Témata srpnových týdnů v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ se točila kolem toho, na co si myslím, že mám. Asi to znáte. Takový ten pocit, že tohle je už moc…
Čas od času mám asi stejně jako každý z nás pocit, že stojím na skále a chce se po mně přeskočit široká průrva. Tak jsem Kozoroh a výzvy by mě měly inspirovat a ne děsit…
Něco uvnitř mě na ty skály a nad ty průrvy žene. Miluju výhledy z výšky, ano. Miluju i ten pocit, když se tam nahoru vyškrábete. Ne kvůli tomu škrábání, ani kvůli nějaké snaze překonávat své limity, ale kvůli tomu rozhledu, který Vám to dá. Za každý zdolaný kopec jsem ráda.
Ale když stojím tam dole a dívám se nahoru, radši bych si zalezla někam do kavárny ke knížce :-)
Srpen se na mě ale podíval a posměšně naznačil, že na to můžu zapomenout
Začal hned zhurta – nabídkou, kterou by každý asi nadšeně přijal. Někdo možná kvůli penězům navíc. Někdo možná kvůli nějakému pocitu vyššího statusu. Někdo kvůli pocitu ocenění. Mně ta nabídka ale zaprvé naštvala a za druhé mě vyvedla z rovnováhy…
A naštvala mě právě proto, že mě vyvedla z rovnováhy – takhle jsem si totiž ten letní odpočinek od všeho toho postrkávání vpřed fakt nepředstavovala. Má první vnitřní reakce byla: „Fakt to musel vytáhnout zrovna teď????” Pracně vybudovaná pohodička po třítýdenní koupeli v čchi kungu a vipassaně, pracně vybudované ranní rituály, díky kterým jsem se zase konečně cítila tak dobře – to všechno vzalo velmi rychle zasvé :-(
Jestli mě něco dokáže vytočit, tak když mi někdo nedá pokoj a znovu ukazuje na nejvyšší horu v okolí…
Srpen na to šel ale pomalu. Týden za týdnem.
- Nejdřív mi tématem týdne SEN připomněl prolínání snů a reality. (Když se Vám splní sen) V duchovních/ezo kruzích se dnes často mluví o plnění si svých snů a překračování komfortních zón. Já ale mluvím o tom, že když se Vám splní sen, je to první krůček se na plnění snů vyprdnout :-) Když si projdete tím, že si dovolíte věřit v realitu svých tajných snů, uvědomíte si nejspíš nakonec stejně jako já, že máte mnohem větší moc než si jen realizovat sny. Máte možnost prokouknout realitu jako jeden velký sen. A když se Vám TOHLE podaří, už nebude žádný sen, který byste si chtěli plnit, a žádné komfortní zóny, které byste museli překračovat. V Jiném světě je prostě všechno jinak :-) Uvědomíte si, že to, za čím se VE SKUTEČNOSTI všichni tak ženeme, v tomto světě nenajdeme. U ničeho a u nikoho. Vše je to z říše nepodmíněného. Uvědomit si to je ale jedna věc a troufnout si podle toho žít je pak druhá. A mně se to tento týden zrovna dvakrát nepodařilo. Že by ten další?? :-)
- Pak mi tématem VYSTOUPIT ZE SVÉHO VYMYŠLENÉHO SVĚTA naznačil, že fakt stačí jen z toho iluzorního snového světa vystoupit. (Ztratit se ve svém vymyšleném světě je tak snadné) K čemu je ve skutečnosti vlastně dobrý? (Kromě toho, že si v něm můžeme DOČASNĚ užívat pohodičku, když víme, jak na to. Ten pád z božských sfér je pak ale prý dost drsný…). To byl ten týden, kdy jsem si vzpomínala na své první meditace. Ano, ty meditace, při kterých jsem měla pocit, že vyplouvám nad hladinu. Ten blažený pocit, který mi dával klid od všech těch vln myšlenek a emocí, které se mnou tam dole pod hladinou zmítaly. Ale místo abych se tím nechala inspirovat, nechala jsem se stahovat ještě hlouběji. Ono je totiž někdy dobré vědět, co je to, co nás vleče dolů. A jak se tam dole kvůli tomu cítíme…
- Další týden mi dal tématem týdne VNITŘNÍ VYROVNANOST najevo, oč tady jde. (Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích.) A oč přicházím vždy, když se nechám těmi iluzorními představami zmást. Ale co je vlastně iluzorní představa a co intuice?? Zdráhám se udělat ten krok za hranici, protože mi má intuice říká, že to není moje cesta? Protože se nemám hrát na něco, co nejsem?? (Hypersenzitivní lidé se totiž velmi rádi přepínají, aby zapadli.) Nebo je to jen strach. Jen obranný val? Hypersenzitivním lidem (HSP) se většinou radí, aby se nepřepínali. Aby dělali jen to, co zvládají, a nesrovnávali se s ostatními. Aby se případně stáhli dovnitř. Ale co když u mně ono stažení dovnitř nemusí nutně znamenat vyhýbat se tomu, co je náročné (nejradši být prostě sám :-)), ale naučit se obrátit pozornost dovnitř v tom neduálním pojetí. Proniknout tam, kde není ani venku ani dovnitř??
