Září ve víru aneb o životních omylech… (2. díl)

V minulém díle jsem nakousla pár záříjových témat. Ona kovová řinčící témata elementu KOV, který mě v září provázel a tak nějak mi prostřednictvím projektu 5 pokladů kecal do života. Podzimní kovová témata, která dělají průklest mezi tím, co přináší sladké plody a co trpké. No, někdy se toho člověk zbavit musí, že, když chce pak na jaře sázet moudře?? :-)

Řeč byla o chybách, které se v této podzimní době mohou vynořit na povrch. A řeč byla hlavně o chybách, které se umně převlékaly za ctnosti, a pak si chodily po světě a páchaly zlo. A pak také o mé nejoblíbenější chybě – o vzdoru :-) O tom, proč je vzdor vlastně chyba, zatímco většina by prostě jen řekla, že bez vzdoru proti tomu, co je (a obvykle vzdorujeme proti tomu, co nám přijde špatné a nesnesitelné, že??), nic nezměníme a všechno zůstane při starém.

Toužíme po nějaké revoluci (ano, opět jsem si vzpomněla na své oblíbence Depeche Mode a jejich čerstvý hit Where’s the Revolution?), ale při všem tom odporu, který se tváří jako revoluce proti tomu špatnému, vlastně neděláme nic jiného, než to, co před námi dělali generace a generace lidí.

K zemskému ráji to na pohled jsme se ale pořád jaksi nedobrali. Pořád se tu řinčí zbraněmi a politicky (co se správy věcí veřejných týká), ani mezilidsky se –  ve své podstatě – nezměnilo vůbec nic. Pořád proti sobě stojí ti proti tamtěm, místo aby stáli spolu a vzájemně si pomáhali.

Září byl měsíc, který mi právě o chybách, i těch životních omylech, a o vzdoru vyprávěl. 

Všechno začalo už v srpnu. Rozjezd to byl pozvolný a já si ho tak užívala. Ano, to byl ten desetidenní kurz vipassany, kde se člověk nechá dobrovolně zavřít na 10 dní a podřídí se nejrůznějším pravidlům. Třeba budíčku ve 4 ráno (příjemný gong), nebo procházky jen tak dokola kolem pár stromů či po louce. 10,5 hodiny meditace denně včetně těch 3 hodin denně, kdy se měl člověk snažit celou hodinu nepohnout, ať se dělo, co se dělo. Hm.

Kurz byl drsný, ale jak říkám – byl to jen pomalý rozjezd. Přituhlo hned, jak jsem se vrátila. Asi abych si vyzkoušela, jestli jsem se tam opravdu naučila tu základní lekci vipassany – vyrovnaná mysl, ať se děje, co se děje.

Následovala zhmotněná noční můra. To, čeho jsem se bála, se stalo skutečností. Má první reakce, když jsem udělala to, co doporučuje Pema Chodron v podobných situacích (tj. zastavit se, dýchat a nereagovat) – a měla jsem to štěstí, že na pomyslné druhé části drátu byl člověk, kterého napadlo mě zastavit, než se rozjedu – takže vlastně má druhá reakce byla soucítění.

Sama mám v sobě to vzteklé dětské období a pořád znám, jak hněv spaluje. Nebylo mi líto sebe, že jsem centrem zloby. Soucítila jsem s tím, kdo tu zlobu prožíval. A lidi, nemyslet na sebe, ale na druhé, je v takovémhle případě fakt jako balzám! Zatímco mě zahrnoval naštvanými smskami, já jsem byla šťastná, že se nehroutím :-) Vřele doporučuju! (Jestli si tedy na mě v té chvíli vůbec vzpomenete…)

Letní dovolená byla tentokrát nicméně spíš smutná, než poklidná. (viz článek Když je dovolená ve znamení smutku). Byla jsem chvílemi podrážděná a hledala jsem odpovědi. Vůbec jsem totiž nechápala, co jsem vlastně udělala špatně. Měla jsem celkově pocit, že já jsem ta nevinná a ukřivděná a nepochopená. Stává se Vám to také někdy? Zároveň jako by mi příroda opět posílala své symboly – bouře a smrt v dálce na pobřeží. Záchranáři, shluk lidí. Déšť. A pak se zase vyjasnilo. I bouře a mraky se přeženou a ta pomyslná smrt se Tě možná osobně nedotkne??

Nejvíc mě ovšem pobavil záříjový čchi kungový seminář Orla v hnízdě, kam jsem se nakonec až v letadle na Mallorku rozhodla jet. Upoutala mě totiž tahle pozvánka:

Jo, chci se umět rozhodovat moudře. A jo, nechci s sebou tahat křivdy a bolesti.

Celý seminář byl o vinách a odpuštění a já si ho moc užívala. A své emoce jsem krotila depešáckými písněmi (viz článek Depešácký víkend, aneb jak zklidnit emoce 

Ty mě učily, že vše, co chci a potřebuji, už mám (all I’ve ever wanted, all I’ve ever needed, is here in my arms) a že to najdu v tichu své mysli (enjoy the silence). Nepřemýšlej, nedumej, nerozebírej, neposiluj strach a touhu (words can only do harm).

Máte také své písně, které Vám pomáhají, když je nejhůř?? Které Vám ukazují cestu a připomínají, co máte dělat? 

