Od roku 2014 jsem dala každému roku na jeho závěru jeho vlastní symbol. Znáte to. Symbol je něco, co pouhým vyřknutím dokáže vykreslit dokonalou podobu toho, co představuje. I Vy, kteří jste můj blog tyto roky nečetli, si nejspíš dokážete udělat představu o tom, jaké byly roky symbolizované darem, (2014), Freddy Krugerem (2015), sněženkou (2016) a Depeche Mode (2017) :-) Chtěli byste prožít noční můru z Elm Street?? :-)
Jaký symbol přiřadím uplynulému roku 2018 můžete hádat během čtení tohoto článku. A opět platí – není to jen můj rok. Je to i inspirace pro Vás, protože v něm můžete najít pár tipů, jak žít šťastnější život. (Ty nejdůležitější jsou zelené.) Právě takové drahokamy, drahokamy poznání a zkušeností, já totiž během let sbírám a navlékám na tu pomyslnou niť :-) Ano, není nad vlastní zkušenost. Ale možná díky té mé nebudete tak dlouho hledat cestu, kde není :-) Na rozdíl ode mě – proslulé to tvrdohlavé Kozorožky :-))
Také si píšete knihu svého života?
Jestli ne, co takhle začít? Inspiraci, jak na to, můžete najít v následujících řádcích. A také na konci článku :-) Není nic lepšího, než si na konci roku sednout k deníku nebo k blogu nebo k Wordu nebo kamkoliv chcete a ohlédnout se. Připomenout si radosti, smutky a všechno to, co by jinak zapadlo pod nánosem každodenního balastu… a přitom by to byla škoda.
Pojďme se tedy podívat na těch pár drahokamů roku 2018:
Leden – měsíc, kdy jsem se chtěla na všechno vyprdnout.
Ale ještě jsem to neudělala :-) Byl to měsíc, kdy mi pomáhaly slogany Kurzu zázraků. Roku 2018 jsem s nimi vydržela jen pár měsíců, ale pro rok 2019 to plánuju zvládnout celý rok! Byl to také měsíc, kdy jsem poznala osud a knížky Clemense Kuby. Znáte? Vřele doporučuju! Ano, to je ten muž, který by podle doktorů měl sedět na vozíku a rozhodně nechodit. Jak se vyléčil? Psal :-) Byl to také měsíc mého nápadu cesty na Srí Lanku. Měla jsem takovou radost ze zájmu o něj! A takový smutek z toho, že se to nakonec nevydařilo. Tento rok už bude v létě zasvěcen spíš štěnátku než zájezdu. Byl to měsíc prezidentských voleb (a připomenutí, že někdy jsou splněná přání spíš za trest.) A také měsíc, kdy jsem znovu začala se svým oblíbeným ranním rituálem a ačkoliv to nebylo lehké, nenechala jsem se z něj vykolejit.
Únor – měsíc, který přinesl odpuštění a smíření
Nebo velký krůček k němu díky myšlence, že nikdo nemůže za to, jak se cítím. V únoru se v tomto směru vše teprve rozjíždělo. A rozjíždělo se nejspíš ještě něco. Objevil se totiž hodně hluboko uložený strach, že „na to prostě nemám”. Byla bych nevěřila, že ho v sobě mám, ale všichni ho v sobě máme. Je to jako taková hluboká propast. Propast v naší hlavě, nebo v našem srdci. Propast v naší odvaze, sebejistotě, důvěře nebo schopnostech. Strach. A já si kladla otázku, zda je tento můj strach oprávněný. Měla jsem dokonce prapodivný sen (a já si sny obvykle nepamatuju), ve kterém jsem cítila tlak dělat něco, v čem si nevěřím. Je možné, že šlo o předzvěst něčeho, co se objevilo o pár měsíců později…
Vždy, když začnu prožívat strach, objeví se někde i něco, co mi pomáhá – Depeche Mode, mí dlouholetí duchovní průvodci :-) (Insight, Gotta give love). Nebo zkušenosti z lyží. Když člověk zvládne sjet prudký kopec poprvé, příště už se nemusí tak bát. A to je dobré si pamatovat!
