Také si píšete knihu svého života? (3. díl)

První 4 měsíce roku 2018 se nesly v duchu přijetí, odpuštění a štěstí, které to přináší.

Leden se opět ptal po tom nejhlubším zdroji vnitřní jistoty a několikrát se mi i podařilo některé poryvy ustát. Únor mi přinesl smíření – smíření s faktem, že nikdo není zodpovědný za to, jak se cítím. Ať to bolí sebevíc (ono se totiž o tom dobře povídá od klávesnice, ale hůř v reálu, když se někdo dotkne Vaší největší rány). V březnu jsem přestala chránit Ego, protože jsem si uvědomila, že ono nikoho nechrání. Že je to jen sebedestruktivní mechanismus. A udělala jsem také jedno rozhodnutí, ze kterého sice možná zůstal jen ten zápisník s růží, ale i ten je dobrým mementem a oporou. Je v něm vše důležité. A v dubnu se mi dařilo nacházet to vnitřní štěstí – když jsem se vzdala očekávání, touhy po uznání a vymanila jsem se z jednoho vnitřního konfliktu. Ale s Velikonocemi se také objevilo téma utrpení, smrti… a znovuzrození.

To všechno si můžete detailněji přečíst v druhém díle tohoto článku. Ale jak bylo dál?

 

KVĚTEN

(Přijmout i to, co bolí – to bylo zjevně mé květnové téma)

Květen byl měsíc přijetí. Sepsala jsem celé PDF o přijetí. Jako dar pro mé čtenáře, účastníky semináře, ale i jako přehlednou pomůcku pro mě samotnou. A už několikrát mi pomohla s připomenout, CO TAKOVÉ PŘIJETÍ VLASTNĚ ZNAMENÁ?

Celé přijetí stojí na 2 základních pilířích – poznání, že nic není špatně (1). A že vše zvládnete (2). Věříte tomu?? Ne?? Pak se Vám bude velmi špatně přijímat to, co je, aniž byste sami sobě ublížili. Ale pokud se alespoň pokusíte (jako já na Trenckově rokli), možná zjistíte, že to jde… a že si díky tomu život mnohem víc užíváte.

Přijetí ale pomáhá třeba taková astrologie. Uvědomění, že lidi jsou prostě takoví, jací jsou, a dokáží tak maximálně harmonizovat to, co už v sobě mají. Ale z lenochoda geparda prostě neuděláte :-) Jenže věříte astrologii??

Já se někdy zarputile snažím o pochopení, ale ono vědět fakt nestačí. Někdy prostě musíme přijmout i to, co se nám nelíbí a co nechápeme. Těch zkoušek, do jaké míry to dokážu (a ještě za to dokážu být vděčná), jsem v květnu pár zažila :-)

Přijetí není nic jiného než přestat bojovat s faktem (a žádný fakt se nedá změnit). Ale odpíchnout se od něj pro harmonii. Nenechat si ničím zničit nejen víkend, ale život.

A ano, v květnu jsem se přihlásila na svůj druhý desetidenní kurz vipassany. A moc jsem se těšila :-))

 

ČERVEN

(Červnové viny a odpuštění)

Červen byl prazvláštní měsíc. Hlavně jeho závěr na týdenním orlím čchi kungu mi přinesl spoustu impulzů. Celý měsíc mi do života vnesl hlavně mou minulost a viny, které si nesu. A odpuštění, na té nejhlubší úrovni, které bych se měla naučit dát. Tam, kde jde o život, je ale velmi těžké odpouštět…

Zjistila jsem, že některé pocity viny máme v sobě dokonale skryté. Už dávno jsme je zapomněli. Obvykle ty, které nás nejvíce zasáhly. Ty mé sahaly do mých cca 12 let. A právě od nich se začaly odvíjet mnohé mé problémy…

Tenkrát jsem sama sobě zakázala to, co jsem nejvíc milovala, kvůli chybě, nad kterou by každý druhý mávnul rukou. Jenže já jsem Kozoroh a některé chyby prostě neodpouštím…

V červnu jsem prožila to, že člověk v sobě nese vinu a cokoliv, co se té viny dotýká, ho moc bolí. Ale nezmění to tak, že se bude snažit měnit druhé. Ani tak, že se je bude snažit přesvědčit nebo pochopit. Ale pouze tak, že to všechno přijme tak, jak to leží a běží… těžké…

A také jsem v červnu došla k jednomu zásadnímu rozhodnutí – to bylo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyhodit všechny vytištěné maily, které jsem kdy dostala od své bývalé lásky. Cca 20 let jsem je měla u rodičů v šuplíku. S těmi všemi maily jsem se vzdala i snahy dojít pochopení a pravdy. Ujasňovat, vysvětlovat a napravovat. Ne jeho. Všeobecně :-)

Skutečná láska totiž není o vysvětlování a chápání, ale o milování. O přijímání druhého takového, jaký je. 

