Nic nepotřebuji a ničeho se nebojím. No kdo TOHLE má?? :-)

Projekt 5 pokladů v Jahodovém ráji (39.  Stěžovat si umíme… ) – KOV (6)

V minulém článku Ta největší chyba, která z nás vysává nejvíc energie byla řeč o vzdoru vůči tomu, co je. Možná si stále myslíte, že bránit se zlu je správné. Ale představte si rytíře ve zbroji. Ta  zbroj má sama o sobě spoustu kilogramů a navíc tíží rytíře natolik, že radši jezdí na koni :-)

Navíc, v případě ohrožení musí v takové zbroji vytáhnout do boje. Pokud se tedy raději nezabarikáduje na hradě, má-li dojem, že ohrožení je příliš velké. Ať už proto, že útočník je silnější, nebo proto, že on sám je hodně slabý a na protivníka si netroufá. Nicméně obě varianty našemu rytíři vysají spoustu energie. A možná úplně zbytečně. Možná by stačilo vládnout uměním diplomacie.

Často se chováme jako takový rytíř  řinčící zbraněmi a brněním. Ale zeptali jste se sami sebe někdy, jestli to také není úplně zbytečné?? Všechen ten stres, všechny ty útoky vůči Vašim nepřátelům, všechno to schovávání se v tom svém hradu?? 

Ano, strach je někdy velmi dobrý rádce. Říká nám, kde je nebezpečí. Ignorovat ho je smrtící. Stejně absurdní, jako kdyby ze sebe rytíř brnění shodil a vyrazil svým nepřátelům naproti jen tak, že si spolu potřesou rukou. Ne, tak jednoduché to opravdu není :-)

Pokud chceme ten svůj hrad ubránit proti nepřátelům, nebo ještě lépe, pokud si chceme ze svých nepřátel udělat spojence či dokonce přátele, musíme na to jít fikaněji. 

Musíme být silnější. Náš hrad nás neochrání. Někteří nepřátelé budou vždycky silní natolik, že náš hrad dobudou. Pokud si vůbec dovolí na nás vytáhnout. Je to podobné jako s šikanou ve školách nebo mobbingem v zaměstnání. Odnáší to jen ti slabí. Ne ti, kteří se neumí bránit.

Síla totiž nespočívá v obraně, ale v sebejistotě, která se nikomu a ničemu bránit nikdy nemusí!

Zjistila jsem, že největší ochranu mi dává onen postoj: Nic nepotřebuju a ničeho se nebojím. V tom okamžiku na Vás nikdo nemůže. Nikdo s Vámi nemůže manipulovat. Nenajdou nic, nač by Vás mohli chytit – žádnou závislost na nikom a na ničem. Žádný strach z něčeho. Párkrát to zkusí, ale přestanou na Vás útočit, když zjistí, že to nikam nevede. Nepohnou Vámi, nezlomí Vás.

Zkuste jít někdy na pohovor žádat o práci nebo o zakázku ne s postojem Já potřebuju Vás, tu práci a tu zakázku, ale s postojem Co mi nabídnete, jaké benefity, jakou cenu, abych Já s Vámi chtěla uzavřít dohodu?? Funguje to dokonale. Vy nebudete v takovém stresu a druhá strana vycítí, že pro ně nejste kořist, ale partner…

Jenže ono se to snadno řekne a hůř udělá, že? Jak získat onen postoj Nic nepotřebuju, když jsem závislý i na pytlíku brambůrek, bez kterých si nedokážu představit party s kamarády?? :-) Jak získat onen postoj Ničeho se nebojím, když mám strach jít i na kontrolu k zubaři?? :-)

Vidíte sami, že vylepšování zbroje a stavění hlubších příkopů kolem hradu, je užitečné tak maximálně k tomu, že Vám to poskytne čas k tomu posílit sami sebe. Dřív než přijde ten poslední nejsilnější nepřítel. Pak už bude na všechno pozdě…

 

A jak tedy dosáhnout toho postoje Ničeho se nebojím a nic nepotřebuju?? 

Budete se muset postavit svým vnitřním démonům, kteří na Vás útočí a snaží se Vás dobít. Ach ano, bohužel. Pokud to nedokážete, neubráníte se těm zvenčí, ani kdybyste měli hrad z diamantu. Z toho nejtvrdšího kovu.

  • Můžete začít svými závislostmi. Přestat si stěžovat, co všechno nemáte. Co všechno potřebujete. Co všechno Vám mají ti ostatní dát a zabezpečit, abyste se Vy měli dobře.

