Je to fakt absurdní, nemyslíte?? A taky vás to už nebaví?

Život v Absurdistánu. Nikdy jste ani na chvíli neměli pocit, že v něm žijete?? Že to, co každý den děláte, postrádá smysl? Že je to praštěné, nudné, otravné, nebo dokonce třeba drásající a nepochopitelné? A nechtěli jste s tím, jako já, někdy už konečně něco udělat??

Protože ve škole po Vás chtějí věci, které by si tedy mohli fakt odpustit? Protože ta promoční šaškárna je tam zjevně hlavně proto, aby v člověku vyvolala alespoň na konci těch studijních let pocit, že to jako že bylo k něčemu dobré?? I když polovina toho všeho byly jen ztracené hodiny a nervy ohledně zbytečných bodů do indexu?? (Mám papír, hurá, vždyť pro to jsem to přece asi dělal!! Nebo ne??) Protože i v práci Vás zahrnují zbytečnými papíry pro papíry?

Jako by se život – ten opěvovaný Život –  smrskl na čísla a papíry. Toť vše…

Asi jsem měla tak trochu štěstí, že jsem si vždycky nakonec prosadila něco, co ve mně ten Život probouzelo, a neubíjelo mě. Po těch zkušenostech na gymplu už to bylo prostě nutné. A tak jsem šla studovat překladatelství (neblbni, tam se nemůžeš dostat). Pak arabistiku (neblbni, koho zajímá arabština a Blízký Východ??). Pak religionistiku (neblbni, náboženství je přežitek, k čemu Ti bude rejpat se v nějakém islámu?).

Nakonec se ukázalo, že naše představy o tom, čeho můžeme nebo nemůžeme dosáhnout, a co kdy v budoucnu bude lidi zajímat nebo nezajímat, nemají s realitou často vůbec nic společného. Život si jde svým vlastním směrem a naše čísla a papíry a představy ho nezajímají…

 

Kdo chce žít v Absurdistánu? Já tedy ne… 

Jako teenagerka jsem už měla rozepsaný román Absurdistán :-) (Možná by byl ale stejně praštěný jako ta detektivka, ve které našli ve výtahu mrtvolu zavražděnou kudlou ráže 38 :-)). Alespoň jsem se z toho všeho chtěla vypsat. Vyjádřit nějak tu vnitřní frustraci. Každý asi máme nějaký způsob, jak si ulevit – někdo píše, někdo maluje, někdo sportuje, někdo přeletuje od květiny ke květině (takříkajíc :-)), někdo zase od láhve k láhvi…

V roce 2014 jsem si ale na Absurdistán vzpomněla zas. A začala všechny ty způsoby, kterými si absurdně šlapeme po štěstí, zkoumat. Pěkně prakticky, na vlastní kůži. Týden za týdnem. Letoš už pátým rokem! Řeknu Vám, byla a stále to je tedy síla… 

Ale já už v Absurdistánu fakt žít nechci. Kdo by chtěl??? Vymanit se z něj ale není vůbec snadné. Každý z nás už asi vyzkoušel různé cestičky. I já. Začala jsem někdy před 20 lety, když jsem si nejdřív řekla, že pokud chci mít kdy opravdu šťastný partnerský vztah, musím v tom vztahu být sama za sebe. Ne za své strachy a nejistoty, které budu házet na budoucího manžela. A čekat, že se s tím nějak srovná. Vždyť mě jako že miluje, ne???

Což se, řekla bych, do značné míry podařilo. I když stále je na čem pracovat. Hlavně na onom rozhodnutí se z toho Absurdistánu fakt osvobodit.

 

A tak si kladu občas onu otázku: „Jaký život chceš vlastně žít??”

Jo, tohle je naše EGO :-)

Ten, ve kterém otročíš Egu a jeho touhám a představám? A všemu tomu strachu, které si v sobě nese?? Vždyť Ego není nic jiného než malé vyděšené dítě, které je potřeba obejmout a uklidnit a ne mu otročit! Je to stejně absurdní, jako vletět spolu s ním pod auto, protože prostě MUSÍM mít to, co na té silnici je. Nebo jako vlézt si s ním pod peřinu a třást se strachy z ničeho.

Jde jen o jedno malé rozhodnutí. Ale podobně závažné rozhodnutí, o kterém jsem kdysi dávno psala ve své básni Brána (dnes je součástí mé první e-knihy Žít je umění milovat).

Jen vstup, máš-li odvahu.
Uvnitř ztratíš vše
a ještě více získáš.
Venku ztratíš vše a nezískáš nic.
Uvnitř máš ještě naději, ač vykoupenou utrpením.
Venku ti nezbývá než oplakávat to, co uplynulo,
a toužit po tom, co nikdy nezískáš.
A až se svět rozpadne v prach,
budeš s rukou nataženou k uzavřené bráně
proklínat své slabosti
a svůj strach.

