Na uplynulý rok se mohu dívat různými úhly pohledu. I Vy můžete :-) A jaký mu nakonec přiřadím symbol??? Jaký pro mě ten rok v globále byl? (Rok 2014 byl dar, 2015 noční můra v Elm Street, 2016 sněženka a 2017 ??) Symbol roku 2017 si nechám až na samotný závěr článku. Včetně toho speciálního plánu na rok 2018, na který se už moc těším! Pokud se ke mně příští rok budete chtít přidat, začtěte se, ať víte, do jakých hloubek a výšin štěstí Vás může rok 2018 třeba také zavést :-))
Nejdříve stručně ten klasický úhel pohledu – kde jsem byla, co jsem zažila, na co ráda vzpomínám?
- Samozřejmě letní koncert Depeche Mode! Na to jsem se těšila už od října 2016, kdy se nám podařilo sehnat lístky. Alespoň na to stání :-)
- Desetidenní kurz meditace Vipassana v Srdci Beskyd. Na ten jsem se chystala také již v roce 2016. To, co jsem zažila tam a hlavně poté, bude pro mě absolutně nezapomenutelné!
- Záříjový víkendový kurz čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě. A hlavně poselství tří písní od Depeche Mode, které mě tam učily ty nejdůležitější dovednosti.
- Napsala jsem už druhou e-knihu – Vdechněte život poselstvím svého dětství. Trvalo to trochu déle, než jsem předpokládala, ale v květnu tato obsáhlá kniha o poselstvích dětství a překážkách, které potkáváme na cestě k tomu dát jim život, spatřila světlo světa :-) A v průběhu roku vzniklo navíc 5 speciálních ebooků o harmonizaci 5 energií!!
Byla jsem dost plodná, dá se říct :-)
Nic jiného nebylo zas tak extra. Ano, vyrazila jsem na pohodovou letní dovolenou. Mallorka nebyla špatná. Ale byla hodně ovlivněná jednou z největších životních lekcí, které jsem prožívala. Možná díky za Mallorku, že pro mě byla ta lekce snesitelná :-) A díky za Vipassanu, že mi ji přinesla do života.
Navzdory všemu, jsem za tu lekci šťastná, protože ve mně pohnula něco, co bylo jaksi zažrané :-)
Ano, viděla jsem v kině dva zajímavé filmy – nového Blade Runnera a nové Star Wars. Oba přinesly to své poselství. A vrátila jsem se díky manželovi po dlouhých letech zase do Harrachova na lyže! Běžky sice nejsou má nejoblíbenější ski, ale mou známou trasu Harrachov (Čerťák)- Ručičky – Dvoračky – Harrachov, jsem si dala ráda znovu. Včetně toho velkého omylu, že cestou dolů je možné skočit do stopy a řídit se dolů. To nebyl dobrý nápad :-)))
Filmy a Harrachov – vlastně pohádky dětství a mládí :-)
A nyní ten netradiční úhel pohledu. Co mi rok 2017 přinesl a naučil??
Byl to rok unikátní. Velmi náročný. Často se má energie stahovala dovnitř a na vnější činnosti už nezbývalo. Sahal mi sakra hluboko. Vytahoval ze mě věci, o kterých jsem neměla páru. Nutil mě hledat sama v sobě základnu vnitřní radosti a jistoty. Zkoušel sílu mé lásky a mého soucítění. Osekával, co šlo, abych mohla poznat skutečnější svobodu a odevzdání. Ale rozhodně to stálo za to! Naučil mě tak moc!
Už leden, jako obvykle naznačil, co doopravdy chci. Uhasit v sobě ty doutnající uhlíky, které každý větřík může rozfoukat v oheň.
V únoru se ujal vlády ten nejsilnější vliv, který mě rokem 2017 provázel – Depeche Mode a jejich nové album Spirit. V prvním singlu Where is the Revolution mi dával jasně najevo, že je nejvyšší čas něco změnit :-) V únoru jsem také hledala tu kotvu, o kterou by se dalo v poryvech opřít (že bych tušila, že koncem roku se šikne?? :-)) Chtěla jsem totiž zakotvit, opravdu se zamilovat (tj. najít v lásce tu hodnotu, která drží a motivuje opouštět strach a překonávat závislosti) a pak vyplout do toho neduálního světa. Tam totiž člověk vidí věci tak, jak opravdu jsou, nezkreslené tím naším líbí/nelíbí.
