Loni jsem před Velikonoci vydala tento článek a myslím, že rozhodně stojí za to si ho připomenout i s jeho úvodem. Je dobré si připomínat svou minulost, protože v sobě může nést nejrůznější poselství. Třeba to o smyslu Velikonoc :-)
Loni jsem v této době upravovala dubnový Magazín Aves, ze kterého vznikla 4. kapitola mé nové knížky Vdechněte život poselstvím svého dětství. Celá kapitola je věnována tomu, jak zvládat ty chvíle svého života, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama a život nám přerůstá přes hlavu. Jedním z blogových článků, který je součástí kapitoly, je i ten o Příchodu (Adventu) Ježíška do mého života – prazvláštní příběh o tom, jak jsem před 20 lety podnikla pouť do Jeruzaléma (netušila jsem, že jde o pouť), bloudila a hledala a nakonec našla :-)
Ne, nestala jsem se tehdy zapálenou křesťankou, nechodím do kostela, ani ke zpovědím, ale pochopila jsem něco, co Ježíšův příběh ukřižování a zmrtvýchvstání sděluje a k čemu se mohu neustále vracet v těch náročných chvílích.
Začtěte se tedy do tohoto staršího vyprávění o jedné lásce a jednom výletu do Izraele…
Na poslední adventní neděli jsem si nechala příběh o tom, jak přišel Ježíš do mého života. Jak se tam narodil (protože popsat to, jak pak rostl, snad ani neumím). Ne, nejsem oficiální křesťanka. Nepatřím k žádné církvi. Nikde nejsem křtěná. Ani do kostela nechodím, ačkoliv mě v kostele před domem k jeho návštěvě každý den před šestou zvou.
Stejně jako Ježíše už dnes nepotkáte živého na ulici, ani v kostele, i já si svou víru nosím v srdci. Nebo v duši? No, to nevadí, to jsou beztak jenom slova.
Není to příběh jen tak ledajaký. Je plný náhod, hledání a zázraků. Také plný pochyb.
Je to příběh mého putování do Jeruzaléma, do Betléma a do Nazaretu.
Je to příběh lásky, která mě motivovala. 
Odehrál se již před mnoha lety – za 3 roky to již bude 20 let. Studovala a žila jsem tenkrát v Egyptě. Pětkrát denně, každý den, jsem slyšela volání k modlitbě. Každý den, nepočtukrát, jsem na otázku „Jak se máš?“ (zeptá se Vás to i prodavač v obchodě) odpovídala „Alhamdulilláh“ (díky Bohu), jak se správně arabsky má.
Já, ateistka, které ta slova zpočátku nešla přes rty. Ale mezi tím vším hamdulilláh a inšá’alláh (dá-li Bůh), které jsem kolem sebe pořád slyšela, mi přišlo nepatřičné se tomu pořád bránit. Člověk nasákne. Obzvlášť, když Vám v bance pořád dokola říkají: „Dá-li Alláh, zítra snad už to stipendium bude.“ A ve slovníku si v dobrém rozmaru pak najdete slovo bukra (ne, že byste ho už dávno neznali) a zjistíte, že neznamená jen zítra, ale i jakýkoliv den v budoucnosti. Zmocní se Vás fatalismus na druhou.
Najednou není ve Vašich rukou ale lautr nic.
A do toho přišla ta láska. Šílená, bláznivá, zašmodrchaná. A hlavně – on byl křesťan. A já byla přesvědčená, že začít si něco nejen s muslimem, ale i s křesťanem, je prostě nemožné. Příliš odlišné názory. Spousta prostoru pro naprosto zásadní rozpory. A každý přitom přesvědčený o své víře – té křesťanské vs. té materialistické.
Ale nedalo mi to. Místo práce na diplomové práci jsem si vytáhla v knihovně Bibli. Knížky o křesťanství. Četla si o tom, že jako křesťanka bych měla věřit v to, že Ježíš zemřel na kříži a tím mě spasil. Naštvaně jsem to zaklapla. Co jako s tím? Vždyť ani neexistuje nějaký důkaz! Jak můžu v něco takového jako věřit???? (jakýsi pastafarián to popsal hezky: cosi o zombiem, který je svým vlastním otcem… prostě to našemu racionálnímu mozku absolutně nedává smysl. A ještě se kvůli tomu lidi zabíjí…).
