Ježíš na kříži a poklidný Buddha – jsou si opravdu tak vzdálení??

Kolikrát jsem už slyšela, že věšet si na zeď ukřižovaného Ježíše je uctívání utrpení. Symbol náboženství, kterému přece jde jen o to lidi strašit a dělat si z nich poslušné ovečky. K ničemu jinému prý dobré není. A jak je ten Buddha stokrát lepší, protože když si člověk doma někde umístí sedícího Buddhu, přináší mu pohled na něj do života klid a pohodu…

Osobně mi to přijde jako velmi černobílý pohled, který nemá s realitou křesťanství (ať jakékoliv denominace) a s realitou buddhismu (ať jakéhokoliv směru) nic moc společného. Stačí se přece podívat na oba hlavní představitele a na to, co ve skutečnosti učí.

 

Nejdříve Ježíš Kristus a jeho oběť

Kdo že to řekl: „Miluj bližního svého jako sám sebe”??

Kdo že je to tak často vyobrazován jako muž s láskyplným pohledem a zářícím srdcem?

Často nechápavě mluvíme o tom, že ta představa, že smrt na kříži má někoho spasit a z cizích lidí smývat hříchy, je bizarní. Dobře, tuto myšlenku není vůbec snadné pochopit, i když se o to člověk vůbec pokusí :-) Do určité míry jsem na myšlenku odpuštění a obětních beránků narazila (čistě náhodou?? :-)) v jednom shrnutí týdne v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 – tam možná najdete trochu jiný úhel pohledu, který Vám poodhrne roušku tohoto tajemství (viz článek Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to jak se cítím…). V rámci projektu člověk naráží na nejrůznější zkušenosti a prozření :-)

Ale co chci hlavně říct? Že možná místo abychom na oběť na kříži koukali jako na něco bizarního, možná bychom si uměli uvědomit, že to láska se obětovává?? Nebo ne??

Každá matka a každý otec Vám řekne, kolik toho obětoval svým dětem. Minimálně spoustu hodin spánku, nebo probděných nocí někde na diskotékách :-) Každá matka Vám řekne, jak velkou bolest musela protrpět, aby dala život svému dítěti.

To je láska. Ne pouze ono romantické procházení se po pláži za paprsků zapadajícího slunce… 

Poselství lásky, kterou svým životem Ježíš učil, je to nejdůležitější poselství, které nám Kristus a křesťanství přináší. Je v něm, ať s křesťanstvím lidé provedli cokoliv, co nemá s láskou k bližnímu nic společného. Je v něm a právě ono je například pro spoustu lidí hlavním argumentem proti islámu a Muhammadovi. To původní poselství je zde jasné a bylo oč se opřít, když si křesťanstvo začalo sypat popel na hlavu.

Nicméně i samotná oběť na kříži v sobě nese poselství. A je velmi podobné poselství pokojného sedícího Buddhy. Jste si toho vědomi??

 

A nyní Buddha a jeho nirvána

Buddhu známe obvykle takto (viz obrázek). Pokojně sedícího v meditační pozici. Ale už jste si takhle sedli třeba na hodinu? A snažili jste se být pokojní a nehybní? Snažili jste se napodobit Buddhu v jeho rozhodnutí, že si sedne pod ten strom a nevstane, dokud nedosáhne osvícení??

Zažila jsem stovku lidí na desetidenním kurzu meditace vipassana, kteří se dali závazek 3 hodiny denně meditovat bez pohnutí (3x jednu hodinu). Z toho, co jsem vnímala a pak i slyšela od ostatních, si myslím, že jsme všichni prožívali hodinu utrpení a pak sladké osvobození z toho utrpení – nirvánu – na samotném konci.

Ano, když se člověku podařilo to utrpení (ať už fyzickou bolest těla, nebo tu nefyzickou nepříjemných myšlenek a emocí) přijmout, nebránit se mu, odevzdat se mu, proměnilo se. Rozplynulo se. A to osvobození přišlo mnohem dřív než na konci. Byla to esence Buddhova učení o utrpení, zdroji utrpení a osvobození se z něj.