V březnu s nástupem jangové energie jara jsem se naopak musela učit držet toho svého divokého koně řádně v rukou. Březen také odhalil mou křehkou duši (HSP). A ve chvíli, kdy vyšlo nové DM album Spirit, vstoupilo do mého života i jasně viditelné Ego. DM mě svými písněmi inspiroval přestat skákat, jak si píská, vzdát se tužeb a strachů, kterými nás zásobuje. A přestat konečně zrazovat sama sebe. To je totiž ten největší zločin (The Worst Crime).
Duben byl měsíc, který mi znovu ukázal, co je opravdové štěstí. A co není. Ne, splnění dalšího snu (třeba vydání další knihy), Vám štěstí nepřinese. Tak maximálně úlevu, že máte tu práci za sebou :-) Ukázal mi, že to jediné, co má smysl chtít, je nechtít vůbec nic. Protože to největší štěstí leží v uvolnění, zklidnění mysli a odhození toho věčného já chci. Je super to cítit a žádné splněné sny, jakkoliv bláznivé byly, mi nikdy právě tenhle vnitřní klid a radost nenahradily!
Květen byl úžasný a tak si zaslouží víc prostoru! Byl to měsíc lásky (té svobodné) a měsíc koncertu Depeche Mode. Byl to právě koncert, který mi v jedné z písní otevřel srdce natolik, že jsem dokázala odpustit a usmát se. Jen tak. Byl to právě koncert, který propojil knížku A. de Mello o umění opravdu milovat s písněmi, které na koncertě zazněly. Učily mě o nesobecké lásce (Somebody), o udičkách, na které se chytáme (Corrupt), že opravdová láska vychází z touhy po pravdě a hluboké intimitě dvou bytostí (A Question of Lust), že lepší je mlčet a neubližovat (si) vlastními soudy (Enjoy the Silence), že je potřeba v sobě probudit vnitřní nespokojenost (Wrong), od které se můžeme odpíchnout k tomu skutečnému štěstí. A že ho máme na dosah (Personal Jesus).
Květen mě učil přecvaknout dovnitř – nevyužívat berličky, ale objevit štěstí uvnitř. V květnu jako bych ty berličky odmítala. Čím jsem byla nešťastnější, tím blíž jsem byla skutečnému štěstí :-) A tak jsem nakonec prošla v květnu údolím smutku a na jeho konci jsem se dotkla bezpodmínečné radosti. A prožila jednu zvláštní zkušenost – okamžik, kdy jsem zareagovala z prostoru nepodmíněného. V té zkušenosti nebyla ani lhostejnost, ani strach, ani touha. Jen otevřený prostor.
Červen byl měsíc Jiného světa. Toho neduální Jiného světa neočekávaného :-) Začala jsem o něm na blogu víc psát. Připomínala jsem si, jak krásné to tam je (opět Depeche Mode a jejich písně Heaven a Slow). Právě tudy totiž vede ta nejkratší cesta ke splnění našich nejhlubších snů. Nic jiného a nikdo jiný nám štěstí nepřinese, protože nikde jinde štěstí a ta opravdová radost vycházející ze svobody neleží. Je třeba učit se nesoudit, nebojovat a důvěřovat. Nedomýšlet se toho co si druzí myslí.
Další 3 měsíce byly jako tsunami. Nebýt pevných základů minulých měsíců, smetly by mě
Jako by se bylo předtím něco chystalo a bylo zásadní, abych tím prošla posílená a ne rozkouskovaná na kousíčky. Ruka na stromě, noha v tlamě žraloka. Hmm…
Červenec vystrkoval růžky (výlet na čertovský hrad Houska). Učila jsem se odpouštět a připomínala si zpětně 3 lekce toho nejtěžšího okamžiku v mém životě (výlet do Dhahabu před cca 20 lety). Tou třetí lekcí bylo nekritizovat ale podpořit. Být naladěný na tu otevřenou a láskyplnou energii v nás.