Ne všichni lidé jsou Vaši sloužící. Ani ti, kteří Vás mají nejraději a od kterých byste to očekávali. Vždyť je to přeci správné, ne, pomáhat druhým? A kdo mi nevyjde vstříc a kdo mě nechá se trápit, ten mě přece nemiluje. Také se Vám občas v hlavě točí podobné názory?? Jakkoliv mohou být správné, jakkoliv zcela jasně vidíte, že nějaké chování je netolerovatelné a neodpustitelné, není Vaším úkolem vytáhnout do boje za mravnější chování. Je Vaším úkolem nenechat se takovým chováním zraňovat. Pokud má někdo trpět nemoudrým chováním druhých (a kdo se nechová někdy nemoudře??) neměl by to být spíš ten, kdo se tak chová?? Obraťte se dovnitř, hledejte vnitřní bohatství a z něho čerpejte sílu. Nic nepotřebujete zvenčí.

  • Pak můžete pokračovat svými strachy. Jít tam, kam se bojíte jít. Udělat to, co se bojíte udělat. Říct to, co se bojíte říct. 

To je stejně těžké jako se vzdávat toho, co máte dojem (jen dojem!), že to potřebujete. Možná ještě těžší. Strach obvykle necítíme jen tak. Většinou nás má chránit, abychom netrpěli. Ale je to podobné jako s arachnofobií – dokud se krůček za krůčkem nezačneme k těm pomyslným pavoukům naší mysli přibližovat, nikdy nezjistíme, že nás vlastně nemohou ohrozit. Jak říká Pema Chodron, jen do té míry, do jaké jsme ochotní se vystavit zničení, objevíme to nezničitelné v nás. Přesně to v sobě potřebujeme objevit, aby nás jednoho dne nedostal ten silný rytíř, který zaútočí na náš hrad. To něco, co nezničí nic a nikdo. Vždy, když se Vás zmocní strach, pamatujte na pavouky a na to, že se říká, že jen v jeskyních, do kterých se bojíme vstoupit, najdeme poklad, který jsme hledali. Tak s odvahou do toho! Vstupte!

Není to lehké, já vím :-) Ale podívejte se na to z druhé strany:

Odvaha tváří v tvář strachu. Svoboda tváří v tvář všemu, na čem jste dosud lpěli. Není to lákavá představa??

Pokud nechcete čekat, kdy do Vašeho hradu vtrhne někdo, kdo se Vašich hradeb a Vašeho řinčícího brnění nebojí, ale najít v sobě tu sílu se postavit čemukoliv a komukoliv, vřele doporučuji knížky Pemy Chodron, která krásně mluví o tom, kde hledat sílu tam, kde ztrácíme půdu pod nohama, a jak důležité je ji mít, abychom neubližovali ani sobě, ani lidem kolem sebe.

Můžete začít knihou „Začni tam, kde jsi.” Naučí Vás nejen to, jak pracovat se svou myslí a ustát okamžiky strachu nebo tužeb, ale naučí Vás i to, jak sebe sama (ani druhé) nemučit za chyby a nedostatek moudrosti, které máme. Naučí Vás, jak postupně otevírat ten svůj hrad a vpouštět tam světlo. A možná i vylézt ven. Nebát se, že Vám někdo ublíží.

Stěžovat si na bolest, kterou cítíme, nakonec nikam nevede. Často se od takových lidí druzí nakonec odtáhnou. V negativním prostředí je velmi snadné negativitou nasáknout. Taková negativita je jako žíravina. Všechna ta bolest Vás nakonec rozežere. Lidé od nás mohou utéct, ale můžeme utéct my sami od sebe a od svých myšlenek??

Začněte tedy tam, kde jste, jak Pema Chodron radí. U vší té bolesti, u toho všeho, co se Vám nelíbí a co byste chtěli změnit. Od toho se odpíchněte. Neutíkejte od ní ke snahám to rychle změnit. Nebo to horem dolem rozebírat. Ani s druhými, ani sami se sebou. To je ta první reakce, ten navyklý únik a snaha o řešení. Ale kdy co opravdu vyřešila? Přestali jste snad tu bolest cítit??

Naučte se s tou bolestí raději usmířit a vyléčit ji. Tak najdete sílu postavit se i tomu, co Vás nejvíc straší :-) Hodně štěstí. Vím sama, že je to fuška. Ale s každým dalším krůčkem z hradu ven jsem ráda, že jsem nezůstala opevněná uvnitř.  

 


Zaujal Vás tento článek?

