Také si píšete knihu svého života? (2. díl)

Jak jsem se zmiňovala v úvodním článku (ZDE), každému roku na konci přiřazuji nějaký symbol. Celý rok pak díky němu vystupuje z té mlhy zapomnění mnohem zřetelněji.

Jo – to byl ten rok daru, kdy se mi dostalo odpovědi na mé přání, ale také pomocné ruky ve všem tom pořádném vlnobití, které s tou odpovědí přišlo! Nebo – jo, to byl ten rok Freddyho Kruggera, kdy jsem měla pocit, že se buď konečně probudím, nebo mě to rozsápe.  Sama jsem zvědavá, jaký název dám nakonec kapitole roku 2018?? Jaký symbol bude tento rok nejlépe vystihovat?

Co mi přinesly první 4 měsíce??

 

LEDEN

(Leden – pro všechny, kteří mají někdy chuť se na všechno vys… –)

Leden jako zimní měsíc, který se v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ nese na vlně elementu VODA a jeho otázek po tom nejhlubším zdroji naší vnitřní jistoty a odvahy, nebyl jako každý rok zrovna snadný :-)

Je to vždycky období, které člověka prověří. Buď si bude hrát na haura, jak všechno v pohodě zvládá, nebo půjde hodně dovnitř a hledat ten vnitřní zdroj. Zjišťovat, čeho se nejvíc bojí, a kde najde oporu… psaní deníku mu může hodně pomoct (mimochodem leden byl měsíc, kdy jsem poznala Clemense Kubu a jeho způsob, jak se díky psaní osvobodit z traumatu – třeba se Vám bude hodit znát jeho jméno.)

V lednu jsem měla kolikrát chuť se vším praštit :-) Na druhou stranu jsem taky mnohokrát projevila pozoruhodnou vytrvalost. Když už jsem naskočila na svůj oblíbený ranní rituál, nebyla jsem dvakrát ochotná nechat se z něj vykolejit. Ale ani to nebylo snadné. Hodně mi v lednu pomáhaly slogany Kurzu zázraků (ten mi bohužel v průběhu roku proklouzl mezi prsty, ale určitě se k němu příští rok vrátím!!), ale taky orlí čchi kung i ty hodiny, kdy jsem učila angličtinu. Prostě všechny ty hodiny, kdy jsem nepřemýšlela, ale žila :-)

Leden byl také měsícem prezidentských voleb (psala jsem o nich své neduální články), které mi nakonec jen potvrdili, že pro některé lidi je splnění jejich snu spíš za trest :-)

Jak jsem tenkrát psala – budiž nám to mementem, až budeme sami na jaře sázet ta svá semínka přání!

A také byl měsícem mého nápadu se speciálním zájezdem na Srí Lanku (ten bohužel nevyšel… snad také příští rok).

 

ÚNOR

(Změna, kterou přinesl únor)

Únor mi na samém konci přinesl jednu zásadní změnu, po které jsem prahla už několik měsíců. Přinesl mi odpuštění a smíření. (To já jsem dokázala alespoň do určité míry odpustit. A věřte, je to ohromná úleva.)

Někdy, když zažijete něco, co Vás hodně zasáhne, přijde s tím i bolest, které se snažíte vyhnout. Všichni nějakou takovou bolest máme. A někdy máme dojem, že nás pořád někdo zraňuje, ale vlastně se jen všichni dotýkají té jedné staré rány. A kdo na to nereaguje tím, že se snaží chránit, je světec :-) Klasickou reakcí je buď se stáhnout, nebo útočit. Protože máme strach, že se to stane zas.

