Návraty – Proč na dovolenou do Turecka??

Sultán Sulejmán a Hurrem Sultan v istanbulském muzeu hraček…
(photo credit: Warmice 01)

Článek z roku 2015 – to byl rok dovolené v Turecku. Sice nejméně povedená, ale zas nám vrátila cestovka cca 10 000 Kč. Takže vlastně docela povedená :-)

Ne, nedám Vám tu žádné výčty předností této turistické destinace…

Však si zalistujte v nějakých propagačních materiálech. Od toho jsou. Lákat…

Nebo si půjčte průvodce (ano, i tahle možnost existuje… proč všechno kupovat???).

Jen se prostě zamysleme nad tím, proč vlastně cestujeme? A proč cestujeme tam, kam cestujeme?

Všechna ta fakta a doporučení atd. atd. jsou jen ostrůvky v tom moři možností… kterou s těch možností si nakonec vybereme, závisí na něčem jiném. Co rozhode pro tu či onu destinaci??? Co je ten hlavní motiv?????? Víte to????

Mě Turecko nikdy extra nelákalo. Ten jazyk je mi nepříjemný do uší. Mám to spojené jen s historií Blízkého Východu (a se skripty a učebnicemi a Osmanskou říší atd.) Před 10 lety mi práci tam nabízela má kolegyně – delegátka, se kterou jsem pracovala na Srí Lance. Její pracovní harmonogram býval půl roku Srí Lanka, půl roku Turecko. Ale já tenkrát nechtěla. Průvodcování nebyl můj „job„, jen má zábava. A mířila jsem právě za svým budoucím chotěm… usadit se…

Ale pak přišlo to Velkolepé století. Seriál. Jeden z mnoha, který v TV dávají. Spousta lidí ho sepsula. Ale já nikdy nebudu o ničem vykládat, že je to blbost… pokud mám alespoň malou naději, že z té blbosti je možno vykřesat něco užitečného. Možná i z Ordinace v růžové zahradě by se dalo… kdo ví….

Však jste četli, co všechno jsem vykřesala třeba z takového Indiana Jonese???

Už loňská dovolená na Rhodosu se nakonec ukázala být zábavná (i pro mou dceru) hlavně z toho důvodu, že jsme sledovaly už tenkrát tento seriál. Z povalování se u bazénu jednoho z rhodoských hotelů se nakonec stala po stopách našich známých hrdinů – sultána Sulejmána a Ibráhíma paši. Hmatatelná historie, skutečné příběhy. Na ty mešity, které na Rhodosu vznikly v jejich jménu a v jejich době, je opravdu možné si sáhnout. Johanité?? To jí neříkalo nic. Ale jak průvodce zmínil, že za zády je Sulejmánova mešita, nic jiného už moji dceru nezajímalo. A pak ještě záchody hned vedle…

Seriál jede dál. Ibráhím paša už je dávno po smrti (několik dílů se k tomu schylovalo, byly to asi ty nejnapínavější, nejsmutnější, nejemotivnější díly nějakého seriálu, které jsem kdy zažila… je-li něco podané tak, že trpí nevinný, a trpí i ten, který toho nevinného nechává popravit, protože je to jeho nejbližší přítel a věří v jeho zradu, je to velmi silné…).

Už je po smrti i princ Mustafa (stejný případ jako u Ibrahíma). Tento turecký seriál (možná je to v Turecku běžné) si libuje v dlouhých záběrech a v hraní na city. Vše je pomalé, člověk má možnost vstřebat to, nač by v západním seriálu (jedna smrt, druhá smrt, než mrkneš okem, však je to normální…) neměl čas. Navíc všichni vědí, jak to dopadne. Protože tahle historie už proběhla… Vidí, jak tragicky mladý princ věří, že otec splní svůj slib, a neublíží mu a jde dobrovolně vstříc smrti… vidí, že si tam sultán přivezl plný vůz katů (uškrtit mladého prince – zdatného bojovníka – nebylo snadné)… vidí, jak se předtím postaral o to, aby jeho bratři byli v té době na lovu… vidí, jak zasmušile sedí, hluboce zraněn svým přesvědčením, že ho jeho syn zradil… že usiloval o jeho trůn… možná i o jeho život… že se spolčil se nepřítelem….

Syn nikdy nedostal příležitost nic vysvětlit.

A pak mi někdo vykládá, že není třeba nic vysvětlovat. Někdy je to životně důležité…

Jak jsem kdesi četla – ztráta důvěry je smrtící sama o sobě… zasej v něčím srdci nedůvěru a zhroutíš celý svět (však finanční krize prý začala jako krize důvěry).

Kdo ví, kdyby tenkrát mladý schopný princ Mustafa (podle seriálu) nastoupil na trůn, možná by se dnes nemuseli muslimové namáhat s nějakým pomuslimšťováním Evropy. Jenže, co s neschopným Selimem – alkoholikem???

A tak jsem najednou díky seriálu konečně získala nějaký vztah k historii Osmanské říše. Konečně jsem si z toho něco zapamatovala. A konečně jsem zatoužila poznat i tu zemi. Však o Turcích se většinou mluví jen jako o těch, co se přestěhovali do Německa a dělají tam problémy…

A já tak nerada poslouchám, jak mi někdo říká, jaký kdo je, aniž bych ho sama na vlastní kůži poznala, abych si mohla udělat vlastní představu…

A tak se těším, až Turecko poznám aspoň trochu. Až potkám i pár živých Turků z masa a kostí.

No a hlavně se těším na jídlo.

A dokonce i na to svolávání k modlitbě z mešit… (i když i na to si TripAdvisoři stěžovali…)… už mi to chybí… to Alláhu Akbar :-))

Protože ona ta síla, která nám dává život a zase ho bere (fakt nevěříte na to, že taková síla existuje?? Tak si zkuste někoho oživit….) je fakt ta největší, že se to s ničím srovnat nedá…

A docela ráda Turkům dovolím, aby mi to připomínali… když mě nechají si tu sílu vnímat po svém…

A tak se nechte inspirovat… a pak vyražte tam, kam Vás to bude lákat…