Otázka „Jak respektovat sebe a zároveň ty druhé” mě pronásledovala roky a roky. Neumím se dlouhodobě omezovat stejně jako neumím manipulovat druhé, aby bylo po mém. Necítím se dobře tam, kde mi druzí dávají najevo, že mají pocit, že má být jen po mém. Pokud jste se kdy ocitli v nějakém vnitřním konfliktu (třeba jako je tento), chápete, jak se asi pak člověk cítí. Když jsem jako matka i učitelka narazila na knihu Respektovat a být respektován, byl to pro mě důležitý krůček k tomu najít vnitřní rovnováhu. Možná bude i pro Vás, i když třeba nejste rodiči nebo učiteli :-) Na samotném konci článku zjistíte, proč je tak moc důležité udělat si navíc jasno v tom, jak respektovat sebe i druhé :-)))
(photo credit to Paul Synnott)
Jako spousta moderních matek jsem v těhotenství přečetla spoustu knih o výchově. Jako věčná studentka jsem to brala důkladně. Dělala jsem si výpisky, dumala jsem nad tím a jen zkouškové období chybělo. Tedy chybělo. S narozením mé dcerky před téměř sedmi lety začalo dlouhé, náročné zkouškové období spojené s vědeckým experimentálním výzkumem. (Co takto? Bude to konečně fungovat?) A s psychoterapeutickým výcvikem spočívajícím v tom, že dojdete až na dřeň nějaké emoční reakce, a pokoušíte se s ní nějak vyrovnat…
Jako matka i učitelka den co den narážím na jeden a ten samý problém: jak dosáhnout toho, aby děti, nabídnu-li jim svobodu a důvěru (což jsou hodnoty pro mě osobně zásadní a jako dítě jsem jejich nedostatkem kdekoliv mimo vlastní rodinu velmi, velmi trpěla), ji v hned v další vteřině nezneužily?
Jak respektovat jejich základní potřeby, ale zároveň respektovat ty své?
Jak propojit svobodu a zodpovědnost, svobodu být sám sebou se svobodou těch ostatních? Najít bod, ve kterém se setkávají opozita a žít napojen na něj. Nikdo to neumí.
Alespoň jsem nikoho takového zatím nepotkala. Proto jsem slyšela jednoho teenagera, jak se po telefonu baví o tom, že „se přece nebude omezovat kvůli někomu”. Proto nám běhá po světě spousta sobců… ale na druhé straně spousta vyděšených lidí, kteří udělají pro druhé první poslední, ale pro sebe vůbec nic. A pak propadají depresím, život je pro ně slzavým údolím, kde za dobrotu na žebrotu… Znáte to?
Ani já to neumím. Netvrdím, že ano. Ale ta doba, kdy jsem se skrývala, abych si mohla sama dělat, co chci, je pryč. A doby, kdy jsem radši vyhověla a myslela si svoje, než bych řekla „Ne”, už jsou také pryč.
I proto je dobré mít děti: když to dovolíte, naučí Vás hledat tu správnou hranici, kdy respektujete sebe sami, A ZÁROVEŇ respektujete i druhé. Protože vlastnímu dítěti utéct nemůžete a ani nemůžete dovolit, aby ve Vás kdy vyvolal pocit, že kdybyste ho nikdy neměli, bylo by Vám bývalo líp… A možná právě z těchto důvodů tu tenkou hranici i naleznete…
Pak mi přišla do ruky kniha Respektovat a být respektován (kolektiv autorů) a byla jsem na dvou kurzech manželů Kopřivových, kteří jsou dvěma ze čtyř autorů této knihy. Jeden kurz byl krátkodobý, když bylo dcerce tak dva roky, a jeden několikavíkendový někdy před dvěma lety.
A vždy, když si na tu knihu a na ty kurzy vzpomenu, uleví se mi na srdci, protože vím, že někdo už popsal způsob, jak respektovat a být respektován, a učí ho mnoho let učitele a rodiče. Teď už jen dokázat ho převést do praxe. Ale je tu pár problémů:
- Za prvé, spousta lidí to považuje za hloupost (netrestat? neodměňovat? jak jako? mně to neublížilo… a škoda každé rány, která padne vedle… a podívejte se na tu dnešní mládež, kouří, fetují, nic se jim říct nemůže a jsou nedotknutelní, kam se to ten svět žene, to my jsme si nikdy nedovolili k dospělým ani k sobě… ).
- Za druhé, když už si někdo tu knihu přečte (většinou jsou natolik útlocitní, že jim vadí ty neustálé konflikty a bití, nebo jsou už tak zoufalí, protože vidí, že čím víc se hádají a bijou, tím větší problémy se objevují, místo aby se něco vyřešilo), záhy zjistí, že to znamená úplně změnit myšlení a mluvu. Protože to, co říkáme, je ovlivněno tím, co si myslíme. To je logické, ne? Opravdu nejde jen o slovíčkaření, slova jsou silnější než meč…
- Za třetí, když už to nepovažuje za hloupost a knihu si přečte a dokonce se mu i daří krůček po krůčku měnit způsob komunikace a myšlení, tak nakonec narazí na největší kámen úrazu: na zákon rezonance. Na zákon, který říká, že to, co je váš největší problém, co vy samy vůbec neumíte a nezvládáte, to se vám neustále vrací a vrací.
Na čem to ještě lpíte? Protože život touží po tom, abyste byli OPRAVDU svobodní! Používáte všechny techniky a pořád vás dítě nerespektuje? A co vy, respektujete někde hluboko OPRAVDU sami sebe, to nejvyšší dobro, které ve Vás je? Nebo prostě jen chcete, aby dítě respektovalo Vaše chtění a ne Vaše skutečné potřeby? Narazíte na to, že to, co Vás nejvíc štve, co vyvolává největší výbuchy vzteku a zuřivosti, nebo to, co ve Vás vyvolává největší pocit bezmoci a smutku (to podle Vašeho temperamentu, který je vrozený), jsou Vaše vlastní největší chyby, které možná ani nevidíte. A dítě je jen takové zrcadlo… zcela nevinné… A postavit se tváří v tvář svým největším slabostem, to je umění.
A co se tedy učí v knize Respektovat a být respektován a co se dovíte ve stejnojmenných kurzech?
O tom zase příště v druhém díle tohoto čtyřdílného článku…
Odpověď na otázku, jak respektovat sebe i druhé, je v životě zásadní. Pokud chcete následovat svá vnitřní hnutí a svůj život naplnit, nikdy nebudete zcela šťastní, pokud ta Vaše cesta nebude v souladu s cestou těch kolem Vás. Můžete si namlouvat, že Vás prostě musí přijmout tak, jak jste (přece se nebudete omezovat), v hloubi duše přece jen budete trpět tam, kde někdo Vám blízký trpí. Jsme vzájemně propojení. Napsala jsem celý e-book o tom, jak vdechnout život poselstvím našeho dětství, tj. jak žít naplněný život. A to aniž bychom se tím postavili proti druhým. Odpovědí na onu otázku je totiž neduální svět :-)) Pokud se s e-knihou chcete seznámit blíž, můžete si zdarma vyzkoušet můj druhý online kurz Mimoňská cesta do Jiného světa 2 / Poselství dětství. Bližší info a možnost vstoupit najdete zde:
Žít je umění 