Jde o článek ze série KOV. A je to jen malá část celého ročního projektu (5 pokladů v Jahodovém ráji). Na konci roku bude zahrnovat minimálně 50 střípků (5 x 10 článků)– takových puzzlíků celkového obrazu. Obrazu toho, jak žít spokojeně v souladu s 5 elementy, které oživují celý svět, ale i nás. Harmonie elementů nám dává svobodu, radost, moudrost a vyrovnanost, spokojenost, důvěru a jistotu. Pokud jsou toto i Vaše hodnoty, které stojí za to rozvíjet, nemusíte čekat až do konce roku :-) Stačí se UŽ TEĎ ZDARMA přihlásit k odběru článků a všech 5 sborníků všech 5 elementů a to ZDES přihláškou dostanete ZDARMA sborník elementu OHEŇ o tom, kde hledat tu skutečnou radost :-) Hotový je také již sborník elementu DŘEVO (Rozhodněte se, jaký život chcete žít).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kov, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Nic nepotřebuji a ničeho se nebojím. No kdo TOHLE má?? :-)

  1. Sedmi napsal:

    Ahoj, nakukuju po delsi dobe. V tomhle stavu jsem byla pred tim, nez jsem mela deti. Ted potrebuju, aby byly stasne (to zahrnuje i zdrave ) a bojim se, ze nebudou a ja jim nebudu umet pomoct…

    • avespasseri napsal:

      Já to celkem chápu, když vidím, jak často píšeš o tom, že se děti potýkají s nějakými chorobami. Ono je to také náročné pro Tebe, protože když jsou oni nemocní, tak je to prostě zátěž. A zas to chytneš třeba i Ty nebo manžel. A naopak. Já tohle neznám, protože u nás doma tak často nemocní nejsme (téměř vůbec, řekla bych). Jak jsem kdesi psala, když má člověk za sebou tolik toho špatného, velmi těžko se mu věří a ta důvěra hledá. Ale tenhle článek nevychází z pozice, že „nic špatného se neděje“, ale právě z pozice „je to tak těžké, že už nic jiného než zaujmout tenhle postoj a snažit se tam dobrat“ neexistuje. Ono se to člověku vykládá, že se ničeho nebojí a nic nepotřebuje, když je bohatej a opevněnej v tom svým hradu :-) Jenže to se rozpadne. Celé je to o tom, že právě v té chvíli, kdy je všechno blbě, má člověk na vybranou: buď ho to složí, nebo ho to pozvedne. Zrovna včera jsem vzpomínala na jeden z mých roků, který jsem symbolicky nazvala jako celek Freddy Kruger. To je dokonalý symbol onoho: Buď se probudím, nebo mě to rozsápe. Tak hodně štěstí, ať se nenecháš rozsápat. Valí se toho na tebe taky pořád dost a dost, jak vím.

      • Sedmi napsal:

        myslim, ze tady se trochu mijime. ja vim, co myslis a myslis to dobre :D, ja to neberu nijak tragicky, jako ze jsou nemocny porad nebo tak a ze je to strasne tezky. nejsou, nejaka ta ryma, kasel nebo neco neni nemoc, to je sezonni zalezitost. a jsou daleko horsi nemoci. Ale jak jsem psala jeste jako bezdetna, deti jsou absolutni paka na rodice. Uz vzdycky (nebo minimalne pristich cca 15-20 let) budu vse delat s tim, ze nejdriv jde o ne a pak o vsechno ostatni. S tim, ze mam obavu, aby je nepotkalo neco zleho. A nerikej mi, ze ty se o dceru nebojis? Ze to tam nemas nekde v pozadi tu myslenku, kdyz treba jede nekam sama „hlavne aby dojela v poradku“ ?

        • avespasseri napsal:

          Hm, toť otázka. Někde v hloubi asi jo. Snažím se ji ochraňovat a chci, aby měla u sebe mobil, kdyby něco potřebovala ona nebo já. Ale jako strach to úplně nevnímám, protože na to většinou vůbec nemyslím. Je to spíš jako když čekáš, než přejede auto, protože víš, že vlézt mu do vozovky není dobré. VZdala jsem už i představu, že mi bude pokaždé psát, když někam sama dojede. Ona zapomíná a já v ten čas většinou učím. Tak prostě věřím, že je Ok. Nemyslím na to, že by nebyla a nemám strach, že není. Obavy na mě obvykle přijdou až ve chvíli, kdy třeba měla už být doma, ale ještě nedorazila. Ale než začnu mít fakt strach, prostě jsem volala do družiny, nebo si říkala, že se někde zdržela. Obvykle dorazila pár minut na to.

