Co s sebou odválo září…

Odválo to, co mě trápilo. Odnesla to vlna, která se nejdřív zdála příliš velká. A odválo také to, co bylo tak vzácné. A přece zavládl klid. Takové jsou paradoxy Jiného světa… 

Hned první týden byl věnován CHYBÁM, KTERÉ JE POTŘEBA DĚLAT. Obvykle se chybám vyhýbáme jako kříž. Chyby bolí. Nás, že jsme je udělali. Druhé, že vše nebylo tak, jak mělo být. Jak bylo v článku tohoto týdne (Dovolme (si) chybovat) řečeno, nejde ani tak o to, že to či ono by se dělat nemělo (pravidla státu či morálky).

To, co bolí, je překročení pravidel srdce.

• Některé chyby ale postupem času přestaneme jako chyby vidět (to když vidíme skutečnost, ne své strachy).
• A některé chyby začneme chápat (to když si uvědomíme, že každý v sobě neseme své rány bičem – hlubokou vnitřní bolest – na kterou můžeme reagovat přehnaně).
• A nejvíce se nám uleví ve chvíli, kdy přijmeme, že nic a nikdo nebude nikdy dokonalé.

Přijetí, které v té chvíli dokážeme dát druhým nebo sobě, je nesmírně léčivé. Někdy je bolest tak velká, že přijetí je nad naše síly – v té chvíli se učíme stavět hranice. Citlivě a s respektem, abychom bolest svou i druhého ještě neprohloubili. Což není snadné.

Když se podíváte na svůj horoskop a horoskop druhých, můžete si všimnout, jak bohatí a složití jsme. Je v nás spousta rozporů, ale i podpory. Dosáhnout vnitřní rovnováhy není snadné a zákonitě všichni na té cestě děláme chyby.

I já tento týden chybovala. Nedařilo se mi přijímat a odpouštět. A tím jsem se trápila ještě víc.

---

Druhý týden byl věnován SÍLE VDĚČNOSTI a také spoustu vděčnosti přinesl (viz článek týdne Vděčnost je základ a já tento týden vděčná jsem). A byla to nejen ta normální běžná vděčnost, která se všude tak doporučuje (buďte vděční za každodenní maličkosti atd.). Byla to vděčnost i za to, co Vás nasere. Jo, fakt :-)

Ten záříjový týden jsem byla vděčná za spoustu věcí – za svého manžela, který je mi tak často podporou. Za možnost nahlédnout do Mentoring klubu Pavla Říhy (za 1 Kč). Za těch 22 lidí, kteří si koupili víc než jednu mou knížku a tím mi vlastně řekli, že MÁ SMYSL psát a sdílet. Ale byla jsem nakonec vděčná i za ten vztek, který se ve mně probudil. Proč? No protože jsem si uvědomila, že v sobě něco dusím. Že jsem se ve snaze napravit svou chybu přehoupla z jednoho extrému do druhého – a tak trochu přidusila sama sebe. Že jsem uvěřila tomu, že nemám právo sama sebe sdílet. Ale netrvalo dlouho a já si uvědomila, že sdílet sebe sama není vůbec sebestředné! Jen to bohužel spousta lidí nevidí. A že já se podle toho nesmím řídit!

Ano, to byl ten týden, kdy jsem sedla a sepsala jsem speciální článek Sdílení je jako cestování. Aneb železná opona se zvedá.

Sdílení si obvykle pleteme se stěžováním si. Se snahou prosadit si svoje. S onou sebestředností. Nejsme zvyklí naslouchat a slyšet víc, než že je to o něm/o ní.

A nejsme zvyklí nezůstávat na povrchu, ale jít dál až k tomu, co sdílení ve své podstatě vlastně je. Co?

• Je to v prvé řadě možnost objevit jiný úhel pohledu a nějaký ten AHA moment.
• Ale je to ještě mnohem víc – je to vstup do jiné dimenze bytí.
• Je to cesta k prožití podstaty našeho bytí.
• Prolínání dvou bytostí.
• Je to dar. Dar, kterého je třeba si vážit, a zacházet s ním citlivě. Jinak napácháte škody, které se jen složitě napravují.

Obvykle to tak nevnímáme, protože neumíme žít v jednotě. Buď se necháme vtáhnout do příběhu toho druhého a máme pak pocit, že jsme ztratili sami sebe. Nebo si udržíme odstup a z toho odstupu příběh druhých hodnotíme. Líbilo, nelíbilo. Chtěl jsem ho slyšet, byl mi k něčemu vs. nechtěl jsem ho slyšet, nebyl mi k ničemu. Ideální je ale naučit se ponořit sebe sama do světa druhého. To, že se to podařilo, poznáte podle toho, že nasloucháte příběh druhého A ZÁROVEŇ víte, že je to i o vás.

Je totiž důležité vědět, že svět druhého nakonec stejně nikdy nepochopíte. Že to všechno bude nakonec stejně ztraceno v překladu. I když mluvíme stejnými jazyky, naše světy jsou jiné. A ne, za to nepochopení nikdo nemůže. Za vzájemnou necitlivost v přístupu ale ano.

