(photo credit: MJoseph)
Druhý z letních článků o čchi kungu. To abyste věděli, že ho jen nevychvaluju :-)
Kdysi jsem psala, že čchi-kung je „umění nečekaného.“
Psala jsem o tom, jak se sice na první pohled nesedřete (na té fotce to vypadá taaaak nevinně, že??)… ale lehko se Vám může stát, že se složíte v tělocvičně při cvičení na zem….
Při čchi-kungu se někdy dějí prapodivné věci…
- Občas se někdo zničehonic rozpláče.
- Občas se někdo začne smát.
- Občas se někomu začne točit hlava.
- Občas je někomu ta pomalost a usebranost tak nepříjemná, že odejde… a už se nikdy nevrátí…
Ta energie, o které nikdo netuší, že ji má, a kterou spolek Sysifos považuje za představu „samozřejmě“ nevědeckého charakteru, s Vámi někdy pěkně zamává…
Stačí pár pohybů, postoj, nějaká ta vizualizační praxe (nebo praxe bdělé pozornosti) a vyplavují se nečekané myšlenky, potlačené emoce a dožadují se zpracování… vzdáváte se toho, čeho jste si mysleli, že se NIKDY nevzdáte, a děláte věci, které jste si mysleli, že NIKDY dělat nezvládnete…
Takže nejen, že při čchi-kungu se po Vás chce:
- abyste výrazně zpomalili ten svůj každodenní úprk. Abyste pohyby vykonávali pomaličku, uvolněně, bez úsilí.
- abyste rovnou zůstali stát – doslova – třeba 10 minut… ale třeba klidně i víc… mnohem víc…
- abyste se vynořili i z proudu svých myšlenek, které, když je začnete pozorovat, jako by si toho všimly a začaly z toho úlu vylétávat všechny naráz, aby zjistily, co se to tam venku proboha děje…
Ono se po Vás také chce, abyste se postavili tváří v tvář svým strachům, svým emocím, svým touhám… a osvobodili se od nich. Nenechali se jimi vláčet…
Čchi-kung má tenhle dar…
Žít je umění 