„Listopadový písně“ jsou vždycky tak trochu dramatické…

Proletěla jsem zrakem svá blogová listopadová shrnutí za uplynulých pár let. Měla jsem podezření, že listopad s sebou nese drsnou kovovo-vodní energii, ať už jsem kdysi losovala témata v rámci elementů, nebo poprvé prostě náhodně ze všech. A ono fakt jo…

 

Co mi tedy listopad obvykle vnáší do života??

Loni (2016) se listopadové dění promítlo do článku „A listopad to všechno poboural”… a do listopadového Magazínu Aves o nástrahách Ega. (Dnes už v podobě samostatného ebooku, zdarma, Ovládněte to, co Vám stojí v cestě). Byl to loni zvláštní měsíc, který poboural v mnoha ohledech můj úhel pohledu na svět. Hodně mi přinesl meditační týden na Šumavě. Ten jsem letos v létě dotáhla do konce na desetidenním meditačním kurzu vipassany. Onen vhled do chodu světa a do toho, zač vše jsme zodpovědní a co všechno dokážeme změnit, se ale pod dalšími životními zkouškami kamsi vytratil. Kladl mi asi na bedra příliš velké závaží a já na to ještě nebyla připravená.

Předloni (2015) mi listopad přinesl jeden opravdový pád. A zlomenou nohu. Ale ta byla jen symbolem onoho volného prostoru, do kterého jsem šlápla, a který jsem neustála. Tenkrát to ještě bylo tak těžké a neuskutečnitelné. To, co jsem už letos ale musela zvládnout. A opět to byl měsíc Ega a dalších podobně hloupých systémů, které nás mají chránit. Také vzpomínám, že jsem předloni stála uprostřed symbolických mlýnských kamenů upřímnosti a laskavosti a nevěděla, jak tyto protiklady propojit. Jenže jsem musela. A že mi přinesl hned 12 listopadových rad (kéž bych si je navždy zapamatovala!)

A předpředloni?? (2014) Myslíte ten článek o pekle a lásce, žebráctví a skutečném daru? Zjevně také dost dramatický měsíc, ve kterém jsem prožila takový první nesmělý laskavý pokus otevřít mi oči a nechat mě nahlédnout do toho, jací vlastně jsme pod těmi všemi maskami. Nenávistní šílenci a žebráci. Kdo by se TOHLE chtěl o sobě dozvědět? Dodnes je ale ono listopadové „babočku do otakárka nevmanipuluješ” důležitou součástí ročních témat.

Je zajímavé si takhle zpětně číst, jaká témata mi ten který rok a ten který měsíc vnáší do života…

A jaký byl letošní listopad?? 

Když se podíváte do článků ročního projektu 5 pokladů, které zároveň odrážejí i to, co jsem ten který týden prožívala a řešila, je to zjevné, ne? Listopad byl hlavně o strachu, traumatech a negativních emocích, které nám brání pohnout se z místa. 

Listopad opět zahazoval masky Ega a šel hodně hluboko. Tam, kde jsem to předloni neustála, ale letos už musím. Tam, kde jsem si loni nechtěla přiznávat svou zodpovědnost, ale letos už musím.

V listopadu jsem se musela opět postavit tváří v tvář tolika věcem, kterých se bojím. Když už jsem se radovala, že TO MÁM, objevilo se něco jiného. Něco dalšího, co mě vyvedlo z míry. Démon, kterému jsem opět byla na chvíli ochotná položit na oltář svou svobodu. Než jsem zjistila, že to prostě už nemůžu snést…

Ptala jsem se, co nám brání pohnout se z místa. 

Čeho se ještě bojíme? Na čem ještě lpíme? Nebo co je pro nás případně větší prioritou, že nám je vlastní štěstí tak nějak fuk…

Nebo Vy máte pocit, že šťastnější a spokojenější a odvážnější a zdravější a radostnější už být prostě nemůžete?? Cítíte se opravdu svobodní? Nebo naopak svázaní tím či oním, co Vás brzdí, i když uvnitř vnímáte, že kdybyste měli tu odvahu, mohli byste se volně rozletět až k nebesům?? A někdy už dokonce cítíte ten závan proudu a volný prostor kolem sebe??

Ptala jsem se, proč nejdeme tam, kam nás srdce táhne?? 