Pokračování textu

Reklamy
Rubriky: Náboženství | Štítky: , , , , , | Komentáře: 1

Změna, kterou přinesl únor

Řekla bych, že hodně zásadní. A řekla bych, že právě odpuštění a smíření je to, co má ohromnou moc změnu přinášet. A to neduální obzvlášť :-)  A byl to i měsíc tří velkých radostí – jarní týdenní lyžovačky, mého prvního samostatného semináře na téma Rozhodněte se, jaký život chcete žít a ano, onoho smíření :-)

Někdy si s sebou životem neseme náklad nejrůznějších zranění, bolístek a traumat. Co kdo kdy udělal, co kdo kdy řekl.  Máme strach, že to udělá nebo řekne zas. On, ona, oni, nebo nějací úplně cizí lidé, kteří se byť jen dotknou té rány, kterou nám někdo jiný předtím zasadil. Každý nějaké takové vnitřní rány máme.

A reagujeme na ně různě – jsme více či méně obezřetní a stažení do sebe. Stavíme kolem sebe různé hradby. Chráníme se. Nebo se v rámci ochrany rovnou rozhodneme zaútočit. Jaksi preventivně. Co jiného je agresivita než výbuch sopky, která ten vnitřní žár už nemohla unést???

Můj únor se díky ročnímu projektu STROM ŠTĚSTÍ nesl tentokrát rovnou ve třech elementech – element VODA odhaluje vnitřní strach a to, jak ho zvládat. Element ZEMĚ pomáhá najít vnitřní rovnováhu. A element DŘEVA právě na těchto základních pilířích staví.

Bez odvahy a vnitřní rovnováhy si člověk netroufne jít tam, kde na něj čeká štěstí. Bez odvahy a vnitřní rovnováhy ho ostatně ani nezahlédne a požene se obvykle za nějakou bublinou, která nakonec praskne… 

A tak i cesta k odpuštění (sobě i druhým) a smíření vedla skrz strach a vnitřní rovnováhu

Hned začátek února se mě v tématu týdne ptal, zda je můj strach vůbec oprávněný. A vedl mě k tomu hledat zdroj vnitřní síly (viz shrnutí týdne na odkaze). Byl to zvláštní týden plný prapodivných snů (a já si sny obvykle nepamatuju), které mi symbolicky vyprávěly o tom, jak silný tlak vnímám na to, abych dělala něco, v čem si nevěřím, a jak rozpolceně se v tom cítím. Na druhou stranu mi přinesl do cesty koncert mých nejdlouhodobějších duchovních učitelů, Depeche Mode, a jejich píseň Insight z pražského koncertu. Píseň o síle lásky :-)

Co ten Váš strach? Jste si jistí, že je oprávněný? A kde hledáte tu svou vnitřní sílu?? Pokračování textu

Rubriky: Měsíční shrnutí | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Je to fakt absurdní, nemyslíte?? A taky vás to už nebaví?

Život v Absurdistánu. Nikdy jste ani na chvíli neměli pocit, že v něm žijete?? Že to, co každý den děláte, postrádá smysl? Že je to praštěné, nudné, otravné, nebo dokonce třeba drásající a nepochopitelné? A nechtěli jste s tím, jako já, někdy už konečně něco udělat??

Protože ve škole po Vás chtějí věci, které by si tedy mohli fakt odpustit? Protože ta promoční šaškárna je tam zjevně hlavně proto, aby v člověku vyvolala alespoň na konci těch studijních let pocit, že to jako že bylo k něčemu dobré?? I když polovina toho všeho byly jen ztracené hodiny a nervy ohledně zbytečných bodů do indexu?? (Mám papír, hurá, vždyť pro to jsem to přece asi dělal!! Nebo ne??) Protože i v práci Vás zahrnují zbytečnými papíry pro papíry?