Březen – měsíc, kdy se mi konečně ulevilo
Tak už to bývá. Jak mě ze svých „spárů” propustí element VODA s jeho lekcemi o vnitřní odvaze a jistotě a strachu, obvykle je vždycky líp. I na to je dobré pamatovat. Březen byl měsíc, kdy jsem konečně dokončila rozhovor s Pavlem Simonem, naším hlavním instruktorem čchi kungu (Orel v hnízdě). Měsíc poznání, že Ego není to zraněné dítě, ale destruktivní mechanismus, který nemusím chránit. Měsíc, kdy jsem viděla film Surfařka, který mi naznačoval, že mě nepotká nic víc, než co nakonec zvládnu. A že neštěstí je mnohem lepší učitel než štěstí a že trápení je opravdu dar! (Kdybych si byla na tento film byla vzpomněla, když jsem později potřebovala…). Byl to také měsíc, kdy jsem chvíli dodržovala jarní detoxifikaci (což mě potěšilo). A také měsíc, kdy jsem došla k rozhodnutí, po kterém jsem již dlouho toužila. Nebo opět k prvnímu krůčku k němu. Památkou na ně je můj zápisník s růží, který je mi neustále inspirací, když potřebuji.
Duben – měsíc, kdy jsem byla opravdu šťastná
Štěstí obvykle spojujeme s něčím vnějším. S velkými úspěchy. Loni jsem takový zažila (vydání mé druhé e-knihy). Ale nepřineslo mi takový pocit štěstí, jaký jsem cítila letos. Mnohem šťastnější jsem byla, protože jsem dokázala udržet na uzdě svá očekávání a netrpělivost :-) Dokud je člověk otrokem svých emocí, jak může být šťastný?? Byl to měsíc, kdy jsem se nenechala chytit na udičku pochval. Každý cukr je totiž neoddělitelně spojen i s bičem. Byl to měsíc, kdy jsem začala s taiji chen u trenéra, ke kterému chodí má dcera na kung fu. A v taiji pokračuju dál! Byl to měsíc, kdy jsem tvořila svá první videa v projektu DARUJTE POHODU! Jsem na ně hrdá, bylo s nimi spousta práce a mnoho předělávání :-) A přestože dosud nenašla u mých čtenářů velký ohlas, stále věřím, že jednou lidi pochopí, jak důležité tyto videozkušenosti jsou! Jsou vlastně základem toho, aby jim vše to, o čem píšu o Jiném světě, fungovalo i v praxi! Byl to měsíc, kdy se mi dostalo důležité podpory a pomoci, za kterou jsem nesmírně vděčná! Dokázala jsem v sobě smířit vnitřní konflikt a požádat o ni. V dubnu se ale také otevřelo nové z témat – téma vzdoru. A strach z něj a touha ten strach utišit. A také téma Velikonoc – nesvádět vinu na nikoho a na nic a stejně jako JK prostě říct „Nevědí, co činí.“ To je velká ježíšovská lekce!
Dovolte mi toto dvojměsíční období zakončit slovy inspirovanými mými videi: „Štěstí totiž leží tam, kde mu neklademe podmínky (tj. v paradoxu). Leží v uvědomění, že život není černobílý (dobré/špatné, přítel/nepřítel), ale že je komplexní a neuchopitelný. Spočívá v otevření se nedokonalosti a objevení dokonalé podstaty a středu.”
Květen – měsíc, kdy jsem měla přijmout i to, co bolí
Ano, květen byl měsíc přijetí. Měla jsem květnový ohňový seminář a právě přijetí bylo hlavní téma. Účastníkům (i sobě) jsem psala celé PDF o přijetí. Přijetí stojí na 2 pilířích – nic není špatně a vše zvládnete. Pomohla mi i astrologie, můj mnohaletý koníček. Právě na horoskopu je krásně vidět, že některé věci je třeba přijmout, protože nemůžeme čekat od Berana chování Váhy :-) Přijetí totiž nakonec neznamená nic jiného než přestat bojovat s faktem, ale odpíchnout se od něj pro harmonii. Nenechat si ničím zničit život (ani třeba hodinu svého dne). Byl to měsíc, kdy mi 2 pilíře pomáhaly zvládnout výlet na Trenckovu rokli a kdy jsem se přihlásila na svou druhou vipassanu.