Jako v té pohádce Princ a Večernice: „Ani jednou se neohlédni a neuhni stranou ani o krok. Nezastavuj se, ani kdybys měl duši na jazyku.”  Obdivně jsem tenkrát sledovala ono křesťanské kázání amerického pastora (ten emočně přehnaný typ, který obvykle tak nemám ráda) o vánočních darech přímo od Boha, které bychom nejradši vrátili.

Vede nás totiž někam, kde to ještě neznáme. Klade na nás nároky, které nám připadají nezvladatelné. A přitom víme, že právě tyto dary, když sebereme odvahu a rozbalíme je, nás obvykle nakonec obohatí nejvíc…

Neměli bychom snad být vděční za dary, kterých se nám v životě dostalo? Neměli bychom přestat reptat, ale zareagovat spíš na základě vnitřního vděku?? 

Když jsem si uvědomila toto, něco se v mně pohnulo. Alespoň na chvíli jsem se odlepila z místa. Ne vůlí, ne touhou získat to či ono, nebo se vyhnout tomu či onomu. Z vděčnosti.

Protože vděčnost má ohromnou sílu!

A proto znovu opakuji slova z uvedeného článku:

A tak buďme vděční za všechny ty uzavřené dveře. Čekají na nás jiné otevřené.

Buďme vděční za to, že nás odmítají. Směřují nás jinam.

Buďme vděční za všechno to, co nás zranilo. Ta bolest má sílu v nás probudit soucítění a lásku.

Buďme vděční za to, že nic nemáme. Objevíme v sobě, co všechno máme. A že nejsme na nic sami.

A pokud jste obdrželi v životě dary, které nevyužíváte, nebo pokud v sobě vnímáte nějaký dar, který se bojíte projevit, aby Vás druzí neodmítli nebo nezranili, zamysleme se: není nevděčné odmítat dary??

 

Letošní listopad mě vedl hodně hluboko. Tam, kde se neskrývají strachy, ale rovnou traumata… 

Ostatně není to poprvé, kdy strach, který jsem cítila, nebyl jen tak nějaký strach, ale strach existenciální. To se tak občas stává, když se začnete motat kolem Ega a toho všeho, co si tak bedlivě chrání. Ono není špatné. Ono ví moc dobře, proč Vás chce pár věcí uchránit. A je jen na Vás, zda seberete odvahu a osvobodíte se od toho, co Vás uvnitř stejně trápí, jen vlastně nevíte přesně proč…

Říká se: „Mysli pozitivně.” A je to dobrá rada. Naše mysl má totiž ohromnou moc. Nicméně nic se nemá přehánět a nic není tak jednoznačné, jak se to na první pohled zdá. Já se v listopadu dál učila využít toho negativního. Nejen zpětně, ale přímo uprostřed dění. A napsala jsem článek Past pozitivního myšlení a dar negativních emocí. 

Učila jsem se uvědomovat si, že negativní emoce jsou dar, protože s sebou nesou vzácnou informaci o tom, kde se skrývá naše největší bolest, kterou se obvykle snažíme popírat a vyhýbat se jí. Jen tak je možné ji začít léčit. A dokud ji nevyléčíme, ucítíme tu bolest zas. Není možné se jí vyhýbat. Pozitivní myšlenky nás neochrání, naopak kvůli nim můžeme padnout do pasti.

Rozum sám o sobě je velkou pomocí, ale musíme s ním zacházet opatrně. Pomáhá pochopit, co se děje a proč. Ale samotnou bolest analyzování nevyléčí. Jenom přijetí.

A tak, když na takovou bolest narazíme, stačí se jí otevřít a být s ní. Dát léčení čas. Naučit se prostě být v prostoru bez myšlenek, neutíkat, ani nepřemalovávat černé na bílé. Probudit energii soucítění (lásky) a bolest procítit a prosvítit světlem. S laskavostí k sobě i k druhým.

Pokud se nám podaří v takovém okamžiku vstoupit do toho Jiného světa, kde se pozitivní přelévá v negativní a negativní v pozitivní a pravda je paradoxní, velmi se nám uleví, protože najednou zjistíme, že není koho z čeho doopravdy vinit. Dokážeme přijmout to, co se stalo, a pustit to, aniž bychom se k tomu bolestivému museli vracet v bolestivých myšlenkách, které probouzejí bolestivé emoce…

Ptala jsem se samozřejmě také, co může za naše negativní emoce.