Jako by se život – ten opěvovaný Život –  smrskl na čísla a papíry. Toť vše…

Asi jsem měla tak trochu štěstí, že jsem si vždycky nakonec prosadila něco, co ve mně ten Život probouzelo, a neubíjelo mě. Po těch zkušenostech na gymplu už to bylo prostě nutné. A tak jsem šla studovat překladatelství (neblbni, tam se nemůžeš dostat). Pak arabistiku (neblbni, koho zajímá arabština a Blízký Východ??). Pak religionistiku (neblbni, náboženství je přežitek, k čemu Ti bude rejpat se v nějakém islámu?).

Nakonec se ukázalo, že naše představy o tom, čeho můžeme nebo nemůžeme dosáhnout, a co kdy v budoucnu bude lidi zajímat nebo nezajímat, nemají s realitou často vůbec nic společného. Život si jde svým vlastním směrem a naše čísla a papíry a představy ho nezajímají…

 

Kdo chce žít v Absurdistánu? Já tedy ne… 

Jako teenagerka jsem už měla rozepsaný román Absurdistán :-) (Možná by byl ale stejně praštěný jako ta detektivka, ve které našli ve výtahu mrtvolu zavražděnou kudlou ráže 38 :-)). Alespoň jsem se z toho všeho chtěla vypsat. Vyjádřit nějak tu vnitřní frustraci. Každý asi máme nějaký způsob, jak si ulevit – někdo píše, někdo maluje, někdo sportuje, někdo přeletuje od květiny ke květině (takříkajíc :-)), někdo zase od láhve k láhvi…

V roce 2014 jsem si ale na Absurdistán vzpomněla zas. A začala všechny ty způsoby, kterými si absurdně šlapeme po štěstí, zkoumat. Pěkně prakticky, na vlastní kůži. Týden za týdnem. Letoš už pátým rokem! Řeknu Vám, byla a stále to je tedy síla… 

Ale já už v Absurdistánu fakt žít nechci. Kdo by chtěl??? Vymanit se z něj ale není vůbec snadné. Každý z nás už asi vyzkoušel různé cestičky. I já. Začala jsem někdy před 20 lety, když jsem si nejdřív řekla, že pokud chci mít kdy opravdu šťastný partnerský vztah, musím v tom vztahu být sama za sebe. Ne za své strachy a nejistoty, které budu házet na budoucího manžela. A čekat, že se s tím nějak srovná. Vždyť mě jako že miluje, ne???

Což se, řekla bych, do značné míry podařilo. I když stále je na čem pracovat. Hlavně na onom rozhodnutí se z toho Absurdistánu fakt osvobodit.

 

A tak si kladu občas onu otázku: „Jaký život chceš vlastně žít??”

Jo, tohle je naše EGO :-)

Ten, ve kterém otročíš Egu a jeho touhám a představám? A všemu tomu strachu, které si v sobě nese?? Vždyť Ego není nic jiného než malé vyděšené dítě, které je potřeba obejmout a uklidnit a ne mu otročit! Je to stejně absurdní, jako vletět spolu s ním pod auto, protože prostě MUSÍM mít to, co na té silnici je. Nebo jako vlézt si s ním pod peřinu a třást se strachy z ničeho.

Jde jen o jedno malé rozhodnutí. Ale podobně závažné rozhodnutí, o kterém jsem kdysi dávno psala ve své básni Brána (dnes je součástí mé první e-knihy Žít je umění milovat).

Jen vstup, máš-li odvahu.
Uvnitř ztratíš vše
a ještě více získáš.
Venku ztratíš vše a nezískáš nic.
Uvnitř máš ještě naději, ač vykoupenou utrpením.
Venku ti nezbývá než oplakávat to, co uplynulo,
a toužit po tom, co nikdy nezískáš.
A až se svět rozpadne v prach,
budeš s rukou nataženou k uzavřené bráně
proklínat své slabosti
a svůj strach.

Jde jen o to, udělat ten krok. Rozhodnout se pro to opravdové štěstí, které v Absurdistánu nikdy nenajdeme. Má to ale jeden háček. Ten Jiný svět za branou vyžaduje jiný přístup a jiné schopnosti, ke kterému nemá Ego přístup.