---

Třetí týden s sebou přinesl poselství o síle lásky a pravdy a s ním i první úlevu (viz článek Věříte, že láska a pravda zvítězí?). Spousta lidí už v pravdu a lásku bohužel nevěří. Spousta lidí je dokonce považuje za nadávku či co. Je to škoda. Ano, láskou a pravdou si někdy spíš ubližujeme, ale přitom každý víme, jak příjemné to je, když cítíme lásku, nebo když nám lidi říkají pravdu. A to je to, co láska a pravda umějí. Všechno ostatní je lidský balast daný nepochopením a lidskou slabostí.

Byl to také týden tématu CO Z NÁS VYSÁVÁ NEJVÍC ENERGIE. A jak je řečeno v ebooku elementu KOV, který je v ročním projektu STROM ŠTĚSTÍ naší inspirací, tím, co nás nejvíc vysává je vzdor. A vzdor souvisí s tím, že věříme něčemu, co není pravda, a nechápeme proto, co se děje. A tak se snadno stane, že se stavíme na odpor tomu, co nás ve skutečnosti vůbec neohrožuje. Vzdor je také pravým opakem lásky, protože se zaprvé stavíme proti Životu, našemu nejbližšímu kámoši, kterého považujeme za nepřítele, a zadruhé sami proti sobě. Je to totiž právě onen vzdor a boj, který z nás vysává energii. Na to nepotřebujeme nějaké energetické upíry.

Já tento týden pochopila, že nemá smysl se trápit tím, jakou si druzí zvolili roli v mém životě (ať již vědomě či nevědomě), a že na mě pak reagují tak, jak reagují. Obě strany se učí a každý tu svou lekci. Pochopila jsem také, že někdy to nemusí být o tom dosáhnout ideálu (pochopení, přijetí, pravdy, důvěry atd. atd.), ale o tom naučit se unést, že svět a lidé nejsou ideální. Přijmout svět i druhé stejně jako my sami toužíme po přijetí. A pochopila jsem, že jediný způsob, jak respektovat druhé i sebe, je být šťastná. Bez podmínek :-) Je to tak prosté, ale v cestě nám stojí tolik překážek. Zaprvé obvykle nevíme, jak na to. A za druhé, když už víme, snažíme se jít pořád cestičkami, které nám přijdou jednodušší. Jenže ty nakonec nikdy nikam nevedou…

Sílu pravdy a lásky mi připomněla knížka Léčebný kód, kterou jsem ten týden listovala. A je docela dobře možné, že šestiminutová sekvence z dané knížky, kterou jsem párkrát vyzkoušela, mě nasměrovala další týden tam, kde jsem objevila tu největší úlevu. A kde se naplno projevila paradoxní kvalita Jiného světa – propojení smutku/lásky a smrti/radosti.

---

Čtvrtý týden byl tématem STRAŠIDELNÉHO DOMU (tj. bolesti, která nás straší a nepořádku, který máme na úrovni těla i mysli). Ten týden se hodně čistilo. A ten týden s sebou hodně odvál. Jak už to podzim má dělat…

Byl to týden, kdy jsem se tolik nevěnovala práci ale videím Ruperta Spiry (viz článek Smutek v sobě skrývá lásku. Smrt radost. ). O tom všem, co mě tento neduální učitel ten týden dal, ještě bude zcela jistě řeč v nějakém speciálním článku. V podstatě ale umí dokonale vést mysl zpět domů. Uklidit v ní. Vymést z ní představy, které k ničemu užitečnému nejsou. Jen nás trápí. A uklidnit v ní.

Znovu mi připomněl, že láska a radost se skrývají v pozadí. Za vším. Jen je potřeba se zastavit a pohlédnout tím směrem. A to i ve chvíli, kdy se setkáte se smrtí…

A ano, i to se tento týden stalo. Zemřela bytost velmi vzácná. Natolik vzácná, že ho na jeho cestě umíráním provázely jistě tisíce lidí. Natolik vzácná, že se jeho smrt dotkla srdcí spousty lidí, kterým kdy pomohl v jejich trápení. A přestože zavládl smutek, nad tím vším se rozprostřel hluboký klid. I já jsem ho cítila víc než kdy jindy. A jak už to tak chodí, když smrt není jen okamžik, kdy odejde člověk z tohoto světa, ale součástí něčeho většího, budou ho tisíce lidí provázet i dál. A nést jeho odkaz v sobě.  

---

V září se na blogu objevily i další články: 

• červencové shrnutí (Letošní červenec byl úžasný měsíc)
• srpnové shrnutí ( 1. díl, 2. díl)
• shrnutí začátku roku 2018 (Také si píšete knihu svého života? (1. díl, 2. díl, 3. díl))
• článek o letošní dovolené v Albánii (Jaká byla dovolená v Albánii (Durres)?)
• speciální článek o speciálním způsobu, jak konečně zhubnout a hlavně to dlouhodobě vydržet (Jak zhubnout a zároveň mlsat?)