Za naše negativní emoce nemůže někdo venku. Oni se jen dotkli té bolesti v nás. Nic víc. Rozvibrovali energii, kterou jsme si až my sami přeložili do našeho vlastního emočního jazyka. Nebo proč někdo prožívá strach a někdo jiný vzrušení v té samé chvíli??

Za naše negativní emoce může jen zažraný zvyk našeho ochranitelského Ega.

Naše neschopnost přijmout to, co cítíme, a snaha to změnit.  Zvyk z dob, kdy jsme neměli schopnost čelit ohrožení, ani důvěru v Život. Z dob, kdy jsme si neuvědomovali, že jsme v hloubi duše silnější, než si myslíme. Že okolní svět není tak nebezpečný, jak jej prožíváme. Dokud tento zvyk neprolomíme a nezačneme si krůček za krůčkem klestit cestu k vlastní síle, budeme neustále jako ten robot, který zareaguje, jak mu někdo nebo něco zmáčkne to správné tlačítko..

 

 Některé negativní emoce ale vycházejí z traumat, které si s sebou neseme.

Z prožitků, které nás ohrožovaly a nevědomě v nás dosud vyvolávají silné obranné reakce. Člověk, který se jich dotkne, se v tom okamžiku stává Vaším nepřítelem.

Reakcí na takový útok může být několikero:

  • Váš vlastní útok. V mém případě nepadalo v úvahu. Nejsem útočný typ. A jsou lidé, vůči kterým pro mě útok rozhodně nepadá v úvahu. Ale znáte to, někdy máte chuť si alespoň rýpnout.
  • Útěk. Strategie, kterou provozuji velmi často. V tom dobrém slova smyslu (když na mě jde vztek, stáhnu se, dokud se neuklidním), ale i v tom horším. V tomto případě také nepadalo v úvahu. Nebylo kam utéct.
  • Zamrznutí. A zde se právě skrývá ten zakopaný pes. To je ten okamžik, kdy se nemůžete pohnout z místa. Jako by Vám zkameněly nohy…

Ti, kdo nějaké trauma zažili a nedokázali ho vyřešit útokem nebo útěkem, si s sebou nesou právě takovouto zamrzlou energii. V listopadu jsem právě toto řešila a ohromnou pomocí mi byla knížka Petera Levina a cvičení TRE, o kterých jsem psala v článku  Trauma – schopnost vyléčit se je nám vrozená a máme ji všichni.  

I Peter Levin jasně říká, že největší průšvih je náš rozum (mluví tedy o neokortexu), který často zasáhne do instinktivní odpovědi našeho organismu na ohrožení. No, ale nevadí. Nyní víme, co s tím :-) Je potřeba obejít mysl a její rozumování a analyzování. A jít rovnou k tělu a uvolnit tu lapenou energii. Což je mi blízké díky čchi kungu a vipassaně. Peter Levin mluví o  znovusehrávání traumat, to jest o snaze organismu lapenou energii uvolnit tímto způsobem. A o znovuvyjednání, které ten začarovaný kruh utrpení dokáže uvolnit.

 

V listopadu jsem opět zjišťovala, že opravdu není řešením utíkat, útočit, ani zůstat zamrzle stát.

A napsala jsem článek Zmocnil se Vás strach? Začněte v sobě hledat zdroj vnitřní síly a důvěry. Najít přístup k tomu neotřesitelnému v nás a takovou důvěru ale není snadné. Je to proces vratké rovnováhy mezi tím nechat se otřást, ale ustát to. V listopadu mi hodně pomohli opět Depeche Mode se svou písní Halo. Uvědomila jsem si, že v září mi na rozbouřené emoce pomohla trojice jejich písní (Halo, Enjoy the Silence, Behind the Wheel) a ne jen ty poslední dvě.

V té chvíli jsem se rozhodla, že nebudu před bolestí utíkat, ale že jsem ochotná se jí nechat otřást! Že důvěřuju tomu, že to zvládnu. A v té chvíli jsem pocítila ohromnou úlevu.

Jako bychom své životy žili pod bičem neustálého strachu (toho vyděšeného dítěte v nás), které ostražitě hlídá, aby nám něco neublížilo. Aby znovu nemuselo cítit tu bolest. Jako by ji už znovu cítit nezvládlo.