A pak přišel srpen. A s ním lekce o utrpení a vyrovnanosti mysli. Bylo to neuvěřitelné. To, co bych kdy předtím vnímala jako noční můru, jsem snášela velmi dobře. Nejdříve jsem strávila 10 dní na kurzu meditace Vipassana. Tam jsem si tou lekcí prošla tak nějak nanečisto v bezpečném prostředí. Pak jsem tutéž lekci dostala v reálném životě. Články 5 pokladů svědčí o tom, co jsem se učila: kde hledat vyrovnanost, když bouří. Že je důležité nehádat se o pravdy. A vnímat, že snahy Ega nás chránit přinášejí jen utrpení, zatímco když před utrpením neutíkáme, můžeme objevit vnitřní štěstí. Že když osvobodím sebe sama, osvobodím tím i druhé. Z chapadel svých potřeb.
Září v těch lekcích pokračovalo dál. Jako by si řeklo: „Tak jo, je na čase, aby pochopila VŠECHNO.” Přišla lekce o svobodě. O iluzích, sebeklamech a životních omylech. Psala jsem o tom, že se někdy chováme jako Muhammad ve jménu mírumilovného světa a morálky. Ve jménu dokonalosti. Ale jediným hříchem je právě ono rozlišování na dobré a zlé což je záležitost Ega a jeho ochranitelských systémů maskovaných za to úžasné dobro. Naším úkolem ale není vytáhnout do boje za mravnost, ale postavit se vlastním démonům, iluzorním mylným představám, závislostem a strachům.
Dodnes vzpomínám na záříjový víkendový seminář čchi kungu Orla v hnízdě o vinách a odpuštění. A jak moc mi tam opět pomáhali Depeche Mode se svými 3 písněmi (Behind the Wheel, Enjoy the Silence a Halo). Učili mě skrze ně odevzdanosti, tichu mysli a ochotě otevřít se i tam, kde se všechno bortí. A také na online kurz Pemy Chodron a šenpě – těch háčkách, na které se tak snadno necháme nachytat. A místo, abychom se otevřeli a vnímali s otevřeností, co je nám nepříjemné, a tím sami sebe osvobodili, utíkáme a tím sami sobě ubližujeme. Na blogu jsem pod jejím vlivem psala o hradbách a brnění, které nám ale k ničemu nejsou. Naopak.
Září bylo další lekcí o té moudré reakci, ne o té vyděšené. Podobně jako v srpnu na vipassaně. Stačí se naladit na sílu soucítění v nás – v tichu, mimo myšlenky a mimo snahy něco nějak měnit. Není třeba se ničeho a nikoho doprošovat. Jen spočinout. Objevit svůj svobodný prostor. A teprve z něho jednat.
Někdy musí být zle, aby se něco pohnulo
Když se chcete osvobodit od toho, co Vás poutá, je potřeba zbavit se strachu. Přestat utíkat postavit se mu čelem, prozkoumat ho. A třeba se mu vysmát :-)
Poslední 3 měsíce roku 2017 se nesly ve znamení elementu KOV, který člověka zbavuje (a někdy tvrdě) toho, co mu už neslouží. A ve znamení elementu VODA, která vyplavuje to, čeho se bojíme. A zase to odnese, pokud to dovolíme :-)
V říjnu jsem psala o bolesti, která nás straší. O tom, nač dávat na duchovní cestě pozor, aby nám spíš neublížila. Ale také o tom, že snaha vyhýbat se tomu, co nás trápí, nás nakonec utrápí. Vyžaduje to ale najít sílu, která nám pomůže ustát to, před čím nás chce Ego uchránit. Psala jsem tedy také o velké síle lásky (otevřenosti, důvěry, vděčnosti a soucítění). Taková láska (otevřenost) totiž nehodnotí, nesnaží se řešit konflikty tam venku, protože tu vnitřní ránu, která potřebuje péči a ohledy, to stejně nevyléčí. Kříž, který neseme s láskou, se logicky nese lehčeji.