Jak ale tedy v sobě pocítit to, co Ego – to malé vyděšené dítě – nikdy cítit nemůže?? Ten pocit, že není čeho se bát a že ve skutečnosti nic nepotřebuju??

I to zní totiž hodně absurdně, co?? Jak jako že není čeho se bát? Co třeba těch aut – že mě zajedou? Co třeba těch imigrantů – že mě donutí žít zas ten jejich absurdní systém? Co třeba nějakého násilníka, nebo někoho, kdo mi bude chtít ublížit – že mě připraví o majetek, zdraví nebo dokonce o život?? Vždyť je tolik věcí, které k životu potřebuju. Proč bych měl dobrovolně skončit pod mostem, jen kvůli nějakým ezo kecům, díky kterým si na mě smlsne každý chytrák??

Že bych teprve pak byl stejně svatý jako ti uctívaní jógíni, kteří žijí někde v indických horách, mají jednu rukou zvednutou nad hlavou a lákají tím zvědavce, kteří mu dají něco jíst, aby se zas měli příště nač přijít podívat??? Fakt lákavá představa…

 

A přece jsem tenhle stav – nic nepotřebuju a  ničeho se nebojím – už mnohokrát zažila.

Poprvé na té památné cestě z Dhahabu do Ammánu. Když člověku vezmou všechno, co si myslí, že potřebuje (jídlo, pití, peníze, partnera), najednou může zjistit – stejně jako já – že nepotřebuje vůbec nic. A dotkne se vnitřního štěstí, které se v něm usadí jako malé semínko. A dál roste…

O něčem podobném později psala Pema Chodron, buddhistická mniška. Že teprve ve chvíli, kdy jsme vystaveni zničení, najdeme to nezničitelné v nás. Sílu, kterou už nic nezdolá. Prostor, kterému nic neublíží. Svobodu, které nic nikdo nemůže vzít. Je to zvláštní pocit, když se v tom prostoru čas od času ocitám. Právě ve chvílích, kterým by se člověk nejradši vyhnul. Spojených právě se smrtí – ať už člověka, nebo třeba vztahu.

Možná právě pro tyto zážitky jsem se každý rok znovu ke svému projektu Absurdistán vracela a odkrývala další a další způsoby, kterými si po svém štěstí naprosto absurdně a nelogicky šlapu. Jak tvrdohlavá například někdy jsem a snažím se otevřít kašírované dveře, zatímco ty opravdové jsou za mnou a otevřené… stačí se otočit…

Když člověk jednou zahlédne světlo, už se mu nechce zůstávat v temnotách.

I kdyby se měl drápat kamkoliv, nebo měl bojovat s těmi devítihlavými saněmi. Copak nejsou všechny pohádky a všechna náboženství nakonec právě o tom, jak se z tohoto Absurdistánu osvobodit? Jak dojít mókši? Spasení? Jak proniknout do Jiného světa? Do Království Božího? Do nebe, nebo vstoupit do nirvány?? Do světla? Osvobodit tu svou princeznu nebo prince? Najít Svatý Grál?

A tak i  já mám tu svou pouť, ty své démony a draky, ten svůj Svatý Grál, za kterým jdu a ty své zázračné dary, zázračné průvodce a zázračné rady, které mě na té cestě provázejí. Už je to pár let. Už bych veškerou tu pomoc ani nespočítala. Není to snadná cesta, ale je rozhodně hodně zajímavá a obohacující a jsem za ní vděčná.  Netvrdím, že mám absolutní štěstí a nic mě nevyvede z míry. Kdepak :-) Ale po těch letech už mám ten recept a vařím, mám tu mapu a jdu po ní.