Za těch pár týdnů jsem už pochopila, že nejsem pouze ta nevinná a ukřivděná. Začala jsem vnímat to zrcadlo a odlesky, které se v něm objevovaly. Věci, které by mě nikdy byly nenapadly. Životní omyly, které se na desetidenním kurzu vipassany jen ta mihnuly (viz článek Nechci být jako Muhammad, ale kdo v koutku duše tak trochu není??), ale zase zapadly. Když na to přišlo, zase jsem šlápla vedle. Blbý zvyk…

Jsou totiž životní omyly, které nás osobně pronásledují celý život. Jsou to ty zvyky, kterých se držíme, a ještě si myslíme, že jsou správné.

Prosazujeme přece dobro, ne?? Pak jsou životní omyly, které strhnou celou společnost do zvyku šířit dobro zjevným násilím, jako je například islám ve své původní podobě. To Muhammad neunesl odmítnutí a vytáhl plný nenávisti do boje. Do boje za svět, ve kterém není zla. Ve kterém není ani ždibek čehokoliv, co by nás mohlo zlákat na stranu zla. Za společnost obšancovanou pravidly, zákazy, příkazy a sankcemi, v jejichž uzounkých mantinelech je možné se pohybovat, aby někdo někomu náhodou nešlápl na kuří oko. Vše lákavé zahalíme, aby nás nic nesvádělo z cesty k dokonalosti.

Taková jsou pravidla klášterů. Taková byla i pravidla (tedy bez sankcí :-)) onoho desetidenního kurzu. Včetně segregace mužů a žen. Chápu je. Ale jsou to pravidla, která je nutné držet vždy a všude a pro každého? Nenastal už čas, kdy i ti tibetští mniši slézají z vrcholku světa, kde byli zavření daleko od světa?

Kde je jaká dokonalost, když ze strachu osekáme vše, co by nás mohlo rozptýlit, místo abychom se učili nerozptylovat? 

A přece všichni do jednoho děláme totéž co Muhammad, pokud vše, co se nám nelíbí a co ohrožuje ten náš klídek a šlape nám bolestivě po těch kuřích okách, chceme pošpinit a kamenovat. Jak je vidět, tahle taktika funguje jen do určité míry. Ne že by islámský svět nebyl pohostinný a láskyplný. Zažila jsem ho tak. Ale má i svou obrácenou tvář.

Bojovat za dobro proti zlu se může šeredně nevyplatit, i když to děláte jemně a diplomaticky. Odmítání a boj je pořád odmítání a boj a má své následky. Akce a reakce. Zákon.

Jste jako Muhammad? Ptejte se tedy sami sebe se mnou:

Dokázal(a) bych opravdu odpustit tomu, kdo mě (či druhé) odsoudil a nechal popravit (nebo se o to snažil) jako to se soucítěním dokázali Ježíš Kristus na kříži a Jan Hus na hranici?? Nebo bych se naštval(a) a vytáhl(a) do boje plná ublíženosti a vzteku jako Muhammad?? Nebo bych se krčil(a) strachy a bál(a) se vystrčit nos a jen občas nenápadně a nevědomě kolem sebe sekl(a)? Pro jistotu? Preventivně? Aby mi náhodou někdo zase neublížil??

Snaha přimět všechny kolem nás, aby byli dokonalí, byť hnaná snahou, aby společnost byla šťastná, je pomýlená. (Kdysi jsem na toto téma napsala článek Co mě s prominutím SERE, ve kterém jsem se opřela do nejrůznějších ochranitelských systémů jako je právě islám, ale třeba nemocniční porodnice. Nebo Ego.)

Jediným hříchem je rozlišování na dobré a zlé. Za tohle jablko jsme přece prý byli vyhnáni z ráje… 

Ale zpět k záříjovému semináři a k tomu, co následovalo. Byly chvíle, kdy jsem se vznášela v tom prostoru bez tužeb a strachu a bylo mi tam dobře. Pak byly chvíle, kdy jsem doufala, že se vše vrátí do starých kolejí, a když jsem zjistila, že ne tak docela (viz článek Když není nic tak, jak chcete), radost jsem neměla…

Jako by se podzim rozhodl osekat vše, co mi překáželo, protože já sama jsem toho nebyla schopná. Osekávat tam venku je totiž vždycky snazší než osekávat uvnitř. A když to neuděláte sami, udělá to Život za Vás. Mám se radovat, nebo ne? No, asi bych měla :-)

A tak jsem se začala učit, jak to dělat všechno jinak.

Přesně tak, jak by se ostatně také v Jiném světě mělo :-) Prakticky. S vědomím, že nic jiného nevede k ničemu dobrému. Každý přece ví, že některé věci prostě nelze nechat být jen tak, bez zásahu. Ale jaký zásah udělat? Odkud má ten zásah vycházet? Četli jste onen text o tom, co všechno nemá smysl? Měnit druhé. Měnit sebe sama. Možná je na čase proniknout opravdu prakticky do té třetí jiné možnosti a ten dvojdílný článek doplnit…

O tom, co mi během září pomáhalo se v té jiné třetí možnosti orientovat hlouběji a praktičtěji než kdy předtím zase příště :-) 

>> Pokračování najdete ZDE <<

 

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice měsíční shrnutí, Uncategorized se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Září ve víru aneb o životních omylech… (2. díl)

  1. Pingback: Září ve víru aneb o životních omylech… (3. díl) | Žít je umění

  2. Pingback: Září ve víru, aneb o životních omylech… (1. díl) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s