Je na čase přestat hodnotit a přestat pořád něco měnit. Přestat být posedlá pochopením. Existuje jen jediná jistota – nevím a vědět nebudu. A už vůbec ne o tom, co je spravedlivé a co ne…

Ale odpustit to, co Vás hluboce zranilo, je velmi těžké. Už jen uvědomit si, že něco takového existuje, může být někdy nad naše síly. Jednoho dne ale obvykle přijde čas začít to zraněné léčit a ne to jen chránit.  Možná jednoho dne narazíte stejně jako já na to, jak máte tendenci své staré zranění (a svůj pocit viny) neustále chránit. Jak se vám neustále vracejí situace, které se Vaší bolesti dotýkají. A nutí Vás reagovat jinak. Lépe. (Kdysi jsem četla v knize o léčení traumat, že neustále vyhledáváme situace, ve kterých to vnitřní trauma, tu zatuhnutou energii uloženou v našem těle, budeme moci uvolnit.)

Možná si stejně jako já uvědomíte, že bránit se tomu, co se stalo nemá smysl. Že nemá smysl druhé obviňovat (já jsem nic špatného neudělala!). A nemá smysl ani obviňovat sám sebe, že jste něco takového dopustili (má vlastní chyba zapříčila chybu Tvou). Že vlastně ani nejde o to odpouštět druhým nebo sobě. Ale jde o to otevřít se možnosti, že totéž se může ještě tisíckrát zopakovat. A Vy to tisíckrát přijmete tak, jak to je.

Nikdo z nás není dokonalý. A to je jeden ze zdrojů odpuštění. Uvědomujete si někdy, že po druhých žádáme dokonalou lásku, která nás přijme i ve chvílích naší slabosti a chyb, ale sami ji druhým odmítáme dát? Je to snad fér? Odpustit někdy znamená uvědomit si, že i ten druhý trpí. A místo kritizování mu nabídnout soucítění. Pomůže jemu i Vám snést to, co s utrpením druhého přichází – jeho hněv, smutek, odmítnutí.

Tak až budete chtít někomu odpustit, na chvíli se zamyslete:

  • kdo koho taky zranil?
  • Co jste očekávali Vy a co ten druhhý? A čí očekávání má přednost?

 

ČERVENEC

(Letošní červenec byl úžasný měsíc)

Červenec byl nejspíš jeden z nejkrásnějších měsíců, které jsem kdy zažila :-) A přitom byl docela náročný, plný bolesti a slz. Zvláštní. Jak to tedy je s tím, na co mám, a co je těžké a co přináší štěstí??

(photo credit: Buddhovo vítězství nad Máry, tj. démony)

Byl to měsíc, jehož první polovinu jsem strávila na desetidenním kurzu vipassany. Ten je vždycky velmi náročný. Učí člověka tomu největšímu životnímu umění – ovládnout mysl, nacházet v tichu sílu vše zvládnout. Cokoliv.

Po jeho konci jsem nadšeně napsala spoustu článků o vipassaně a také jeden důležitý mail plný vděčnosti a odhodlání. Škoda, že tyhle pocity vždycky tak rychle odezní a nenesou člověka už životem dál. Je to totiž ohromná síla…

Během července taky na blogu vyšlo pár článků, ve kterých jsem připomínala pár základních věcí – co je tím jediným krůčkem ke štěstí, kterých 5 věcí rozhodně nedělat, nebo co je těch 5 kroků, které by dokázaly proměnit tento absurdní svět v něco, co by si dal k žití každý :-) A také kterých 8 lekcí mi dali mí oblíbenci Depeche Mode o štěstí.