I když, stále jako bych stála jednou nohou v té Bráně a nemohla se rozhodnout udělat ten poslední krůček. Ten poslední krůček k opravdovému štěstí. Třeba mi pomůže sobotní seminář, který jsem se rozhodla uspořádat. Ono je to totiž někdy tak, že největší podpory se Vám dostane v okamžiku, kdy se rozhodnete podpořit na té cestě ty druhé, nebo jim tu cestu ven z Absurdistánu ukázat. Nebo tu svou cestu sdílet a inspirovat druhé stejně jako to dělá vědec, který sdílí svůj objev se svými kolegy, kteří mají zase úplně jiné objevy. A společně z těch svých puzzlíků složí ještě úchvatnější obrazec :-)

Pokud Vás něco takového láká, přijďte už v sobotu 17.2. 2018 do brněnského centra Osvoboď se (bližší info ZDE). Budu ráda. A kdo ví, Vy možná nakonec ještě víc než já :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: Čínská medicína - Dřevo | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Leden – pro všechny, kdo mají někdy chuť se na všechno vys…

… tlat si postel a lehnout si do ní…

No, leden nezklamal. Obligátně to byl měsíc, kdy si člověk může snadno myslet, že nežije ve velkoměstě, ale právě dobývá Everest. Mrazivý vítr, sníh, znáte to. A hlavně ten prudký kopec. Si člověk někdy řekne, co tam vlastně dělá… Ještě že na Everestu jsou na to zařízení :-)

A ještě že už tohle pár let dělám a můžu si přečíst, že žádný leden nebyl nikdy žádná slast. Je to prostě tvrdé, chladivé, zimní období, které člověka prověří. Buď si bude chtít hrát na haura, kolik broskví si nalepí na větve, aby jako že vypadal fakt dobrý a že ho žádný mráz a nic neskolí. Nebo bude odpočívat a hledat přístup k tomu vnitřnímu prostoru, který ho vyživuje, i když venku zuří vánice…

Jaké jsou Vaše ledny?? Znáte tuto svou cykličnost??

V roce 2015 jsem ten svůj leden v nadpisu shrnujícího článku shrnula takto: Leden – místo legrace strach. A spousta adrenalinu (2015). Výmluvné, ne? V roce 2016 jsem se poučila a hledala jsem hlavně něco radostného. A skrytá poselství za tím, co mě tak bavilo. (Lednová poselství (2016)) Ta skrytá poselství se pak stala východiskem celé mé druhé e-knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství :-) Loňský leden zjevně taky nebyl úplně snadný, viz shrnutí Ty, ledne, to jsi jako myslel vážně? (2017).

A jak to tedy bylo letos???

Kdybych se měla řídit jen články na mém blogu, které reflektovali to, co mi přišlo vůbec hodné zaznamenání, vypadalo by to, že leden s sebou nesl jen dvě témata: volby a Srí Lanku. Na volby jsem se dívala hodně jinak než většina lidí. A Srí Lanka, zdá se, hodně lidí oslovila :-) To mi v lednu udělalo velkou radost.

Pokračování textu

Rubriky: STROM ŠTĚSTÍ 2018 | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Chudák Zeman…

… každému člověku bych přála prožít poslední léta svého života v pohodě a klidu.

A ve zdraví.

Každému člověku bych přála, aby se mohl věnovat svému zdraví. Aby nemusel do práce, když je nemocný. Ať již chřipkou, nebo neduhy stáří.

Jednou z nejnáročnějších a nejzodpovědnějších prací je práce prezidenta republiky.

Prezident České republiky možná nemá ze zákona tolik pravomocí jako například prezident USA. Ale je to nejvyšší post v republice. Člověk, který jej zastává, jej zastává 24 hod denně. Se vším, co to obnáší. Se všemi povinnostmi, se všemi stresy, se vší zodpovědností. To není lehká nálož ani pro muže v nejlepších letech, kteří se často vracejí unavení z práce a těší se na víkend…

Postavit nemocného starce na roveň dravcům evropské a světové politiky v plné formě je jako postavit potácejícího se vysloužilého úspěšného boxera do ringu se svalovci. Obávám se, že pravděpodobnost, že rozhodne byť jen jediné kolo ve svůj prospěch, hraničí s naivitou. Tam nahoře se už dávno hraje jiná liga.

