou, bezpodmínečně nás milovali a chápali. Dokážeme snad my bezpodmínečně milovat? Kdyby ano, proč se tak trápíme a bráníme? Odkdy ta skutečná láska trpí? Ta skutečná láska je nám ochranou a lékem i tam, kdo vnímáme smutek nad tím, že bezpodmínečná láska světu nevládne a dlouho ještě vládnout nebude…

Pokud jí nevládneme my, jak to můžeme očekávat od druhých???

• Pokud se nechceme učit žít ve světě nepodmíněného, být kreativní a svobodní, budeme v koutku duše úplně jak ten Muhammad – šířit kolem sebe násilí a ještě si myslet, že činíme dobro. A spousta lidí nás v tom bude podporovat a oceňovat nás za to. O to hůř prohlédneme, jak moc tím sami sobě i druhým ubližujeme. A o to hůř se z toho vymaníme.
• Pokud si přejeme naučit se jít na to úplně jinak a pomalu násilí, které pácháme na sobě i na druhých snižovat, místo abychom ještě přikládali na ten oheň utrpení svá vlastní polínka zlosti nebo smutku, je nejvyšší čas s tím začít. Teď hned.

Začtěte se do knih Pemy Chodron (viz odkazy výše), snad Vám pomohou objasnit, proč je to tak důležité, a jak vůbec na to. Není to snadné. Nebo se přihlaste do mého online kurzu (zdarma) Mimoňská cesta do Jiného světa, kde se s učením Pemy Chodron také seznámíte a se spoustou dalších věcí, které používám já sama, abych pronikla do toho nepodmíněného Jiného světa. Nebo si prostě přečtěte PDF se stručným přehledem toho, co všechno je v Jiném světě jinak a pak se vydejte na cestu poznávání :-)

Zjistíte, že ta cesta není úplně snadná, ale je svým způsobem úchvatná. Právě na téhle cestě jsem v sobě začala nacházet zdroje vnitřní síly zvládnout cokoliv, co mi přichystá. A také jsem začala nacházet zdroj vnitřního štěstí, i když Vás kamenují. Ono to soucítění má totiž ohromnou sílu…