Únor mi ale kladl jednu zásadní otázku – je můj strach vůbec oprávněný? A učil mě hledat zdroj vnitřní síly. To je přece způsob, jak poslat strach do někam, ne?? :-) Mé Ego velmi dobře zamaskovalo můj hluboký pocit, že nejsem dost dobrá. Že na to všechno prostě nemám. Dala bych ruku do ohně, že TOHLE fakt necítím. Ale když na to přijde, tenhle vnitřní strach se objeví. Řekla bych, že všichni v sobě tenhle hluboko schovaný strach máme…

Je to jako hluboká propast. Propast ve Vaší hlavě, nebo ve Vašem srdci. Propast ve Vaší odvaze, sebejistotě, důvěře nebo schopnostech.

V únoru jsem měla prapodivný sen (a já si je moc nepamatuju), ve kterém jsem cítila ten tlak na to, abych dělala něco, v čem si nevěřím. A jak rozpolceně se v tom cítím. Zároveň mi Depeche Mode zase připomínali (a to oni umí), co s tím – insight a gotta give love… chápat a milovat…

Únor mi přinesl ale i dvě velké radosti – týdenní lyžovačku na horách a můj první samostatný seminář na téma elementu DŘEVO a rozhodnutí, která na počátku roku děláme. I na těch běžkách člověk přece pozná, že když jednou zvládneš sjet prudký kopec, podruhé už se tolik nebojíš!

A plout s oním proudem, o kterém byla řeč v úvodním článku, neznamená nejíst si svou cestou. Znamená to najít ji, přijmout ji za svou a být ochoten po ní jít i přes kameny a vodopády. Je to cesta náročná. Vyžaduje přijmout zodpovědnost za to, jak se cítíme a co s tím děláme. Neskákat podle strachů Ega, ale uklidnit ho. Být jako surfař, který se nebojí naskočit na vlnu.

A právě to mi na konci měsíce ohromně pomohlo dojít onoho smíření – přijetí faktu, že nikdo nemůže za to, jak se cítím!

Už kdysi dávno jsem pochopila, že nemá smysl vinit ani sebe, ani druhé. Projít tou neduální branou do světa, kde není ani zlo, ani vina, ani viník, ani rány, agrese a strachy. Do světa, kde nic nepotřebujeme a není čeho se bát. Ale vědět, že ten svět existuje, a opravdu ten krok udělat, je velký rozdíl!

 

BŘEZEN

(Březnová slepá místa)

Březen byl konečně docela fajn měsíc :-) Konečně se mi podařilo dokončit rozhovor o orlím čchi kungu s naším hlavním instruktorem Pavlem Simonem. Podařilo se mi chvíli držet jarní detoxikační program.

A podařilo se mi udělat rozhodnutí, kolem kterého jsem taky už roky kroužila.

No, pravda, rozhodnutí se od té doby už trochu rozplynulo :-) Ale onen zápisníček s růží, který mi měl sloužit jako takový záchranný kruh ve chvílích, kdy zapomenu, proč to všechno podnikám, stále mám. A stále mi ona růže připomíná, jak vzácná cesta to je, ale jak moc bdělý na té cestě člověk musí být (a stejně se o ten trn může píchnout).

V zápisníčku mám napsáno, proč vlastně po té cestě chci jít, po čem to z hloubi duše tak toužím, ale přitom vlastně kolem Jiného světa jen tak kroužím a ne a ne do něj oběma nohama vstoupit a ty dveře za sebou zabouchnout. Je to jako onen krok do prázdna, kde už není čeho se chytat, jako v Indiana Jonesovi a poslední křížové výpravě… vzpomínáte?? Co všechno o té cestě vím a vím, že nic jiného mě OPRAVDU neuspokojí?

V tom asi často bývá ten zakopaný pes – kolik z nás si pořád ještě myslí, že určitě musí být nějaká pohodlnější cesta, která nás uspokojí?? Ale FAKT nějaká taková existuje?

