Už jste si toho také všimli? Žijeme v kultuře, která nám umožňuje něco, co většina lidí ve světě nezná – máme otevřený přístup k vlastní svobodě a vlastní cestě životem. A tím i k objevení vlastní výjimečnosti. Ať již jsem žila mezi muslimy v Egyptě a 
Jordánsku, mezi buddhisty a hinduisty na Srí Lance, nebo mezi křesťany na Západě, všude jsem velmi silně vnímala, že pokud se rozhodnu najít si tu svou vlastní cestu ke štěstí mimo ono materialistické „peníze – práce – peníze – úspěch – peníze – super dovolená – super partner a děti”, mám na rozdíl od nich zcela otevřené pole působnosti.
Můžu se vydat jakoukoli cestou chci.
Ano, mí muslimští, křesťanští či buddhističtí přátelé tu svobodu spíš vnímali jako plácání se ve vlnách života, zatímco oni si pluli na své motorové loďce přímo do nebes. Zároveň ale byli právě proto slepí k tomu, co my všichni můžeme z toho plácání v oceánu vidět.
Oceán je jedním z nejmocnějších symbolů života. Je hluboký, nezměrný, někdy poklidný, jindy rozbouřený. Je také plný nebezpečných tvorů, pro které se velmi snadno můžeme stát potravou. Některé se naopak jako potrava cítí a jsou vybavení nejrůznějšími obrannými mechanismy – tu žahavými, tu ostrými.
Jak moc si u moře troufáte dál od břehu? Jak moc se cítíte nejistí tam, kde nedosáhnete na zem a vůbec netušíte, co se pod vámi nachází? Na nějaké loďce je to často bezpečnější, že? Rychle na druhou stranu toho nebezpečného „života“. Případně i pomalu, ale zato na nějaké luxusnější lodi se zábavou :-) A nejlépe s někým, kdo má pořádnou loď, která vypadá bytelně, a zdá se, že ví, kudy a jak plout. Takových lodí, větších nebo menších brázdí oceánem spousta. Ale pokud se na takové lodi vezete, něco zásadního vám může uniknout.
Na takové lodi jste zcela závislí na tom, kdo ji řídí. To je cena, kterou za zdánlivé bezpečí, jistotu a pohodlí lodě, platíme. A ne každý je ochotný to vidět.
Navíc kdo vám zaručí, že právě ten váš kapitán zná cestu na druhou stranu oceánu? A vlastně – co když nakonec nejde o to dostat se v bezpečí a co nejpohodlněji na druhý břeh, ale trochu se v tom oceánu – životu – smočit? Naučit se v něm plavat? Nebo se dokonce ponořit do jeho hlubin a vidět ten úplně jiný svět? Potřebujeme pak v takovém případě kapitány? Nebo potřebujeme spíš umění vidět, chápat a neutopit se?
Tuhle schopnost v sobě máme. Tím jsme výjimeční. Někteří jí říkají intuice. Ale řekla bych, že jde ještě o mnohem víc. Je to schopnost vnímat, že jsme součástí toho, čeho se někdy tak děsíme. Schopnost nechat se nadnášet a kolébat tím, v čem někteří začínají snadno panikařit. Schopnost číst to vodní prostředí, ve kterém žijeme – jako převážně vodní bytosti na převážně ohňově vodní Zemi.
Kdo by pak někdy neměl chuť se chytnout něčeho hmatatelného? Jenže v té chvíli svou výjimečnost zahazujeme. Skočit do toho hlubokého oceánu pouze se svatým nadšením objevitele ale také není úplně dobrý nápad :-) Je tak snadné se v tom všem utopit! Nejdřív je třeba umět se dívat pod povrch toho hmatatelného.
Rozvíjíte nějak tuto svou výjimečnou schopnost? Schopnost nevidět kolem sebe jen objekty – stromy, ptáky, domy, lidi, situace, zkušenosti – ale vnímat tu mnohovrstevnatou skutečnost, kterou vám symbolizují?? Život je jako oceán. Jako sen plný symbolů. O čem vypráví ten váš sen?
Článek jsem napsala pro desetitýdenní verzi Mimoňského speciálu ¼Jak se s tím mám smířit?“. Tématem prvního týdne je totiž symbolické vnímání a to, jak nám pomáhá vystoupit z těch zaběhaných duálních rolí – Já vs. Ty/Oni. Právě tyto role (a s nimi spojené role viníka a oběti) nám totiž umí pěkně zavařit.
Žít je umění 