Červen – měsíc viny a odpuštění
Červen byl zvláštní měsíc, kdy se děla spousta věcí. Nejsilnější byl jeho konec na týdenním semináři čchi kungu Orel v hnízdě. Vyplavalo toho na povrch hodně, co bylo třeba zvládnout. V červnu se objevily i pocity viny, o kterých jsem vůbec netušila. Už hodně dávné z dob, kdy jsem jako správná Kozorožka nedokázala odpustit sama sobě chybu, nad kterou by každý druhý mávl rukou. Každý z nás v sobě nese nějakou vinu a cokoliv se té viny dotýká, ho bolí. A nezmění to tak, že se snaží měnit druhé, nebo se to snaží pochopit. Ale tak, že to přijme, jak to leží a běží. Červen byl také měsíc, kdy jsem vzala staré vytištěné maily a vyhodila – na znamení toho, že končím se snahou chápat a být chápána. Vysvětlovat, hodnotit a měnit. Nevím a vědět nebudu (a už vůbec ne o tom, co je či bylo spravedlivé a co ne) – to je jediná jistota, kterou člověk má. Odpustit to, co nás zranilo, je velmi těžké. Těžké je i uvědomit si, že se kdy stalo něco, co nás hluboce zranilo. Ale je čas chránit a čas léčit. A to ve chvíli, kdy se Vám v životě neustále objevují situace podobného rázu a nutí Vás reagovat jinak a lépe. Jedním ze zdrojů odpuštění je pak vědomí, že nikdo z nás není dokonalý. Že i ten druhý trpí. A místo kritizování mu nabídnout soucítění. Pomůže jemu i Vám snést to, co s utrpením přichází – hněv, smutek, odmítnutí. Jeho/její i Vaše.
A možná si stejně jako já uvědomíte, že bránit se tomu, co se stalo, nemá smysl. Že nemá smysl druhé obviňovat (já jsem nic špatného neudělala!). A nemá smysl ani obviňovat sám sebe, že jste něco takového dopustili (má vlastní chyba zapříčila chybu Tvou). Že vlastně ani nejde o to odpouštět druhým nebo sobě. Ale jde o to otevřít se možnosti, že totéž se může ještě tisíckrát zopakovat. A Vy to tisíckrát přijmete tak, jak to je.
Tak až budete chtít někomu odpustit, na chvíli se zamyslete: kdo koho taky zranil? Co jste očekávali Vy a co ten druhý? A čí očekávání má přednost?
Červenec – úžasný měsíc plný bolesti a slz
Právě takto bych chtěla k životu přistupovat. Jenže takto to umím jen na desetidenním kurzu meditace vipassana. Ano, byly to úžasné dny, i když velmi náročné a hodně proplakané. Přinesly ale další velký krůček k odpuštění (i jeden krůček zpět). Kurz ale člověka dokonale vycvičí v síle mysli a její schopnosti udržet si vyrovnanost. Hlavním červencovým poselstvím bylo – buďme k sobě laskaví a to hlavně ve chvílích, kdy nám druzí ubližují. V těch chvílích to potřebujeme nejvíc. Láska není to, co dáváme sobě, nebo druzí nám, ale stav energie. Na blogu jsem si brala meditační volno a uveřejnila tam automaticky několik zásadních návratových článků, které jsem dosud napsala – o tom jediném krůčku ke štěstí, o 5 věcech, které nedělat, 5 věcech, které bychom naopak dělat měli a o 8 lekcích Depeche Mode o štěstí :-)
Srpen – měsíc, na který nerada vzpomínám
Má schopnost přijímat totiž selhala. Chtěla jsem si léto užít bez tlaků, ale přišla nabídka, kterou jsem vnímala jako velmi vysoko nastavenou laťku. A na ty já jsem alergická. A ta nabídka mě dokonale vykolejila a rozjela hodně zásadní myšlenkové pochody. Kladla jsem si zásadní otázku – co je intuice a co je strach? (Možná jsem si ale měla spíš připomenout onen únorový sen.) V Jiném světě je ale vše jinak – funguje to tak, že není kam utíkat. Zvládnete totiž víc, než si myslíte. Víte, že vše je vlastně iluzorní, a že neexistuje nic, co bychom potřebovali, ani nic, čeho bychom se měli vlastně bát. Uvědomujete si, že už dávno víte, jak jednoduché je z toho iluzorního světa našich představ, který Vám k ničemu není, vyskočit (element ZEMĚ Vás to učil).