Povídala jsem si o tomhle svém pátráním s kamarádem – muslimem. Zařídil mně a mé kamarádce výlet do Izraele.
Já tenkrát neměla moc peněz, nebýt jeho kamaráda, majitele cestovky, a kamaráda toho kamaráda, majitele jiné cestovky a hotelu v Nazaretu, a jiného kamaráda v Jeruzalémě, nikam bych nejela. Pobyt v Nazaretu jsme měly zadarmo, na jídlo nás všichni zvali, jen autobusy, těch pár dní v Jeruzalémě a pak u moře v Nuwaibě jsme si zaplatily.
Prostě zázrak.
V Nazaretu nás přifařili k zájezdu italských turistů po místech, kde Ježíš údajně kázal, chodil po vodě a tak. V Jeruzalémě jsme pak chtěly projít křížovou cestou až na Golgotu k Ježíšovu hrobu. Po křížové cestě tam chodí miliony poutníků. Jednotlivá zastavení jsou označená. A přece jsme se, tuším u devátého, zasekly. Nemohly jsme ho pořád najít. Chodily jsme pořád dokola, hledaly, a pořád nic. Přišlo mi to zvláštní, v tom mém symbolickém světě velmi výmluvné…
Když jsme ho nakonec našly, zamířily jsme dál. Kousek od kostela s Ježíšovým hrobem jsme z jiného kostela zaslechly varhany – kdosi tam zrovna zkoušel. Znáte to? Máte někam zamířeno, ale cosi jiného Vás zláká z cesty? Zašly jsme dovnitř, sedly jsme si do lavic a poslouchaly. A já si odtamtud odnesla malý sešitek s popisem nejdůležitějších míst, kde lze v Jeruzalémě „potkat Ježíše“.
Jedny z nejdůležitějších stránek v mém životě.
Hrob jsme nakonec našly. Byly jsme nakonec i v Betlémě na místě, kde se údajně narodil. Ale pro mě byl už nejdůležitější ten sešitek, protože skrze něj jsem začala Ježíše na těch místech hledat.
A pak, teprve když jsme už byly zpět v Egyptě, u moře v Nuwaibě, mi to docvaklo. Je zajímavé, jak to ke mně přišlo právě tím kanálem, který byl u mě nejotevřenější, a který, jak se říká, nedokáže vlastně ta opravdová tajemství pochopit – skrze rozum.
Všechny ty zážitky, všechno, co jsem přečetla, všechny rozhovory, to vše se slilo a v okamžiku nicnedělání, povalování se na pláži to ke mně přišlo. Napadlo mě to.
No jo. Je to přesně tak, jak to v tom sešitku píšou. Každý psycholog Vám to potvrdí. Jedině s láskou je možné nést ten kříž, kterým život pro každého z nás je. Jinak se pod ním člověk dříve nebo později fyzicky, nebo psychicky zhroutí.
V tom okamžiku jsem sice nepřijala křesťanství, ale přijala jsem do svého srdce Ježíšovo poselství:
Každý z nás si neseme svůj kříž, každého z nás na něj občas přibijou a ono to zatraceně bolí, ale jediný způsob, jak to snést, jak to vydržet, jak nepadnout a nebýt jak ti pohůnci, co nás ženou na Golgotu, je láska.
Milovat ten kříž. Přijmout ho. A třeba i na něm zemřít. Každý jednou zemřeme.
Ale je důležité, aby s námi nezemřelo i to dobro, které v sobě neseme.
Kniha Vdechněte život poselstvím svého dětství už je hotová :-) Bližší informace o ní najdete na speciální stránce ZDE. Máte možnost nahlédnout i do obsahu, úvodu a 11. kapitoly :-)
Žít je umění 
Pingback: Dubnová štístka II | Žít je umění