Jsem vděčná za orlí čchi kungový seminář, ze kterého jsem se právě vrátila.
Podobně jako za fakt, že když v New Yorku spadla dvojčata, byla jsem zrovna na dovolené daleko od zlověstných médií.
Uprostřed cviku na zažívání jsme totiž vypukli v smích. To když sálem zazněla představa, že premiérem České republiky bude Japonec.
No, tak když ne Japonec, tak že by aspoň Slovák?
Asi se sami na nic lepšího nezmůžeme…
Mně ten den vypadl facebook. Díky Bohu.
A mé spolubydlící se v té době udělalo krutě špatně.
Až tak, že musel zasahovat sám mistr a já pak večer místo vykecávání se v baru dělala na pokoji hlídku a meditovat jsem ráno musela na pokojovém gauči.
Ne, kupodivu to s výsledky voleb nemělo nic společného.
Naopak, bylo tak zle, že se jí nakonec vyplnila vize pár měsíců stará, že náš mistr bude ten, kdo by jí mohl pomoci. Rozběhly se pak události, které bych byla ani nečekala…
Jsem zvědavá, jaké události se rozběhnout teď… a zda se v tom bludišti možností a pastí neztratíme…
Někdy možná musí být zle, aby se konečně něco pohnulo. Aby se ukázalo, co je to, co nás opravdu trápí, a hlavně to, co je OPRAVDU třeba změnit, aby nás to už netrápilo. Nikdo to za nás totiž obvykle neudělá, i když si ho sami zvolíme za toho nej, nej, nej zachránce.
Vzpomínáte na článek tématu tohoto týdne (Proč nás naše snaha vyhýbat se tomu, co nás trápí, jednou paradoxně utrápí?)? Stálo v něm, že jednou z reakcí na to, co se nám nelíbí, je snaha násilím sebe nebo druhé dotlačit k něčemu lepšímu. Přirovnávala jsem to tehdy k Muhammadovi. Ten udělal v zájmu bezpečí a solidarity společnosti totéž. Nastavil pravidla a zlodějům usekal ruce. Muslimy nesnášíme, a přece podléháme témuž, co dělal on. Vidíme, že tudy cesta nevede, a přece se na ni vydáváme…
A tak souzním se závěrečnými slovy našeho mistra (a on je Walesan), že teď je načase se netrápit tím, co bylo, a nebát se toho, co bude. To by se z toho člověk totiž dostal tak akorát do deprese. A kvůli komu?? Lepší je ponořit se do přítomného okamžiku, užívat si přítomnosti své rodiny a svých bližních a šířit kolem sebe spíš tu dobrou náladu a nadhled.
Život je o volbách. Ale ne o těch politických. Ty jsou jen odrazem voleb, které jsme jako společnost už dávno udělali. Vždy máme přesně to, co potřebujeme. Málokdy to, co bychom si přáli. Ať už ti, jejichž strana zvítězila (kdy se nakonec nezklamali?), nebo ti, jejichž úhel pohledu snad ani žádná strana nezastává…
Zdá se, že se jako společnost ještě musíme hodně naučit, než naše volby nebudou dopadat tak, že si každé 4 roky budeme trhat vlasy nad tím, koho jsme si to zvolili, a házet lístky zas nějakému jinému spasiteli…
Žít je umění 
btw: když to berete takhle, tak to je Koranteng Ghaňan ( a nejen 1/4), Karamazov Bulhar atd. atp. ale to jsem nikde neviděla …
No a není to legrační představa, že by nám premiéra dělal Ghaňan?? :-) Ono to tak totiž možná jednou bude, už teď tu třeba máme spoustu rodilých Vietnamců. Jednou už to bude úplně jedno, tmavý, bílý, žlutý, černý, šikmooký. Kdesi jsem kdysi viděla fotografie budoucího Evropana apod. No, kdo ví, jak kdysi vypadal praotec Čech?? :-) Líbilo se mi jedno video, kde dávali lidem jejich výsledky genetiky – jejich předky. Černí měli mezi předky bělochy, jakýsi rasista zas černochy. Bylo to prostě vtipné :-)
Osobně mi to nepřijde legrační, ale normální. Docela by mě zajímalo, zda třeba když volili Čermáka (nebo poslance v parl.Chorvatska) taky říkali „nějaký Čech“ … tak jak se nyní vyjadřují o Babišovi nebo Okamurovi. Pro mě je to zcela podpásový argument – a to jsem (údajně) xenofob a rasista.
To je asi otázka úhlu pohledu a nastavení :-) Mně přijde legrační spousta věcí, která druhým legrační nepřijde. Možná černý humor?? Amerika je specifická v tom, že Američan může být původem odkudkoliv. Originální Američan – Indián – kupodivu není ten typický Američan z našeho úhlu pohledu. Možná se tomu navzdory těm stranám, které se snaží ponechat Čechy Čechům, v Evropě také dobereme. Uvědomím-li si, že jsem třeba dnes mohla žít v Bruselu, nebo v Londýně, a kolik cizinců žije a pracuje různě po Evropské Unii a vznikají smíšená manželství, jako by se pozvolna ty rozdíly stíraly. Je zvláštní to vidět v praxi. Mně to přijde legrační, někomu tragické, někomu normální :-)
Pingback: Říjnová strašidelná drsárna | Žít je umění