Hlavní červencové poselství ale asi bylo: buďme k sobě laskaví. Hlavně když nám druzí ubližují. V té chvíli to všichni potřebujeme nejvíc. Láska totiž není to, co druhým dáváme, nebo co druzí dávají nám. Láska je stav energie.

 

SRPEN

(Co srpen dal? A vzal? Mně (i Vám?) – 1. díl, 2. díl)

Na druhou stranu srpen, ač to byl měsíc dovolené v Albánii, byl měsíc, na který nerada vzpomínám. Moje schopnost přijímat věci tak, jak jsou, absolutně selhala. Moje schopnost nenechat se vyvést z míry také, stejně jako schopnost odpoutat se od očekávání.

Bylo to nejspíš proto, jak moc jsem si chtěla léto užít bez vnějších tlaků, abych lezla někam, kam se mi vlastně moc lézt nechce. Vipassana? Tu jsem si vybrala sama. Věděla jsem, do čeho jdu. Ale cokoliv jiného?? Naštvalo mě a vykolejilo to, že tohle mé přání nebylo respektováno… jsem na tyhle vysoké laťky asi stále víc alergická :-)

Dostala jsem nabídku a já začala zkoumat, jestli na něco takového vůbec mám. Má první reakce byla – ani náhodou! Tohle já nechci. Nebude to dobré.

Ale v Jiném světě je všechno jinak:

  • Vzpomenete si, že zvládnete mnohem víc, než si myslíte.
  • Začnete si klást otázku, co je intuice a co je prachsprostý strach.
  • Začnete si připomínat, jak iluzorní v tomhle světě všechno je.
  • Jak v tom Jiném světě neexistuje nic, co bychom potřebovali, a nic, čeho by bylo nutné se bát.
  • Jak nízko si klademe své laťky, když se k branám Jiného světa obracíme zády
  • A jak snadno se necháme spoutat svými představami.

A také jak snadné je zároveň z toho iluzorního světa našich myšlenek vyskočit: 

  • Stačí si uvědomit, že ten iluzorní svět nám vlastně k ničemu není.
  • Vzpomenout si, jak blaženě jsem se vždycky cítila, když jsem vyplouvala v meditacích nad hladinu myšlenek.
  • Uvědomit si, jak si všechno myšlenkami vlastně jen komplikujeme.
  • A to, že to, po čem OPRAVDU toužíme, se nikde jinde než v tom nepodmíněném Jiném světě nenachází.

Připomínala jsem si, že se nemáme vyhýbat tomu, co nás trápí. Že je omyl utíkat před tím, co máme pocit, že nás i ohrožuje. Že to, co nás trápí, máme vyléčit. A to, co nás ohrožuje, porazit. Nebo prohlédnout, že nás to vlastně neohrožuje. Jako by se ony jedovaté šípy proměnily v květiny. Připomínala jsem si, že strach nás jen straší. Že si pleteme labyrint s bludištěm a provazy s hady. Že se bojíme jen proto, že nevíme. Že se bojíme jen proto, že ještě nemáme tu zkušenost (jako s vlnami v moři – čím častěji tím příbojem projdeme, tím zkušenější a nebojácnější jsme). Že náročné chvíle tu nejsou proto, aby nás zničily, ale aby nás posílily, nebo nám ukázaly, že nejsme na nic sami. 

Je toho tolik, co mi srpen chtěl asi připomenout (dokonce opět přišel i ve formě snu, což se mi nestává)Třeba to, že když nepřijímám věci tak, jak jsou, jak rychle ztrácím vyrovnanost a jak nepříjemné to je! Nebo to, jak důležité je osvojit si víru a sebedůvěru. 

Jedna věc se mi ale v srpnu stejně podařila – dokončit poslední online minikurz (zdarma) – Mimoňská cesta do Jiného světa 2 :-)

A co bude dál?? Kdo ví? Konec roku obvykle staví na předchozích elementech. Na vnitřní svobodě (DŘEVO), nepodmíněné lásce a radosti (OHEŇ) a vyrovnanosti (ZEMĚ), kterým jsem se během roku měla možnost učit. Přichází s lekcemi odevzdanosti a odvahy. A tak konec roku nebývá úplně snadný. Ale jak je vidět, vše závisí na tom, jak moc jsem se už naučila…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Také si píšete knihu svého života? (3. díl)

  1. Pingback: Co s sebou odválo září… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s