Září ve víru aneb o životních omylech… (3. díl)

V minulém díle jsem Vás nalákala na tu třetí jinou cestu, jak si nenechat šlapat po hlavě a přitom nevzdorovat tomu, co je. Protože vždycky vzdorujeme jen tomu, co nám přijde špatné, že?? A přijde nám to naprosto normální, že?? :-)

Obvykle se snažíme měnit druhé. Děláme to tak nějak automaticky, i když kolikrát víme, že tak se nic nevyřeší. Je to zvyk a je to zdánlivě ta nejschůdnější cesta. Často je to i velmi diplomatická cesta. Znáte Rosenbergovu Nenásilnou komunikaci? Tu knížku miluju. Hodně mě naučila. Například mluvit o tom, co se mi nelíbí, místo abych se lidem, kteří tak nějak neuměli číst mé myšlenky a emoce raději vyhýbala.

Nicméně i tento diplomatický způsob stojí a padá s představou, že za naše problémy mohou ti druzí. Je paradoxní, že právě četba této knížky mi už před lety ukázala směrem k té jiné třetí alternativě. Neměnit ani druhé, ale ani sami sebe.

 

Co tedy jiného? V září se mi do života vrátila Pema Chodron a její knížky.

A hlavně její video kurz Freedom to Choose Something Different (Svoboda zvolit si něco jiného). Přesně to je totiž potřeba udělat – zvolit si jinou cestu. Objevit v sobě tu vnitřní svobodu a vnitřní sílu ustát to, čemu se tak často bráníme zuby nehty. Vzpomínáte na ten příběh o rytíři, který se oblékl do své zbroje a chrání si ten svůj hrad? Najdete ho v prvním díle a v jednom záříjovém článku, na který první díl odkazuje. Pokud ale nechceme dopadnout podobně jako ten na obrázku, je dobré na to jít opravdu jinak.

Je potřeba mít VŽDY na mysli pár základních bodů:

  • Negativní emoce není ta špatná emoce. Je to ta vzdorující emoce.
  • Skutečná síla nespočívá v obraně či útoku, ale v sebejistotě. Podpořené onou mantrou Nic nepotřebuju a ničeho se nebojím (viz stejnojmenný článek).

Jinak se řídíme dle svých běžných rádců, kteří nás ale dovedli přesně tam, kde jsme teďnevědomosti a strachu. A s nimi jde ruku v ruce i touha, aby se to konečně už změnilo dle našich přání! Tito rádci nám ale brání jednat moudře, protože vidí všude nepřátele, a tak ze všeho nepřátele udělají…

Naší motivací ale může být něco zcela jiného – odvaha tváří v tvář strachu a svoboda tváří v tvář všemu, na čem jste dosud lpěli. No není to lákavá představa?? Odvážně skočit a svobodně se rozletět?

Něco podobného učí Pema Chodron ve svých knížkách a v online kurzu, na který jsem zcela v září náhodou narazila s více jak 90% slevou (no nekup to). A znovu mě pohltil.

 

Učí jak milovat život, ať Vám přináší cokoliv.

Otevírat své srdce právě prostřednictvím chvil, před kterými se obvykle uzavíráme. Učí postavit se konečně našim vnitřním démonům, těm opravdovým nepřátelům, se kterými je na čase zatočit, a ne s těmi chudáky zrcadly tam venku :-)  Našim závislostem a našim strachům. Proto jsou také takoví děsiví, že?

Ale učí to dělat velmi jemně. Žádné řinčení zbraní. Žádné zabíjení. Je to podobné mé oblíbené tarotové kartě Síla, kterou jsem milovala už před mnoha lety, když jsem se tarotem zabývala.

Síla nebojuje, síla se s tím nebezpečným lvem kamarádí …. 

Zdá se, že kamarádit se se lvem je sebevražda. Ale v jednom ze záříjových článků (viz Ta největší chyba, která z nás vysává nejvíc energie) se dočtete o tom, že největším uměním je udělat si z nepřátel spojence či dokonce přátele. Svůj hrad totiž nikdy neubráníme. Vždycky se najde někdo, kdo ho dokáže rozbořit, jakkoliv se v něm opevníme.

Naším úkolem je naučit se postupně to brnění shazovat a pouštět do toho našeho hradu víc a víc světla. A jednoho dne třeba i vylézt ven a nebát se, že Vám někdo ublíží :-) Naučit se, jak život milovat, ať Vám přináší cokoliv. Otevřít se. Otevřít své srdce.