Listopad s sebou přinesl jednu důležitou otázku – co nám brání pohnout se z místa? Co je pro nás důležitější než vlastní štěstí? A odkrýval učení o traumatech a o tom, jak se s nimi vyrovnávat (to bylo to úžasné cvičení TRE, i EFT). O negativních emocích, za které nemohou ti druzí (ale jen náš zažraný zvyk), kteří v nás jen něco rozvibrovali. A o tom, co s nimi. O darech Božích (to bylo to úžasné vánoční kázání – v listopadu :-)), které na první pohled vypadají tak trochu jako danajský dar, který bychom nejraději odmítli. Ale máme být za ně vděční. A když se nás tváří v tvář takového daru zmocní strach, je třeba si uvědomit, co je zač (absurdní past věčného koloběhu obranných reakcí, strachů a tužeb, démon, který nám bere svobodu a duši) a rázně ho odmítnout. A v okamžiku bolesti ji přijmout jako to malé vyděšené dítě, které Vás nepřišlo obvinit, ale chce jen, abyste ho objali. Čím méně se toho kolem té bolavé rány namluví, tím rychleji ta bolest přejde.
V listopadu jsem také začala opět cvičit Metabolic Aftershock a kladla si tu zásadní otázku, proč se nebojíme těch fyzických zátěží ale bojíme se těch emočních zátěží?? Proč posilujeme dobrovolně tělo, ale bojíme se posilovat duši?? A připomínala jsem si, jak důležité je i tady pravidelná praxe. Stejně jako při učení cizích jazyků.
A prosinec? Prosinec mi připomínal, že na svůj život můžeme koukat jako na sled náhodných událostí a vyhlížet jen to hezké a před tím bolavým a těžkým zdrhat. Nebo se na svůj život můžeme dívat jako na pohádku. Mýtickou dobrodružnou cestu za probuzením (spící princezny), nebo osvobozením (z moci černokněžníka). To je pak jiná, že?
Připomínal mi také, jak důležité je odevzdat se Životu (wu-wei) s důvěrou, že Život nikdy nestojí proti nám. Naopak nás vede k tomu nejvyššímu štěstí, zatímco my se hloupě vzpíráme. Náš život ovládá hlavně strach, touha se ochránit a manipulovat okolnosti a lidi kolem sebe, aby se nám osobně žilo lépe, místo aby ho nesla radost ze života, že? Největší bolest nám ale působí právě náš vzdor. Neochota přijímat to, co je, co bylo a co bude. Když se naučíme, jak se postavit k bolesti a smrti, které jsou podstatou našeho strachu, osvobodíme se. Když se naučíme chápat důvěru správně, najdeme vnitřní štěstí.
A jaký symbol tedy nakonec roku 2017 přiřadím?
Co mě provázelo celým rokem? Co mi pomáhalo v náročných zkouškách uplynulého roku? Co mi ukazovalo cestu a co mi radilo?
Depeche Mode
Jejich letošní album Spirit (Duch) mě právě tím duchovním směrem vedlo. Jejich koncert mi připomínal ty staré písně, které mě na mé cestě pomáhaly – však právě oni, jak jsem kdysi psala, jsou mými pravými učiteli už více než 20 let! Vždy po ruce, vždy u nich najdu pomoc, kdykoliv potřebuju, aniž bych se jí musela dovolávat! Jejich nové písně mě nabádaly ke změně (Where is the Revolution, The Worst Crime). Jejich 3 starší písně mě zachránily, když mně bylo nejhůř. Thanks! Za všechno, co mi kdy vnesli do života, si zaslouží být symbolem jednoho z mých roků!
Řada podrobnějších shrnutí roku 2017 včetně odkazů na měsíční shrnutí začíná ZDE.
A jaký byl ten Váš rok 2017? Už jste si taky zabilancovali? :-) Jestli nemáte čeho se pořádně chytit a Váš rok 2017 by se smrskl jen na tu klasické několikařádkové shrnutí viz výše, možná Vám přijde vhod přidat se v roce 2018 ke mně.
>> Roční online projekt (zdarma) – STROM ŠTĚSTÍ 2018. Přihlaste se, jste vítáni :-) <<
Žít je umění 
Pingback: Než vypukne vánoční šílenství (4. část) | Žít je umění