Jde jen o to, udělat ten krok. Rozhodnout se pro to opravdové štěstí, které v Absurdistánu nikdy nenajdeme. Má to ale jeden háček. Ten Jiný svět za branou vyžaduje jiný přístup a jiné schopnosti, ke kterému nemá Ego přístup.

Jak ale tedy v sobě pocítit to, co Ego – to malé vyděšené dítě – nikdy cítit nemůže?? Ten pocit, že není čeho se bát a že ve skutečnosti nic nepotřebuju??

I to zní totiž hodně absurdně, co?? Jak jako že není čeho se bát? Co třeba těch aut – že mě zajedou? Co třeba těch imigrantů – že mě donutí žít zas ten jejich absurdní systém? Co třeba nějakého násilníka, nebo někoho, kdo mi bude chtít ublížit – že mě připraví o majetek, zdraví nebo dokonce o život?? Vždyť je tolik věcí, které k životu potřebuju. Proč bych měl dobrovolně skončit pod mostem, jen kvůli nějakým ezo kecům, díky kterým si na mě smlsne každý chytrák??

Že bych teprve pak byl stejně svatý jako ti uctívaní jógíni, kteří žijí někde v indických horách, mají jednu rukou zvednutou nad hlavou a lákají tím zvědavce, kteří mu dají něco jíst, aby se zas měli příště nač přijít podívat??? Fakt lákavá představa…

 

A přece jsem tenhle stav – nic nepotřebuju a  ničeho se nebojím – už mnohokrát zažila.

Poprvé na té památné cestě z Dhahabu do Ammánu. Když člověku vezmou všechno, co si myslí, že potřebuje (jídlo, pití, peníze, partnera), najednou může zjistit – stejně jako já – že nepotřebuje vůbec nic. A dotkne se vnitřního štěstí, které se v něm usadí jako malé semínko. A dál roste…

O něčem podobném později psala Pema Chodron, buddhistická mniška. Že teprve ve chvíli, kdy jsme vystaveni zničení, najdeme to nezničitelné v nás. Sílu, kterou už nic nezdolá. Prostor, kterému nic neublíží. Svobodu, které nic nikdo nemůže vzít. Je to zvláštní pocit, když se v tom prostoru čas od času ocitám. Právě ve chvílích, kterým by se člověk nejradši vyhnul. Spojených právě se smrtí – ať už člověka, nebo třeba vztahu.

Možná právě pro tyto zážitky jsem se každý rok znovu ke svému projektu Absurdistán vracela a odkrývala další a další způsoby, kterými si po svém štěstí naprosto absurdně a nelogicky šlapu. Jak tvrdohlavá například někdy jsem a snažím se otevřít kašírované dveře, zatímco ty opravdové jsou za mnou a otevřené… stačí se otočit…

Když člověk jednou zahlédne světlo, už se mu nechce zůstávat v temnotách.

I kdyby se měl drápat kamkoliv, nebo měl bojovat s těmi devítihlavými saněmi. Copak nejsou všechny pohádky a všechna náboženství nakonec právě o tom, jak se z tohoto Absurdistánu osvobodit? Jak dojít mókši? Spasení? Jak proniknout do Jiného světa? Do Království Božího? Do nebe, nebo vstoupit do nirvány?? Do světla? Osvobodit tu svou princeznu nebo prince? Najít Svatý Grál?

A tak i  já mám tu svou pouť, ty své démony a draky, ten svůj Svatý Grál, za kterým jdu a ty své zázračné dary, zázračné průvodce a zázračné rady, které mě na té cestě provázejí. Už je to pár let. Už bych veškerou tu pomoc ani nespočítala. Není to snadná cesta, ale je rozhodně hodně zajímavá a obohacující a jsem za ní vděčná.  Netvrdím, že mám absolutní štěstí a nic mě nevyvede z míry. Kdepak :-) Ale po těch letech už mám ten recept a vařím, mám tu mapu a jdu po ní.

I když, stále jako bych stála jednou nohou v té Bráně a nemohla se rozhodnout udělat ten poslední krůček. Ten poslední krůček k opravdovému štěstí. Třeba mi pomůže sobotní seminář, který jsem se rozhodla uspořádat. Ono je to totiž někdy tak, že největší podpory se Vám dostane v okamžiku, kdy se rozhodnete podpořit na té cestě ty druhé, nebo jim tu cestu ven z Absurdistánu ukázat. Nebo tu svou cestu sdílet a inspirovat druhé stejně jako to dělá vědec, který sdílí svůj objev se svými kolegy, kteří mají zase úplně jiné objevy. A společně z těch svých puzzlíků složí ještě úchvatnější obrazec :-)

Pokud Vás něco takového láká, přijďte už v sobotu 17.2. 2018 do brněnského centra Osvoboď se (bližší info ZDE). Budu ráda. A kdo ví, Vy možná nakonec ještě víc než já :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Čínská medicína - Dřevo se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Je to fakt absurdní, nemyslíte?? A taky vás to už nebaví?

  1. Pingback: Změna, kterou přinesl únor | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s