Další z článků z roku 2013 (celý leden a únor se budeme vracet do tohoto prvního roku mého blogaření). A typický článek, který má svou hlubší rovinu :-) Tento článek si přečetlo mnohem míň lidí, než si zcela jistě zaslouží :-) Proč? Protože z toho povrchnějšího úhlu pohledu Vám dává super tip na výlet (i když ne zimní). A zadruhé proto, že právě zde leží příčina mé fascinace labyrinty. Ve svých článcích, e-boocích a kurzech o nich hodně píšu a vždy jsou důležitým symbolem šťastného způsobu života. Nejdůležitější je ale VŽDY osobní prožitek. Zajeďte si na Loučeň a sami prožijte, jaké to je ocitnout se v labyrintu a ne v bludišti… víte vlastně, jaký je mezi nimi rozdíl???? (místní zámek taky není k zahození…)
Minulý týden jsem vyrazila s dcerkou na Loučeň. Neustále mluvila o labyrintech, na kterém že zámku jsou a jestli je to daleko. Přibližně před 3 lety jsme totiž byly v loučeňském zámeckém parku na oslavách Labyrintů a dcerce se tam zalíbilo natolik, že doma jsme pak neměli koberec v obýváku, ale labyrint.
A protože má „paměť jako slonové“ (ačkoliv pouze na věci, které se odehrály minimálně před rokem a déle), tak si na zámek s labyrinty stále pamatuje.
A pamatovala si také na soutěže, které u každého labyrintu probíhaly, a tak mi nezbylo nic jiného, než vzít plánek zámeckého parku a tužku a dělat za každý nalezený a splněný labyrint alespoň smajlíka.
Labyrintů je totiž na loučeňském zámku spousta (tuším min. 12) a jsou rozeseté po celém velkém parku. Nám trvalo několik hodin, než jsme je prošly, a to ještě ne všechny. A každý je jiný. Prstový, kamenný, světelný, palisádový, nebo například tento:
Na panelech v parku se dozvíte nejen, jak ten který labyrint projít, ale také o historii labyrintů. O těch na Krétě, v Egyptě, ve středověké Evropě, ale i v Latinské Americe.
Věděli jste třeba, že bludiště a labyrint není totéž? Že v bludišti se bloudí, zatímco v labyrintu se prostě chodí a chodí, až se dojde do centra a pak zase ven? Kolikrát jsem odmítla po té dlouhé cestě do jádra labyrintu jít tou samou cestou zase ven. Nevím, jak dlouho bychom v parku byly, kdybych před nimi neutíkala někam jinam.
A věděli jste, že ve středověku bylo zvykem budovat labyrinty na dlažbách kostelů? Věřící se tou pomalou chůzí do centra zklidnili a naladili se na samotnou mši. Asi nejslavnější takový labyrint je ve francouzském Chartres.
Jsou to vlastně takové západní mandaly.
I procházení labyrintů na Loučeni má na člověka zajímavé účinky:
Za prvé, nechodí jen děti, ale nakonec chodí hlavně dospělí.
Za druhé, dojít do centra labyrintu vyžaduje notnou dávku trpělivosti.
Za třetí, když se dostanete k bludišti, které na Loučeni také je, říkáte si, jak vlastně rád bloudíte, hlavně že nemusíte prostě jít tam, kam Vás vedou…
I když možná právě o to jde… přestat utíkat, přestat bloudit a nechat se vést….
A protože tak ráda bloudím (viz mé články z Barcelony v rubrice Na cestách) a protože mám tak ráda svobodu, mám také ráda Komenského: Labyrint světa a ráj srdce. Před pár dny jsem si ji půjčila a jak jste včera zjistili, budu jí zde věnovat prostor. Protože Komenského názory, ačkoliv ho jako pedagoga tak uznáváme, jako by zapadly a nikdo o něm a o tom, co si myslel, vlastně moc neví. A škola hrou? Kde té je konec. Ale to je zase na jiný příspěvek…
„Kudy vede ta správná cesta??” Nebo „pro co se rozhodnout?” Jak často si kladete podobné otázky?? :-) V tom roce 2013 jsem si je kladla velmi často. Dnes už ta otázka nezní ani tak „Kudy?” jako spíš „Dokážu po ní jít?” První cesta od trápení a neštěstí se vyloupla při přípravě mé první e-knihy Žít je umění milovat – ano, oněch 10 stupňů. Píšu o nich třeba v kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa 1 (zdarma), který je takovým průvodcem této unikátní symbolické knížky :-) Kurz začíná nově 1x za 14 dní, tak ho možná stihnete brzy :-) Bližší info a možnost přihlásit se najdete zde:
Žít je umění 