Odvahu jsem si dodávala tím, že jsem si připomínala, že se nemáme vyhýbat tomu, co nás trápí. Že je omyl utíkat před tím, co máme pocit, že nás i ohrožuje. Že to, co nás trápí, máme vyléčit. A to, co nás ohrožuje, porazit. Nebo prohlédnout, že nás to vlastně neohrožuje. Jako by se ony jedovaté šípy proměnily v květiny. Připomínala jsem si, že strach nás jen straší. Že si pleteme labyrint s bludištěm a provazy s hady. Že se bojíme jen proto, že nevíme. Že se bojíme jen proto, že ještě nemáme tu zkušenost (jako s vlnami v moři – čím častěji tím příbojem projdeme, tím zkušenější a nebojácnější jsme). Že náročné chvíle tu nejsou proto, aby nás zničily, ale aby nás posílily, nebo nám ukázaly, že nejsme na nic sami. Připomínala jsem si, jak důležité je osvojit si sebedůvěru a důvěru, abychom neztráceli důvěru. A možná i tím, že jsem rychle dokončila svůj druhý online kurz.
Podrobněji je možné se ke všem uvedeným měsícům vrátit v trojdílném článku Také si píšete knihu svého života? A skrz ně i k jednotlivým týdnům. Dělat si shrnutí je super věc :-) A co bylo dál? Konec roku staví na tom, co začátek vybudoval – na vnitřní svobodě elementu DŘEVO, na vnitřní radosti a lásce elementu OHEŇ a na vyrovnanosti ZEMĚ, kterým jsem se měla učit. A do života vnáší lekce odevzdanosti (element KOV) a odvahy (element VODA). Konec roku tedy nebývá snadný podobně jako jeho začátek. Ale vše záleží na tom, co se člověk předtím naučil…
Září – měsíc vzteku, za který jsem vděčná, a smutku, který s sebou přinesl radost
Vděčná jsem v září byla za mnoho věcí – za svého manžela, za těch 22 lidí, kteří četli víc než jednu mou knihu, nebo za možnost pobýt měsíc v Mentoring clubu Pavla Říhy (doporučuji všem online podnikatelům). Ale jinosvětská vděčnost je prostě jiná. A tak jsem byla vděčná i za vztek. Ukázal mi totiž, že v sobě něco dusím. A dal mi možnost uvést zase vše do těch správných kolejí. Byl to měsíc, kdy jsem se dál učila odpouštět – některé chyby je totiž potřeba dělat. Ano, chyby bolí, protože překračují pravidla srdce. Ale některé přestaneme jako chyby nakonec vidět (překročíme své strachy), jiné začneme chápat (vidíme vnitřní rány, na které reagujeme přehnaně) a nejvíc se nám uleví ve chvíli, kdy si uvědomíme, že nic a nikdo nebude nikdy dokonalé a jak složité je dosáhnout vnitřní rovnováhy (i zde může pomoci pohled na to, jak složitý i bohatý je náš horoskop). Přijetí, které v té chvíli dokážeme dát sobě i druhým, je léčivé. Září byl měsíc sdílení, které není sebestředné. Sdílení, které je víc, než stěžování si. Sdílení, které je darem, který Vám druhý nabízí. Vstupem do jiné dimenze bytí, možností prožít podstatu bytí v prolínání bytostí. Možností objevit prostřednictvím druhého člověka jiný úhel pohledu (AHA moment). Obvykle takto sdílení bohužel neumíme vnímat, protože neumíme žít v jednotě. Buď se necháme vtáhnout do příběhu a ztrácíme v něm sami sebe, nebo si držíme odstup a hodnotíme. Neumíme ponořit sami sebe do příběhu druhého. To, že se to podařilo, poznáte podle toho, že posloucháte druhého, a zároveň víte, že je to i o vás. Zároveň je důležité vědět, že svět druhého nakonec stejně nikdy nepochopíte. Že to všechno bude nakonec stejně ztraceno v překladu. I když mluvíme stejnými jazyky, naše světy jsou jiné. A ne, za to nepochopení nikdo nemůže. Za vzájemnou necitlivost v přístupu ale ano. Září bylo