Úryvky z Jana Amose Komenského byl úžasný projekt roku 2013! Proč Labyrint? No protože nemám ráda ty hlášky o té dnešní strašné době. Začtěte se do toho, co psal J.A. Komenský třeba o vzdělávání. Nezměnilo se ve své podstatě nic. Jen kulisy a technologie. A když zapátráte, úryvků z Labyrintu na mém starém blogu najdete mnohem víc. I když – některým studentům stačí jen ten měšec a ocelový zadek ani ne :-)
(photo credit: Wikipedia)
A tak jsme se dostali k tomu, co Komenský viděl, když očima Poutníka pohlédl mezi učence. Což mě jako dlouholetou studentku, i současnou studentku, prostě člověka, kterého univerzitní prostředí vždycky přitahovalo mocnou silou – to studování, bádání, objevování nového, jiného – přirozeně velmi zajímá.
Když se podíváme do 10. kapitoly Labyrintu světa a ráje srdce, najdeme tu zprávu o tom, jak těžké už tenkrát bylo „přijímací řízení”:
I příjdeme k bráně…: a ta byla dlouhá, úzká a tmavá, plná zbrojných strážných, kterýmž se každý, kdo do ulice Učených chtěl, opovědíti a průvodu žádati musel. I viděl sem, že houfové lidu, zvláště mladého, přicházeli a byli hned na rozličné trpké exámeny bráni. Nejprvnější exámen při každém byl, jaký měšec, jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek (což z vozhera soudili) a jakou kůži přináší. Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní ze rtuti, zadek olověný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli: neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc tak na zdařbuh přijímali….Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olověného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce, kde by nabral času, kde mistrů, živých i mrtvých? Či mníš, že tak veliké věci darmo přicházeti mohou?
Ocelový zadek? Hmm, před některými zkouškami a hlavně před státnicemi… při psaní závěrečných prací… věc velmi, velmi potřebná. Hlava se mi naštěstí nerozpukla. Alespoň navenek, i když bývaly chvíle, kdy třeštila všemi těmi informacemi, užuž se rozpuknout.
O autorech učených knih píše toto:
A tlumočník mi dí: tito sou ti chvály a všelikého zvelebování hodní lidé, kteříž nejužitečnějšími věcmi pokolení svému slouží, že pro rozmnožení moudrosti a umění žádné práce, žádného usilí nelitujíce, slavnými dary svými s jinými se sdělují.
I udělá mi se chuť podívati se, z čeho a jak se to (co tak dary a moudrostí nazval) dělá a strojí. A spatřím jednoho tuším či dva, kteříž vonná koření a byliny shledávajíce, krájeli, třeli, vařili, distillovali, rozkošné dryáky, lektváře, syrůpy a jiná životu užitečná lékařství strojíce. Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali: a těch bylo na sta. I řekl sem: Titoť vodu přelévají.
Odpověděl mi tlumočník: I tak se umění množí. Nebo zdaž se jedno a též jinák a jinák přistrojiti nemůž? A k prvnějším věcem vždy se něco přidati a přiopraviti můž.
— A zkaziti také,
řekl sem já s hněvem, vida patrně, že se faleš provodí. Některý zajisté, cizí nádobky dopadna, aby svých několik naplnil, rozřídil, jak mohl, leda pomyjí přiléváním; jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo.
Hmmm, a to ještě neexistovaly granty a hodnocení vědců podle počtu vydaných knih a článků.
O učených vědeckých hádkách napsal toto:
Zase na plac Učených výjdeme: a aj, svády, různice, rvačky, shon mezi nimi. Řídký tu byl, kdož by s někým táhanice neměl: nejen mladí (což by se nedospělého věka drzosti přičísti mohlo), než i ti starci vespolek se drancujíce. Nýbrž čím kdo za učenějšího aneb sám sebe držel, aneb od jiných jmín byl, tím více různic začínal a na jiné vůkol šermoval, sekal, házel a střílel, až hleděti hrozno bylo; pochvalu a slovoutnost v tom sobě zakládaje. I řekl sem: Ale což to pro milý Bůh? však sem já myslil, a takť mi od vás slibováno, že toto nejpokojnější stav jest: já pak tak mnoho různic nacházím.
Jen jednou jedinkrát jsem zažila dva americké profesory u nás na katedře (nestudovala jsem v Americe, to oni přijeli sem… jsme holt země vědcům zaslíbená :-)), kteří zastávali diametrálně odlišné stanovisko, jak si přátelsky vyměňují argumenty. Neshazovali toho druhého, netvrdili, že nic neví a nic nezná… hledali společně Pravdu z různých úhlů pohledu… a pak šli spolu nejspíš na pivo.
První část seriálu o Komenského Labyrintu naleznete zde.
Asi nejlepší škola pro mě za ta uplynulá léta byl život sám :-) Ne že by mi ta dlouhá léta na několika oborech VŠ škola k ničemu nebyla – angličtina i arabština pro mě byla nástrojem cestování a religionistika nástrojem poznávání toho, co může ležet za tím materiálním světem (nebo spíš, že tam možná něco leží, když tu máme tolik různých náboženství). Ale nakonec pro mě bylo nejlepší školou naslouchání životních lekcí v rámci projektů Absurdistán atd. V současné době pod názvem STROM ŠTĚSTÍ. Dnes už je zdarma k dispozici všem, kteří si ho chtějí vyzkoušet se mnou. Více info a přihlášku najdete zde:
Žít je umění 