Škoda těch dalších zbytečných let na Hradě. Každý starší člověk, který se sotva drží na nohou, by si zasloužil místo funkce spíš dlouhodobý pobyt někde, kde by mu pomohli se na ty nohy zase postavit, aby se netrápil. Už jen pro to, co všechno už v životě dosáhl. Nebo by si alespoň zasloužil onen příslovečný klid a nohy v teple. Ale rozhodně si žádný člověk nezaslouží skončit právě takhle…

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Zeman, nebo Drahoš?? Ledviny :-)

Ano, ta volba mě zajímá. Koho by nezajímalo, kdo usedne na Hradě?? Však si to vezměte – seděl tam i Karel IV! Jasně že jsem zvědavá, kdy tam někdo takový zase zasedne…

Ano, občas něco postnu na Facebook. Dokonce i celý článek jsem se včera rozhodla napsat! Tak jsme se všichni třískali smíchy, že mi přišlo líto, aby to zaznělo jen na naší hodině orlího čchi kungu…

A co že to zaznělo?? No, před časem jsme pročišťovali vnitřní orgány takovou jednou hezkou praxí Úsměvu pěti barev (ano, má to hodně společného s čínskou medicínou). A celý rok jsem loni psala 5 ebooků o jednotlivých elementech v čínské medicíně. A letos  v ročním online projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 je to právě 5 elementů, na čem stojí nejen naše vnitřní štěstí, ale hlavně celý ten projekt :-) Tak jsem si na toto téma zavtipkovala:

  • Nerozčiluju se a moje játra si chrochněj blahem… 
  • Nedumám nad tím u snídaně, oběda i večeře a můj žaludek se slezinou jsou nadmíru spokojený… 
  • Navíc, kdybych moc dumala, mohla bych nedejbože dostat strach, že vyhraje někdo, koho tam fakt nechci. Chudáci ledviny. Ty nemaj strach rády… 
  • A co až nedejbože vyhraje ten, koho na Hradě nechci?? Mohla bych pak propadnout smutku a co pak moje plíce na to?? Ještě z toho dostanu rýmu, kašel a nakonec i zánět průdušek. No jestli mi to za to stojí??? 
  • A co jestli vyhraje ten, koho bych tam chtěla?? Ze samé radosti, že porazil tu dračí saň – a já jsem mu tááááák fandila – třeba dostanu infarkt. No co pak?? 

A tak to chce ten příslovečný klid a nohy v teple. Co taky takhle v lednu, že jo?? 

 

 

Rubriky: Zdraví | Štítky: , , , , | Komentáře: 1

Srí Lanka jinak – můj naprosto šílený plán na rok 2018

A už jsem ho začala krůček za krůčkem realizovat! Letos se prostě na Srí Lanku vrátím! Po 15 letech! (Odjížděla jsem těsně před tsunami. Štěstí mě, zdá se, provázelo :-))

A dokonce se téměř obratem našli mezi mými čtenáři 4 dobré duše, kterým můj šílený nápad přišel natolik šílený, že by se k němu rádi přidali :-) Takhle za chvíli naplní celou kapacitu lidí, které bych chtěla vzít na Srí Lanku na svou speciální cestu s sebou :-)

Ale nepředbíhejme, ještě je tu jedna otázka – cena. Vzhledem k tomu, že trvám na těch partnerech, se kterými mám v cestovním ruchu za svá minulá léta průvodcování i cestování nejlepší zkušenost – na Marco Polu a jejich srílanském partnerovi, nebude se rozhodně pohybovat na těch nižších hladinách.

Ale na ně bylo vždycky spolehnutí. Kvalita rozhodovala nad kvalitou. U Marca Pola se  mi nikdy nemohlo stát, že mi tam přijede paní na pobyt do centra ostrova s tím, že chtěla k moři. Hmmm. A overbooking jsem za celých 8 měsíců, kdy jsem na Srí Lance pro Marco Polo pracovala, zažila jen jednou (tak některé hotely srílanská cestovka přímo vlastnila, tak nebyl problém) a byl briskně vyřešen k naší naprosté spokojenosti.