          • Sedmi napsal:

            No tak nejak jsem to myslela :) proste tam ta myslenka ale je porad, nekde v pozadi.

            • avespasseri napsal:

              Na druhou stranu, ale když člověk udělá ještě ten krok dál, a uvědomí si, jak ostatně píše i Jolana, že děti si prostě musí odžít to, co si musí odžít, tak ono opravdu nakonec není čeho se bát. Všechno bude přesně tak, jak má být. Navíc, kdybychom byli dvacítky, to by byla jiná. Ale přece jen už máme těch životních zkušeností povícero a řekni sama: to, před čím by nás naši rodiče byli zcela jistě rádi uchránili, považujeme za chvíle, které byly sice těžké a mnohdy nanic, ale ony nanic ve skutečnosti nikdy nebyly. Mnohdy právě naopak. Za spoustu té bolesti a svých chyb jsem vděčná :-)

  2. anitraM napsal:

    Sedmi…moja známa (má doktorát z psychologie) mi vždy hovorí, aby som svoje deti vnímala tak, ako chcem, aby sa prejavovali…teda šťastné, šikovné, nebojácne a že všetko zvládnu, budú sa vedieť vynájsť. Našimi myšlienkami tvoríme energiu, ktorú im podsúvame, vplývame na nich a ak máme strach, či to zvládnu, tak ten strach v nich posilujeme a znižujeme im sebavedomie. Tak zmeň svoje myslenie a v predstave nech sú šťastné.

    • avespasseri napsal:

      Přesně, tohle já znám velmi dobře a zjistila jsem, že mám tendenci reagovat podle toho, jak vůči mě okolí přistupuje. Asi to souvisí s mou hypersenzitivitou, o které jsem donedávna netušila – v naší HSP FB skupině na to naráží hodně lidí. Že prostě máme tendenci nasávat z vnějšku. Dodnes cítím, co se mnou dělá důvěra z okolí, zda něco zvládnu, a jak mě sráží nedůvěra a strach druhých. Učím se nějak se „odstínit“ a opravdu čerpat zevnitř. A to jsem dospělá a ty způsoby, jak to dělat, mám.

    • Sedmi napsal:

      diky, to ja vetsinou delam :) to byla jen takova polemika s hlavni myslenkou clanku. ja rada takhle diskutuju :)

  3. jolana88 napsal:

    nečtla jsem žádnou ze zmíněných knih, ani nebudu – držím se jednoduchého „slo-germ“ rčení: Můžeš mít strach, ale nesmíš se bát … (trefně napsáno na dveřích jedné z našich dílen – Hlavně se z toho nepos…). Co se dětí týče – za mě je nejdůležitější si uvědomit a přiznat, že jsou to Jejich životy, mají právo na vlastní chyby (bo jinak zkušenosti stejně neseberou) – a člověk se může bát tak akorát uvnitř sebe ale rozhodně je s tím nezatěžovat ..

    • avespasseri napsal:

      JOjo, mít strach je normální. Prostě se občas objeví. Otázka zní, zda se podle něj i začneme řídit. Vzpomínám na svou babičku, která mě ze strachu nechtěla pouštět tam, kam mí rodiče. Brala jsem to jako velké omezování a naprosto zbytečné.

      • Sedmi napsal:

        To je ale docela jasny priklad toho, ze nikdo tu odpovednost za rodice nemuze prevzit docela… A babicku chapu, nebyla jsi jeji dite, kdyby cokoliv, zpovidala by se tvym rodicum…

        • avespasseri napsal:

          To je přesně ono, já to takhle už dlouho vnímám. Proto také nerada hlídám cizí děti. Tu volnost, kterou dávám té své, bych si netroufla dát cizímu dítěti, protože přesně – zodpovídám rodičům. A to je zajímavý postřeh, že rodiče vlastně i z tohoto důvodu nemůže nikdy nikdo zcela nahradit :-)

  4. Pingback: Září ve víru, aneb o životních omylech… (1. díl) | Žít je umění

  5. Pingback: Září ve víru aneb o životních omylech… (3. díl) | Žít je umění

  6. Pingback: Bolest, která nás straší. Co s ní? | Žít je umění

  7. Pingback: Než vypukne vánoční šílenství (4. část) | Žít je umění

  8. Pingback: Proč nás naše snaha vyhýbat se tomu, co nás bolí, jednou paradoxně utrápí? | Žít je umění

  9. Pingback: Co může za naše negativní emoce? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s