také výjimečným měsícem, které mi přineslo prostřednictvím knihy Léčebný kód poselství o síle lásky a pravdy. A velkou úlevu. Byl to měsíc, kdy jsem si znovu uvědomovala, že nejvíc energie z nás vysává vzdor. Vzdor je opak lásky, protože se stavíme proti Životu. Věříme tomu, co není pravda, a tak se stavíme na odpor i tomu, co nás neohrožuje. Byl to také měsíc návratu k videím Ruperta Spiry, které jsem tentokrát vzala hodně zgruntu. Ostatně mi pomáhal vyčistit mysl od toho, co je zbytečné, a uklidnit ji. Připomněl mi, že láska a radost se skrývají v pozadí – za vším! A v neposlední řadě to byl měsíc článků o intermittent fasting (IF), neboli přerušovaném půstu. Díky němu jsem už shodila dost kilo a moc se neomezuju :-)
V září jsem pochopila, že nemá smysl se trápit tím, jakou si druzí zvolili roli v mém životě (ať již vědomě či nevědomě), a že na mě pak reagují tak, jak reagují. Obě strany se učí a každý tu svou lekci. Pochopila jsem také, že někdy to nemusí být o tom dosáhnout ideálu (pochopení, přijetí, pravdy, důvěry atd. atd.), ale o tom naučit se unést, že svět a lidé nejsou ideální. Přijmout svět i druhé stejně jako my sami toužíme po přijetí. A pochopila jsem, že jediný způsob, jak respektovat druhé i sebe, je být šťastná. Bez podmínek :-)
Hlavně to byl ale měsíc, kdy zemřel výjimečný člověk, kterému také za mnoho vděčím – dzogčhenový mistr Namkhai Norbu. Mimo jiné i za impulz vydat mou první e-knihu. Byla to zvláštní smrt, která přinesla silné zklidnění a vnitřní radost. Kupodivu.
(photo credit: Andrej Korygin)
Říjen – neuvěřitelný měsíc
Nevím, co se to vlastně v říjnu stalo. Vyvezl mě do hodně velkých výšin, které mi přinesly velmi silné zážitky a velmi mocný příval inspirace a motivace i dojetí. A pak mě zase svrhl hodně dolů. Přinesl velké zklamání a hněv. Ale i pochopení a odpuštění. A velký otazník v mé hlavě. Byl to měsíc čchi kungového semináře, na kterém jsem byla poprvé jako instruktor. A měsíc hromady článků s neduálními tématy podle videí Ruperta Spiry (o utrpení, touze, vztazích, mysli apod.). Od něj jsem znovu slyšela, že kořenem utrpení je myšlenka „já nechci“. Začala jsem mnohem víc pracovat na svém angličtinářském webu Radost z angličtiny!
Listopad – měsíc, kdy jsem se opět chtěla na všechno vyprdnout
A tentokrát jsem byla jako ten chlápek, který držel ruku nad červeným tlačítkem. Měla jsem pocit, že jsem na jiné vlně, než bych měla, že neumím surfovat a že mě to rozmlátí. Z toho všeho přemýšlení, co mám dělat, se mi začala točit hlava. Ale když už musíte přemýšlet, ať Vás to přemýšlení nezatáhne do deprese. Mě zatáhlo tam, kde jako vždy nacházím vyřešení. Byl to také měsíc, kdy jsem měla dojem, že se po mě chce, abych jednala proti svému svědomí, a to mě deptalo. Byl to ale také měsíc mnoha zajímavostí – SM systému a Dornovy metody. Nakonec mi listopad ale přinesl to nejcennější – poznání, že nemusíme trpět, protože to nikomu nic dobrého nepřinese. A není to sobecké.
To uvědomění, že utrpením člověk nikomu nepomáhá, mi rozvázalo ruce. Ano, solidarita tohoto rázu sice druhým lidem ukáže, že v tom nelítají sami, ale to jim moc naděje, že to může být i jinak, nepřidá :-) A ti, kteří jednají zraňujícím způsobem, Vaše emoce nezajímají. Někteří si budou myslet, že si za to můžete sami. Někteří vůbec nemají schopnost empatie a netrkne je to. A některým je to prostě fuk.
