Když zjistíte, proč si vlastně (a zcela dobrovolně) volíte to, co Vás nedělá šťastnými, i když víte, jak šťastní být. Co Vy? Vy to víte?? Další článek z roku 2013, který mě překvapuje tím, jak prozíravý již v tu dobu byl. Škoda, že jsem si ono „proč” nezapamatovala! I když tenkrát jsem ještě zdaleka nevěděla, jak být opravdu šťastná. Někdy totiž na látku VŠ nestačí umět jen násobilku :-))
Před nedávnem jsem na http://www.ceskapozice.cz četla tento článek ve kterém se mluví mimo jiné o tom, že naše společnost neumí prožívat smutek. A propadá depresím. A ty léčí čím dál více antidepresivy.
A to přitom žijeme v nejlepší možné době (nebo byste dali přednost třeba středověku?) a v té bohatší části zeměkoule. Netrpíme ani hlady, ani zimou, nerobotujeme za strašných podmínek na cizích polích, nechodíme kilometry pro vodu, nezavřou nás na dlouhé roky do vězení, když z hladu ukradneme kus chleba, nemučí nás kvůli víře, nepereme na valše, nedožíváme se 30-40 let a neumíráme na zápal plic (většinou).
Také Vám kdysi dávno přišel e-mail, díky kterému jste pochopili, že máte to ohromné štěstí, že patříte mezi velmi malé procento (tuším to bylo dost pod 10%) obyvatel této planety, které má střechu nad hlavou, co jíst, co na sebe a dokonce i TV, mobil a e-mail?
Tak proč i my bohatší (ano, jsme bohatí!) žijeme s pocitem, že jsme na tom tak mizerně? A kdy budeme mít pocit, že máme dost?
Naše společnost žije v zajímavém rozporu – na jednu stranu propadá negativitě (to neustálé stěžování si a mračení se a „Jak se máš?”-„Ále, jako každý dneska, nestojí to za nic” a záplavy negativních zpráv završené hrajícími si zvířátky) a na druhou stranu si zbožnilo pozitivitu.
Také jste si všimli té diktatury pozitivity?
Toho, že se od nás očekává, že budeme mladí a ještě mladší, krásní, štíhlí, zdraví a bohatí? Vždy usměvaví? Plní pozitivních myšlenek, pozitivních afirmací? Budeme mít život ve vlastních rukou, žít svobodně a mít všechno, nač pomyslíme, protože myšlenky mají moc se zhmotnit?
Když vidím někoho, jak si z té pozitivní masáže utahuje (a la asi začnu ráno mávat slunci na pozdrav rukama), tak se mé srdce zatetelí radostí (každá legrace má úžasnou moc, taky cítíte, jak jste najednou lehčí?), ale zároveň je mi to líto, protože to všechno člověk opravdu může mít, jenže čím víc se mu to vnucuje, čím víc se do toho tlačí, tím méně je pravděpodobné, že toho kdy dosáhne. Akce a reakce.
Před nějakou dobou jsem seděla doma a snažila se přijít na to, proč si proboha pořád volím zlo (mám prý přece možnost volby, že?), když moc dobře vím, co bych měla dělat, abych byla opravdu šťastná? A pak mi to došlo. Tedy došel mi jeden z důvodů, proč to dělám (a snad mi někdy dojdou i ty další…). Došlo mi, že mám naprosté právo se bránit takovému „dobru”, protože to není skutečné dobro…
Protože nejde o nic jiného než o strach, o vyhýbání se utrpení. O to, že jen vyděšeně tluču na vrata vedoucí k údajnému štěstí a dožaduju se vstupu, hned a teď, chci mít všechno a být v „poho”. A nechci, proboha nechci být SMUTNÁ. Tváří se to velice duchovně, ale je to vlastně tak úplně zápaďácky normální. To nenasytné mít víc a mít se líp, i když už jsme téměř na vrcholu toho, co na téhle Zemi znamená mít se DOBŘE… a ještě bez stínu utrpení. I z utrpení se udělá „zkouška”, nebo „chybami se člověk učí”.
Ale dokud hledáme způsoby, jak uniknout utrpení, jak ho přeznačkovat, odvysvětlit, odmítnout a zadupat, tak opravdového štěstí asi nedosáhneme.
Minimálně pro mě to, jak už vím, není zcela jistě cesta ke štěstí. Bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí je prostě bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí. Ale kdo dokáže bezpodmínečně milovat i tváří v tvář tomu, co je pro něj naprosto nepřijatelné?????
Touha po nepodmíněném štěstí mě, jak je vidět, pronásledovala delší dobu :-) Věděla jsem, že je někde v těch našich představách o štěstí zakopaný pes (viz první lednový článek ze série návratů), ale neuměla jsem žít jinak. V roce 2014 jsem pak přišla s prvním ročním projektem Absurdistán, abych se to začala učit. Letos na sebe vzal již podruhé podobu projektu STROM ŠTĚSTÍ (zdarma) a kdokoliv se na tuhle cestu za tím nepodmíněným štěstím chcete vydat se mnou, budu jen ráda. Více info a přihlášku najdete zde:
Žít je umění 
Pingback: Víme, kam nás ženou naše přání??