Všechno to začalo na přelomu září a října. Brrr. Studená chajda, výšlapy kamenitým prameništěm. Vzpomínáte na článek Jak se připravit na drsné podmínky?
A přece na ten rodinný výlet s kamarády vzpomínám tak ráda!
Dalším silným říjnovým zážitkem byla ta apokalyptická vize roku 2019. Vize budoucnosti, ve které nikdo z nás nechce žít. To teprve byla drsárna. Depresivní svět bez zvířat (ta umělá se nepočítají) a stromů. Svět, ve kterém byly nehumanoidi někdy lidštější než lidé.
A přece jsem si již před lety tu vizi, ten film Blade Runner, zamilovala. Byl to film, který mě zaujal Vangelisovou hudbou a vytrvalostí hlavního hrdiny, který bojoval o život navzdory všemu. A podobně se mi zalíbilo i jeho pokračování. Vizuálně úchvatné. Rozhodně doporučuju.
Volby mohly být pro spoustu lidí také tak trochu hororově apokalyptické. No, já jsem se nakonec málem potrhala smíchy (Volební výsledky? Padám smíchy… ) a vděčím za to říjnovému orlímu čchi kungovému semináři, na který jsem vlastně ani neměla jet. Jak zaznělo ve volebním článku:
Někdy nám musí být zle, aby se něco pohnulo. Vždy máme to, co potřebujeme. Málokdy to, co jsme si přáli, ať ti, co zvítězili, nebo ti, co prohráli.
V rámci projektu 5 pokladů v Jahodovém ráji tedy také nebylo na růžích ustláno. Řeč byla například o strašidlech. O bolesti, která nás straší. A o tom, co s ní. Před bolestí nemá smysl utíkat, všechny ty bolístky, které jsme kdy utržili, zůstávají v nás a straší, pokud se jich neujmete se soucítěním jako přítele potrhaného od vlků. Pak se ze strašidel mohou stát dokonce bytosti, kterým je třeba pomoci. A to na několika úrovních – na úrovni těla i mysli. Dokud se jich bojíte, budou Vás strašit.
Pak byla také řeč o tom, že duchovní cesta nemá být rozhodně in, protože jde o kejhák. (Jestli jste ještě nečetli článek Pohled pod povrch toho, co považujeme za správné, pak vřele doporučuji). Zjistíte v něm, že to, co můžeme považovat za správnou duchovní cestu ke štěstí, protože nám taková přijde a protože je tak nějak běžná a spousta lidí po ní kráčí, nemusí být vůbec správně. Důležité je jedno – dělat to, co člověk zrovna potřebuje. Ne to, co mu někdo říká.
A pak byla v říjnu také řeč o tom, co nás zcela jistě utrápí. (Proč nás naše snaha vyhýbat se tomu, co nás trápí, jednou paradoxně utrápí ). Tím je, bohužel, naše běžná motivace. Uzavřít se, bojovat, nebo se snažit manipulovat svým okolím (a myslet si třeba při tom, že jsme děsně vstřícní). Ten věčný boj za dobro nás vysaje. (A ano, není třeba nechat zlo, aby nás převálcovalo. Jen jak na to, co? To je záhadička, co?) V článku jsem popsala i cestu, jak na to jinak. A ne, není to snadné. Když pustíte tu naši běžnou motivaci, podrazíte si židli pod nohama. Je zásadní najít jinou zásadní hodnotu, která Vás začne motivovat.
Poslední říjnový článek ze série 5 pokladů (To, co přijímáme s láskou a vděčností, nebolí. Ať je to jakkoliv tvrdé ) byl pak takovým balzámem na ty rány, které nám snad celé to kovové podzimní období (element KOV je prostě drsný a nepárá se s námi, bere, co je potřeba brát).
Já vím, že láska je klišé. Ale pokud se na lásku budete dívat jako na otevřenost (o které se krásně mluví v knížce o Tsa Lunzích, cvičeních, které slouží pro posílení důvěry v otevřenost), možná nahlédnete, jak důležitá je. Taková otevřenost (láska) nehodnotí a nekritizuje. Nesnaží se řešit vnější konflikty tam venku. Možná se vyřeší, zahladí se. Ta rána se ošetří. Ale ona pod tím obvazem mokvá dál a jednou může daný vztah rozežrat. Těch ostnů mířených ven, automaticky, ať si toho uvědomujete nebo ne, už bude přespříliš.
Taková otevřenost (láska) řeší ten vnitřní konflikt. Tu bolest čehosi v nás, která se dožaduje péče a ohledů. Tu vnitřní bolest, se kterou pak jde ruku v ruce strach a snaha se chránit. (A Ego se toho rádo ujme).
Je třeba mít neustále na mysli, že druzí Vám neubližují. To Vy sami ubližujete sami sobě tím, že je berete jako lék na svou bolest. Oni to za Vás nevyřeší. To musíte Vy. I kdyby tak, že si zabalíte svých pár švestek a odejdete někam, kde se budete cítit dobře.
Láska znamená objevit tu největší hodnotu, která je pro nás silnější než naše touhy nebo strachy. Zdá se, že tou největší hodnotou, kterou milujeme, je chodit kolem horké kaše, abych se nespálili. Ale ve skutečnosti je jí touha po klidu, bezpečí a osvobození se od trápení. Tím pravým lékem je všimnout si toho, jak moc je pro nás důležité se netrápit. A neutíkat před tím a tu bolest léčit tím, že k ní obrátíme pozornost.
Není to snadné – vyžaduje to vnitřní sílu, abychom snesli to, před čím nás Ego chtělo ochránit. Oprávněně. Chce to objevit to nezničitelné v nás. Ten volný prostor. Pochopit skutečnou realitu nás i světa, kterého se tak bojíme.
Svět je totiž jiný, než jak se nám jeví. A psychologicky je zcela nabíledni, že kříž, který neseme s láskou, se nám nese lépe.
Když se podíváte na svůj život zpětně a najdete chvíle, kdy se Vám ulevilo ve špatných dobách, bývalo to v okamžiku, kdy jste objevili něco, co jste milovali, nebo kdo miloval Vás. Když už se člověk probírá minulostí, má smysl to udělat právě proto, aby člověk objevil tyto zákonitosti. Já v říjnu napsala několik shrnutí. To záříjové o životních omylech (ve 3 dílech). A shrnutí roku 2017 (leden-září). Veskrze zajímavé…
A ano, už se objevil i projekt roku 2018 a už nyní se do něj můžete přihlásit! :-)
A jaký byl ten Váš říjen? Stejně děsivý? Stejně zábavný? :-)
Žít je umění 
Pingback: Než vypukne vánoční šílenství (4. část) | Žít je umění