Jedno mi ale březen dal – poznání, že Ego není jen nějaké malé vyděšené dítě, které je třeba opečovávat. Ale obyčejný destruktivní mechanismus, který se tváří, že to malé vyděšené dítě chrání. Chrání, ale stejně neuchrání…

Přestala jsem ho tak bránit…

A taky mi přinesl pár zkušeností, které někdy prostě jen potřebují ten svůj čas, než opravdu prosáknou dovnitř. Film Surfařka, skutečný příběh o dívce, které ukousl žralok ruku, a ona toho nakonec nelitovala. Naopak.

Všechny ty skutečné příběhy jako by mi napovídaly, že člověka OPRAVDU nepotká větší překážka, než kterou zvládne. Že neštěstí je větší učitel než štěstí a že trápení je OPRAVDU dar (jak jsem zažila a popsala ve svém prvním ebooku).

 

DUBEN

(Dubnová štístka 2)

Duben byl mnohem šťastnější než loni. Byl totiž mnohem blíž tomu, co štěstí OPRAVDU je. Loni vyšla má druhá e-kniha Vdechněte život poselstvím svého dětství. Člověk by řekl, kolik radosti mi to neudělá. Ano, udělalo. Ale nedá se to srovnat s radostí, kterou jsem cítila letos…

  • Dařilo se mi například držet na uzdě svá očekávání a svou netrpělivost. Takže projekt DARUJTE POHODU (Pohoda ve stresu – neudální videozkušenost) mě nezmáhal tak jako ve chvílích, kdy se nechám unést svým workarkoholismem :-) Takové to je, když se člověk otevře světu neočekávaného a nic nikam netlačí…
  • Začala jsem chodit na taiji a díky tomu jsem vnímala, s jakou lehkostí se člověk může postavit nepříteli. Když trénuje…
  • Nenechala jsem se chytit na vějičku odměn a pochval. Žádná odměna v nás nevyvolá OPRAVDOVÉ štěstí, protože je navěky spojena do své duální dvojice se strachem. Vždycky tam někde v pozadí bude číhat. Odměna a trest. Cukr a bič…
  • Podařilo se mi vymanit z jednoho vnitřního konfliktů (a smíření protikladů je nutný základ pro vstup do neduálního Jiného světa).
  • Dostalo se mi pomoci, ve kterou jsem doufala, a impulzu, který jsem nečekala. Impulzu k tomu, jak ty protiklady smířit. Ale s ním přišla i vyšší laťka – přijmout je prý málo. Radovat se prý mám :-)

Štěstí totiž leží tam, kde mu neklademe podmínky (tj. v paradoxu). Leží v uvědomění, že život není černobílý (dobré/špatné, přítel/nepřítel), ale že je komplexní a neuchopitelný. Spočívá v otevření se nedokonalosti a objevení dokonalé podstaty a středu.

V dubnu se ale také otevřelo téma vzdoru (a přijetí). Což je mé zásadní téma. Jak už jsem před lety říkala – u vzdoru všechno začíná. Ze vzdoru vyrůstá strach a touha ten strach nějak utišit. Ta snaha dosáhnout něčeho, v čem najdeme klid a štěstí. Bezpečí před tím, co nedokážeme přijmout, protože nás to příliš bolí.

V dubnu byly Velikonoce a ty s sebou nesou to náročné poselství o utrpení a smrti. Výzvu nerozčilovat se ani na Piláta, ani na Židy, ani na Jidáše, ani na Boha, ale prohlásit „odpusť jim, nevědí, co činí”. Ježíš Kristus se pro mě již v dobách mé prapodivné cesty do Izraele stal synonymem lásky a přijetí a zcela logické síly, kterou v sobě ono nést svůj kříž s láskou nese

A co bylo dál? V květnu, červnu, červenci a srpnu? O tom zas příště :-)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Také si píšete knihu svého života? (2. díl)

  1. Pingback: Také si píšete knihu svého života? (3. díl) | Žít je umění

  2. Pingback: Co s sebou odválo září… | Žít je umění

  3. Pingback: S tímhle už dál nemůžu žít... - Žít je umění milovat

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s