Další článek z roku 2013, který patřil k těm nejčtenějším. Jak jinak – 17. listopad 2018 bylo už tenkrát hodně kontroverzní téma. A od té doby se naše společnost rozštěpila ještě víc. Přečtěte si, co jsem o nadějích a zklamáních roku 1989 (sama jsem jako středoškolačka v Praze cinkala) napsala.
17. listopad byl již včera, nicméně to byl zrovna Dexterův den :-)
Ale pamatujete, co se tu řešilo v neděli? Smutný konec… nebo existuje naděje? Hodně lidí má za to, že to naše (já tam byla taky!) cinkání klíči došlo smutnému konci. Že jsme udělali někde chybu a ta povede k tragédii. A hodně lidí proto propadá beznaději. Takže vlastně to bylo téma velmi aktuální.
Ale pokud jsem včera psala (a dnes s mnohými diskutovala) právě na téma happy endů, tragédií a spravedlnosti, myslím, že ten den si zaslouží trochu vyváženější vzpomínku. Proč zapomínáme, k čemu tenkrát došlo? Proč má to naše zklamání větší váhu, než ta radost, kterou jsme tenkrát cítili? Máme právo na zklamání (protože je reálné), ale proč zapomínat na tu radost tenkrát (protože i ta byla reálná). Proč se přiklánět těm tragickým koncům, depresivním vyzněním a zapomínat na naděje a vize?
Tenkrát jsme je měli… a jak to dopadlo? Chcete možná říct. Dnes je na šťastném blogu zajímavý krátký článek o tom, jak těžké je někdy cítit radost, právě proto, že máme strach a příliš častou zkušenost s tím, jak snadno se z výšin euforie padá do propastí.
Ale přece? Vzpomenete si, jak jste to tenkrát prožívali?
Ale než začnu vyprávět o tom, jak jsem to tenkrát prožívala já, chci říct jednu věci i těm, kteří to na vlastní kůži nezažili. A těm kteří ano a dnes by chtěli ty „sladké“ časy minulých let vrátit zpět.
Srovnejte si dnešní marast a ten tehdejší. Srovnejte si to, jak se dnes demonstruje, co dnes děláme pro změnu. A jak se to dělo tehdy.
Něco, kvůli čemu se sešlo tolik lidí na náměstí, kvůli čemu tolik lidí stávkovalo a tolik lidí riskovalo to, že pokud to dopadne jako v 68, skončí zase v těch kotelnách a ve vězení atd., atd. (pamatuju si, že toho se obávali mí rodiče), prostě nemohlo být dobré, co myslíte? Něco, co vyburcovalo tolik lidí, aby se postavili za zbité študáky a donutili ty komunisty, kteří tu 40 let vládli, odejít od moci, něco tak špatného, že se proti tomu TOLIK lidí vzbouřilo (u nás!), PROSTĚ LOGICKY NEMOHLO BÝT DOBRÉ.
Dnes se nám může zdát doma komunismu idylická, protože zajišťovala mnoha lidem základní potřeby. A jak Vám řekne Maslow, odborník to přes pyramidu potřeb, základní potřeby jsou pro lidi mnohem zásadnější než ty vyšší úrovně jako je třeba svoboda.
Já to chápu. Ale přece jsme poznali jako národ (to nebyla konspirace menšiny, to nebyl převrat jen pár lidí, tam cinkali statisíce a generálně stávkovali… no, já nevím, kromě zarytých komunistů snad všichni??), že bez svobody se také nedalo žít. V tom věčném strachu něco říct, udělat něco jinak, než chtěli ti u moci atd. atd. To udávání, to zneužívání moci, to špiclování. A to já ani všechno neznám, byla jsem tehdy ještě středoškolačka.
Nebo opravdu ta většina cinkala a stávkovala hlavně za ty plnější obchody a možnost také vyjet na dovolenou jinam než do Bulharska a Jugoslávie??
Neříkám, že dnes je to lepší. Ani nejde o to, zda je to dnes lepší. Jde o to, uvědomit si, že to tenkrát také nebylo dobré, že jsme se 17.11.1989 osvobodili od něčeho, na co většina lidí ani nechce vzpomínat (a proto si to snad maluje na růžovo???).
A místo vracení se zpět, neměli bychom spíš konečně obrátit pozornost do budoucna?? No, jeden experiment nám bolestně nevyšel. Jak jde po peníze, všechno to, co nás za komunistů učili o kapitalismu, se ukázalo jako pravda. Jak jde o peníze, lidi se začnou chovat jak zvířata. Co jsme také čekali?
Možná jsme ztratili 20 let hloupým experimentem, hrou na kapitalismus s lidskou tváří, máme právo být znechucení a zklamaní… ale nemáme snad také právo nevzpomínat na ten dar, který jsme před 20 lety dostali, a na tu naději, že můžeme stále ještě vybudovat něco, co bude stát za to??
Něco nového, žádné návraty zpět, do pofiderních krás komunismu, nebo dravého kapitalismu. Něco nového, něco, co zvládnou vybudovat lidé, kteří mají spoustu slabých stránek. Kteří si vlastně svůj happy end podle běžných měřítek snad ani nezaslouží. Spíš tragédii.
Ale jak jsem psala včera. Nejsem člověk, který má rád tragédie…
A mé vlastní zážitky ze 17.listopadu? Ty najednou nejsou tak důležité, jako ta naděje do budoucna, místo neplodného zklamání z minulosti. A současnosti. A snaha pomoci lidem, aby překonali co nejvíc svých stínů, protože pak je tu snad nějaká naděje na happy end? Na to, že pro lidi nebude důležitější zisk, ale člověk. No ne???
Ono platí všeobecně, že najít tu správnou cestu z toho, co se nám nelíbí, není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Zaprvé je velmi důležité, čemu přesně se bráníme a proč vlastně „cinkáme”. To už samo o sobě do značné míry načrtne tu cestu. A zadruhé je důležité, kdo se ujme vedení. Pokud je ta cesta individuální, je vše na nás. A pokud na té cestě nechcete zbytečně bloudit, možná Vám pomůže online kurz (zdarma) Mimoňská cesta do Jiného světa 1. Na nedualitu se totiž často zapomíná. Kurz začíná nově 1x za 14 dní, tak ho možná stihnete brzy :-) Bližší info a možnost přihlásit se najdete zde:
Žít je umění 