Září ve víru, aneb o životních omylech… (1. díl)

Někdy je život prostě hurikán.

Přižene se a odnese si s sebou všechno, co pevně nedrželo…

A to jsem si myslela, že o utrpení byl hlavně srpen. Srpnové shrnutí jste četli? Ne? Pak nevíte, že srpen byl hlavně o utrpení a vyrovnanosti mysli. O tom, jak projít noční můrou a ještě si zpívat (doslova). Ne, nebylo to děsné. Ano, naučila jsem se neuvěřitelně moc a jsem za to vděčná. Ale přiznám se Vám bez mučení – ano, stále bych byla raději, kdyby se mi (a vůbec komukoliv) podobné věci neděly…

A přece si již několik let na tomto blogu šlapu po té cestičce za nepodmíněným štěstím.

Ano, po tom jsem zatoužila před 4 lety, když jsem začala s projektem Absurdistán. Velmi brzy se ukázalo, že takové touhy mají své výhody i nevýhody :-) Rozjela se pořádná jízda na tobogánu. Kdysi jsem doufala, že brzy skončí. Že bude líp. Už tenkrát jsem ale slyšela:

A proč by to mělo být lehčí? Proč ne třeba horší??

Dnes už alespoň chápu, že doufat je zbytečné. Je to jako v tom příběhu o rytíři v jednom ze záříjových článků (Nic nepotřebuji a ničeho se nebojím. No kdo TOHLE má?? :-)). Nač doufat? Nač budovat hrady a schovávat se tam? Nač útočit? Nač řinčet brněním? Je na čase začít trénovat a posílit. Copak si člověk v posilovně stěžuje, jak je to náročné, že ho bolí svaly a že toho nechá a radši sebou práskne na kanape?? :-) Podobně když člověk najde vnitřní sílu, pak není čeho a koho se bát.

Září šlo nakonec ve stopách srpna.

Těžké, těžké, těžké. Jak zaznělo na mém novém, Jiném blogu (už jste byli na mém novém webu www.zitjeumenimilovat.cz?) – to je tak, když nic není tak, jak chcete. To, v co jsem polovinu srpna doufala, se mi sice vyplnilo. A přece jsem z toho neměla radost. Nebylo to přesně tak, jak jsem si představovala. Jako by zavanul ten podzimní studený severák a začal dělat průklest.

Ano, září bylo o podzimním průklestu a vzdávání se toho, co se už přežilo.

Ostatně mnoho záříjových článků pojednávalo o podzimních řinčících (element KOV) tématech. Články z projektu 5 pokladů (o vlivu pěti elementů) tvoří poslední měsíce základ mého blogu, a přece je mohu zároveň brát jako ohlasy toho, co se právě odehrávalo v mém životě. Jak už to tak léta na tomto blogu chodí, témata týdne se mi odrážejí v životě naprosto dokonale…

Navíc mi pomáhají si uvědomovat záříjové lekce, abych je pak v budoucnu už znovu zbytečně neopakovala.

Jaká tedy byla ta záříjová podzimní průklestová témata??

• O bdělosti. Ne pouze o té bdělosti přítomnosti, která je ale základem. Tady je řeč o bdělosti Jiného světa, toho neduálního, bezčasého a nekonceptuálního (beze slov). O vědomí toho, proč vlastně děláme to, co děláme. Aby se pak nestalo, že se Růženka, i kdyby se probudila, znovu o ten trn píchne. Z nevědomosti. O tom, jak se postupně naučit v tomto světě žít a svou pozornost obracet k této neduální podstatě našeho bytí, ve které spočívá naše vnitřní spokojenost. (viz S tou bdělostí a přítomností je to prý úplně jinak).
• O vzdoru. O tom legitimním i nelegitimním a jak je rozeznat. O tom, že by bylo stejně absurdní se držet toho, co má odejít, jako kdyby se strom na podzim bránil shodit listí. O tom, že bojovat proti Životu (jako bychom věděli lépe, co je pro nás dobré), nás vyčerpává. Hotový Drákula. (viz článek O stromu, který se na podzim bránil shodit listí)
• O chybách. O těch, které známe, a o těch, o kterých jsme dosud nevěděli. Ty bývají nejzákeřnější, protože se rády převlékají do kostýmu ctností a ve jménu lásky a morálky jdou světem a páchají zlo. Stejně jako Muhammad, který se stal hlavním aktérem té nejzvláštnější vize, která ke mně přišla na srpnovém desetidenním kurzu vipassany (viz článek Nechci být jako Muhammad, ale do v koutku duše tak trochu není?).  Tomu říkám životní (osobní) omyl v globálním měřítku. Tou největší chybou, která nám žere nejvíc energie, je – světe div se – ano, vzdor :-) (viz článek Ta největší chyba, která z nás vysává nejvíc energie).

Podzim nás totiž nutí nahlédnout sami do sebe, upřímně, a odhalit chyby, kterých se dopouštíme.

Nedělá to proto, aby nás ponížil. Dělá to proto, abychom pochopili rozdíl mezi semínky Ega a těmi, které nám přinesou lepší úrodu. Abychom na jaře byli svobodnější a volili moudřeji semínka, která zasejeme. Aby ten průklest nebyl příští rok tak náročný. A tou největší chybou je vzdor daný strachem a nevědomostí. Nedostatkem kontaktu s oním Jiným světem, neduálním, nekonceptuálním, bezčasým. Pokud si ho neuvědomujeme, nebo pokud o něm dokonce ani nevíme, nemáme šanci sázet svobodně…

Jaké zásadní zkušenosti a ponaučení jsem mi tedy září dalo?? O tom zase příště :-) 

>> Pokračování najdete ZDE <<