Už před lety jsem měla pocit, jako by se po mě chtělo, abych si stoupla do bouře a ustála to. Zdálo se mi to nemožné. A já tu teď něco píšu o tom, že máte v té bouři stát bez naděje, že se to nějak spraví? :-) Šílené, co? Není vůbec lehké zůstat stát uprostřed vlastní bolesti a nejistoty. Nenechat rozhýbat to kyvadlo strachu a touhy (vzpomínáte na ten objevný hororový článek Jáma, kyvadlo a moře?), které by nás jen rozsápalo.

 

Království za trochu beznaděje

A přece jsem na svůj druhý, Jiný blog, napsala článek Království za trochu beznaděje. Přesně to je totiž poselství Pemy Chodron. Tak paradoxní, tak jiné, tak náročné. A tak krásné a posilující. To je pro mě ta cesta, jak být v životě šťastná. A nepotřebujete k tomu vůbec nic zvenčí.

Nemusíte se ničeho a nikoho doprošovat.

Chce to jen zareagovat moudře a ne vyděšeně. Stačí se naladit na sílu soucítění v nás. Najdete ji mimo myšlení – ať již o druhých, nebo o sobě. V tom tichu a podstatě naší mysli. Není to zas tak těžké, chce to jen najít v to důvěru a vyzkoušet to. A zkoušet to znovu a znovu, protože myšlení je zažraný zvyk a snaha uniknout před tím, co je. Snaha chytnout se něčeho, co by mi mohlo pomoci to všechno zvládnout. Upnout svou mysl k naději, že všechno bude lepší, než je. Hledat způsoby, jak toho dosáhnout. Hledat chyby, které za všechno mohou. Ano, také zjišťujete, kolik máme krásných výmluv, proč začít přemýšlet a hledat??

Jedinou chybou je ale vzdorovat. Tam začíná utrpení. 

Až jednoho dne zjistíte, že nepotřebujete vůbec nic (a tedy ani nemáte důvod se bát), osvobodíte sami sebe, ale i druhé.

Je třeba mít vždy, když nás začne něco trápit, na paměti, že trápení tu není od toho, aby nás jen tak trápilo, ale aby objevilo bolest, která v nás už je a pomohlo nám ji vyléčit! Každé trápení je dar. Vždycky. Odhaluje v nás bolavá místa či přímo odumřelé tkáně. Copak chceme být opravdu za chvíli jak zombíci??

Můžete si totiž vybrat: buď se budete trápit Vy i lidé kolem Vás, nebo najdete klid a jako ten největší dar ho dáte i lidem kolem Vás. Co Vám přijde lepší?? 

Zanechat vzdoru a nebránit se neznamená, že po sobě necháme šlapat. Znamená to jen jedno jediné: Naše reakce bude kreativní a svobodnáNebudeme hnáni strachem, ani záští. Ani touhou po tom, aby nás lidi kolem nás nosili na rukou, bezpodmínečně nás milovali a chápali. Dokážeme snad my bezpodmínečně milovat? Kdyby ano, proč se tak trápíme a bráníme? Odkdy ta skutečná láska trpí?

Ano, usmívat se na zlo je hloupá strategie. Ale bojovat s ním ještě hloupější. Budeme-li se usmívat, rozsápe nás. Budeme-li bojovat, rozpoutáme věčnou válku, ve které také umřeme nebo se zraníme. Když se dobro promění na zapálené svatouškovství šířící to nejlepší z nejlepšího, obvykle vzplane nebezpečný požár.

Není naším úkolem vytáhnout do boje za mravnost, ale postavit se vlastním démonům, iluzorním mylným představám, závislostem nebo strachům.

Je to mnohem náročnější, než se obořit na druhé, nebo začít sám sobě něco vyčítat. Pema Chodron ve svých knížkách právě tohle ale učí a já jsem moc ráda, že se mi v září zase připletla do cesty. Protože stejně jako srpen, i září pro mě bylo prostorem nejistoty a bolesti, přičemž jsem věděla, že pokud si opět vyberu tu slepou uličku, udělám velkou chybu…

Doufám, že Vaše září bylo mnohem pohodovější než mé. A pokud nebylo, pak doufám, že Vám ta bolest alespoň něco dala. Něco víc než jen myšlenku: Už nikdy víc. Možná myšlenku: bylo to náročné, ale klidně bych do toho šla znovu zas??

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice měsíční shrnutí, Uncategorized se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Září ve víru aneb o životních omylech… (3. díl)

  1. Pingback: Září ve víru aneb o životních omylech… (2. díl) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s