- Další týden si troufl jít ještě dál. Téma PROČ SE NEVYHÝBAT TOMU, CO NÁS TRÁPÍ, je dost jasný vzkaz, co?? :-) (Nějak to přežít.) Na jednu stranu tam pořád visel ten otazník (vydat se na té křižovatce tou pohodlnější cestou nebo tou cestou výzev??), na druhou stranu jsem si ale vzpomněla na ten nejsilnější zážitek v egyptském Dhahabu před cca 20 lety. Tam jsem poznala, že v životě nejde o přežití a že ty náročné chvíle tu nejsou proto, aby nás porazily, ale posílily. Nebo nám ukázaly, že nejsme na nic sami, i když se nám to zdá. Vždy máme podporu. Nikdy se neděje nic, co by se dít nemělo. To láska Života nám bere to, čeho se chytáme, a tlačí nás na cestičky nad propastí. Učí nás tomu, co v Jiném světě nejvíc potřebujeme – víře a sebedůvěře. Víře, že je to možné, a víře, že to dokážu. Ten týden se mi dokonce zdál sen (sny si většinou nepamatuju) – sen o party, ze které jsem chtěla odejít a dokonce i odešla. Ale nezbývalo než se tam vrátit a uvědomit si, že i když se nám někdy to, co se nám děje, nelíbí, nebo máme dokonce pocit, že nás to ohrožuje, je omyl utíkat. Dokud se člověk nenaučí svým lekcím, neměl by utíkat. A tou největší lekcí je, že nemáme od druhých nic očekávat, protože každý máme své démony. Nemusíme druhé odmítat, ani jim pomáhat s nimi bojovat. Stačí, když k nim (i k sobě) přistupujeme soucitně a nebereme si nic osobně. Takhle i oni svého démona odzbrojí. Místo bojů je lepší spoléhat na sílu lásky. Tak jsme si vzájemně učiteli.
- A ten poslední týden řekl rovnou, že Strach nás jen straší a že NIC NEPOTŘEBUJU A NIČEHO SE NEMÁM BÁT. To byl ten týden na dovolené u albánského moře, kdy jsem odpočívala a četla knihu Bezstarostně a důstojně. Moc se mi do ní nechtělo. Možná jsem nechtěla slyšet, že když moc přemýšlíme, začneme se sami o sebe bát. Zbytečně. A klást si příliš nízké laťky. Moře, které je pro mě synonymem Života, mě učilo, že někdy to chce jen získat větší sebedůvěru. Čím častěji se nám podaří prodrat skrze vlny na pobřeží do náručí otevřeného moře, tím jistější i příště v těch velkých vlnách jsme. A knížka mi kladla otázku, proč si děláme všechno tak složité? Proč všechno přemýšlením tak komplikujeme? Proč vidíme hady místo provazů? A že bych možná měla víc energie věnovat snaze vidět, jak věci opravdu jsou, než přemýšlení, jestli mě ten iluzorní had nakonec nezabije…
Pleteme si labyrint s bludištěm. Bojíme se proto, že nevíme, co jsme zač. Co jsou naše překážky zač. Bojíme se jen proto, že nevíme…
Jak vidíte, můj srpen mi neustále nadhazoval, že mám na víc, než si myslím. Já sice nakonec onu nabídku přijala, ale ono nejde jen o nějakou nabídku. Jde o celkový postoj k životu – převládá v něm víra, sebedůvěra a láska, nebo strach??
A co dal nebo vzal srpen Vám? Ukázal Vám, že máte na víc, než si myslíte?
Žít je umění 
Pingback: Také si píšete knihu svého života? (3. díl) | Žít je umění
Pingback: Co s sebou odválo září… | Žít je umění