Ale my už nejsme to dítě a nemusíme se schovávat. Máme nástroje, jak si pomoci. V listopadu jsem třeba kromě Levina a TRE objevila i to, že EFT fakt má něco do sebe :-) Hlavně ta úvodní sekvence o absolutním přijetí je prostě dokonalá.

Když se nás zmocní strach, je tedy potřeba si uvědomit, co je zač (absurdní, past věčného koloběhu obranných reakcí, strachů a tužeb, démon, který nám bere svobodu a duši), a rázně ho odmítnout, pokud zjistíte, že není užitečný, ale že Vám jen škodí jako mozkomoři z Harryho Pottera. 

V okamžiku bolesti není správné ji potlačit a odmítnout, ale přijmout ji jako to malé vyděšené dítě, které Vás nepřišlo obvinit nebo na Vás hodit své vlastní utrpení. Nehledá ani Vaši lítost, ani vysvětlení, co udělalo špatně. Chce jen, abyste ho objali a nechali ho ve svém náručí vyplakat.

Čím méně se toho kolem té bolavé rány namluví z jedné (dítě) či druhé (Vy) strany, tím rychleji ta bolest přejde. Zraněné koleno přestane krvácet a začne se hojit. A zhojení je přirozené, pokud do té rány nezačne někdo rýpat. Chce to jen čas.

Někdy je to právě šok, který potřebujeme, aby to z nás všechno spadlo, jak jsem psala v jiném článku Po šoku to z Vás všechno spadne (aneb jak shodit nejen kila).

Právě šok nám dá ten impulz se otřást a shodit to, co nás tíží. Někdy prostě není možné poučit se jemně a bezbolestně. A ostatně proč bychom o to také tak stáli? Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem po roce zase začala cvičit Metabolic Aftershock, devítidenní cvičící program, který jsem si loni oblíbila.

 

Když posilujeme tělo, proč se tak bojíme posilovat duši??

Své tělo se občas rozhodneme podrobit dlouhému trápení, bolestivému makání, aby bylo silné a pružné. Děláme to dobrovolně a ještě se cítíme super (endorfiny). Totéž cvičení ale své psychice nějak nechceme dopřát.

Nebojíme se fyzických zátěží, ale bojíme se emočních zátěží a místo abychom posilovali nejen své svaly, ale i svou vnitřní sílu a stabilitu a cítili se pak díky tomu dobře a byli se sebou i s druhými ve větší pohodě, z té životní posilovny máme pořád nějakou tendenci zdrhat.

Děláme, co můžeme, abychom dostali svůj život pod kontrolu a ochránili se před vším, co by se nás nějak mohlo dotknout. Jenže to je podobné, jako kdybychom si lehli do postele, abychom si náhodou nenamohli svaly :-)

A často si pak stěžujeme, že „ty duchovní žvásty jsou jen teorie, ale v praxi to takhle nefunguje”.

No, nefunguje, pokud na tom nezačneme makat. Jak jsem psala v článku Jak všechny ty teorie, kterých je duchovní literatura plná, převést do praxe?,  je to jako s učením se cizího jazyka. Trvá roky pravidelného učení, než se zvykneme na ten úplně jiný způsob vyjadřování sebe sama a reagování. Jiné významy slov, jiné struktury, do kterých se ty slova řadí. Pro každého začátečníka je sci-fi sesmolit byť jen jednoduchou větu a zdá se mu, že není možné naučit se číst a mluvit plynule o něčem složitějším…

V listopadu jsem připomínala sama sobě, jak důležitá je pravidelná praxe, vlastní zkušenost a vytrvalost, aby se všechny ty zažrané zvyky proměnily v nové a zdravější návyky :-) V listopadu jsem se učila zacházet se svými strachy a negativními emocemi jinak. Nepřekládat si je v hlavě do češtiny, ale reagovat přímo neduálně a laskavě.

A jaký byl Váš listopad? Co nového jste se naučili? K čemu jste se případně vrátili? Čemu jste museli čelit? A dařilo se? A také Vám bylo líto, že odešel Wabi Daněk a nikdy nám už nezazpívá ty své „Listopadový písně?” Před časem ho kamarádi pozvali na svou trampskou slezinu a bylo to moc krásné… 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice měsíční shrnutí, Uncategorized se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na „Listopadový písně“ jsou vždycky tak trochu dramatické…

  1. Pingback: Než vypukne vánoční šílenství (4. část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s