V prvé řadě se máme postarat o svá vlastní traumata – když se nějaké vyplaví na povrch, neutíkejme před ním. Naše utrpení, jak už bylo řečeno, totiž nespočívá v bolesti samé, ale ve snaze jí utéct nebo ji nějak potlačit. Ale zametená pod koberec nás i tak ovlivňuje. V listopadu se mi celkem dařilo nacházet vnitřní klid v samotném centru bytí. Ale stále ještě ne naplno. Kromě těchto dvou zásadních listopadových impulzů (není nutné trpět a přes co u mě vlak fakt nejede) přišel i třetí – uvědomění si, že čemu nejsem ochotná věnovat svou energii, když jí mám nedostatek. Listopad byl také měsícem, který mi připomínal, které 3 překážky na té cestě ke grálu máme – pýchu, cestu ve jménu svých tužeb a strachů a hlavně strach před jámou nejistoty. Nevidíme, že je to jen iluze.
Prosinec – měsíc příprav a odvahy
Zatímco prosinec je pro spoustu lidí náročný měsíc, mně jako by se mírně ulevilo :-) Skrze advent to byl to měsíc přípravy na vnitřní proměnu. Adventní články vyprávěly o pročištění, které má udělat místo něčemu novému. O uvědomění si smyslu našeho života, největšího daru, kterého se nám může dostat (být vděčný za trápení), a o prožívání naděje na splnění té nejvnitřnější touhy, který v sobě všichni neseme. Byl to měsíc, kdy jsem sama sobě i mým čtenářům dala příležitost objevovat své vnitřní dary pomocí Genových klíčů. Byl to měsíc, kdy jsem několikrát vzdávala ten vnitřní boj i snahy utíkat (už nemůžu dál) a přinášelo mi to vnitřní mír. Když jsem ale strachu podlehla a vycouvala, přineslo mi to velký smutek. Byl to měsíc důvěry a vědomí, že na nic nejsme sami, protože nejen že můžeme najít (a já nacházela) pomoc u druhých. Ale protože v neduálním světě jsme všichni propojení. Jen je třeba si uvědomit, že nemáme být jako Měsíc, který světlo jen odráží (a případně je zklamán, když se ocitne ve stínu), ale spíš jako Slunce, které září pořád. Byl to také měsíc, kdy jsem hledala tu kotvu ve chvílích, kdy mívám tendenci nechat rozbouřit vody mých emocí a myšlenek. Pohádkové „neuhýbat, neohlížet se, nezastavovat“ mi bylo v prosinci velmi silnou kotvou stejně jako motto celého zimního elementu VODA „strach má velké oči.“
A jaký symbol tedy letos přiřadím uplynulému roku??
Bude to rok OPUŠTĚNÍ.
Loňský rok mi přinesl velmi velkou zkoušku. Zhmotnila se má noční můra, která s sebou přinesla strašidla minulého života, který jsem si před pár lety spontánně uvědomila. Už tenkrát to nebylo snadné, ale mnoho let jsem tomu všemu sama věřila jen tak napůl. Letošní rok mě vyzýval, abych všechno minulé i současné přijala a nenechala se tím dál ovlivňovat…
Byl to hodně divoký rok, který, jak vidíte, přinesl spoustu neuvěřitelných zkušeností a hodně velkých zkoušek. Jak mi bylo před mnoha lety řečeno – „Proč bys to chtěla mít lehčí. Proč to nemít těžší?” Často čím dál chceš jít, tím náročnější cesta je. Ale stěžují si snad horolezci, kteří se plazí po stěně nahoru? Stěžují si snad zpocení sportovci v posilovně? Ne, vědí, proč to dělají, a i když je to náročné a všechno je někdy bolí, mají z toho radost. Podobně jako ty těch 10 dní na vipassanském kurzu.
Život je takový, jak ho vnímáme. Dává nám dary vnitřní svobody a spokojenosti, kterou nám nikdo nemůže vzít. Je jen na nás, jestli tyto dary nevyměníme za něco snadnějšího, ale méně trvalého. Kéž v tom následujícím roce, roce 2019, prožíváme Život jako ono zářící Slunce. Ve všech slova smyslech:-)
Žít je umění 