A v čem bude ta cesta speciální?

  • Žádná honička od památky k památce. Znáte mé letní dovolené?? Jsou hlavně o cestě do vnitřní pohody a klidu :-) Už jste někdy zažili dovolenou, ze které jste se nevrátili jen se seznamem toho, co jste viděli a co jste zažili? Případně kolik knih jste přečetli?? :-) Samozřejmě navštívíme bývalé královské město Anuradhapuru a posvátný strom Bodhi (výhonek stromu, pod kterým Buddha dosáhl osvícení). A musíme určitě i do Kandy a do místního chrámu Buddhova zubu. A do Pinnawaly – sloního sirotčince. To je základ.

Na Srí Lance je toho tolik k vidění!! A dá se na to dívat běžnýma očima letem světem, nebo jinosvětovýma očima :-)

  • Na dovolených obvykle cvičím orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), medituji a tak. Prostě se nořím do sebe a učím se vnímat své okolí úplně jinak a reagovat na ně úplně jinak. Kdy jindy než na dovolené má pro to člověk tak úžasný prostor? Proč si tyhle úžasné nástroje nechávat jen pro sebe? Naučím, vysvětlím :-) Jsem oglejtovaná lektorka, takže smím :-) A už jste si někdy v autě nebo autobuse vyzkoušeli bezhlavou cestu?? Podle mě nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak pochopit, jaké je to v Jiném neduálním světě. I to a další bezhlavé experimenty naučím :-)

Neduální učení, které je pro mě už roky hlubokou inspirací, překračuje a propojuje nejrůznější náboženství. Mým zdrojem inspirace je jak buddhismus, tak hinduistická advaita, tak taoismus, nebo křesťanství, tak islámský súfismus. Na Srí Lance můžeme najít, snad kromě taoismu, vše :-) A Orel v hnízdě je pro mě praktickou aplikací neduálního učení :-)

  • Plánuji si propojit tuhle cestu po Srí Lance desetidenním kurzem meditace Vipassana. Nejspíš přímo v centru nedaleko Kandy (tj. kousíček od Buddhova zubu :-)) Loni v létě jsem kurz absolvovala v Beskydech a přestože medituji už léta, byl to pro mě silný zážitek. Tak kdy se Vám poštěstí nameditovat v 10 dnech cca 100 hodin??? A vezmete-li v úvahu, že meditace neznamená jen sedět, máte možnost ponořit se do bdělého stavu téměř úplně i při chůzi, jídle apod. Bdělé pojídání ananasu, mňam :-)(No a na Srí Lance Vás to nebude tak táhnout to vzdát a odjet domů :-))

Kdo si bude chtít kromě klasické cesty po Srí Lance zkusit i tuhle hodně intenzivní cestu sám do sebe a svůj pobyt na Srí Lance si o dalších 10 dní prodloužit, přidejte se ke mně. Dvě zájemkyně už mám :-) Jen je potřeba se alespoň trochu domluvit anglicky (případně jako lektorka Aj. můžu nabídnout intenzivní kurz angličtiny :-)) Pro nové studenty je kurz všude na světě ZCELA ZDARMA, jen na bázi dobrovolného příspěvku dle vlastního uvážení :-) 

SIGIRIYA – bývalý královský palác na skále (photo credit: http://www.dreamstime.com/stock-photo-sigiriya-image28967680)

Na kdy to plánuji??

V létě 2018. Zaprvé jsou to jediné měsíce, kdy jako lektorka angličtiny a orlího čchi kungu někam mohu vyjet. Za druhé je to mimo sezónu, tak všude nebude zase tolik turistů. Můžeme případně i vyjet na východní pobřeží k moři, kam se v zimě nejezdí – tam jsem to mívala hodně ráda. Za třetí ve druhé polovině srpna bývá v Kandy Perahera, největší buddhistický svátek. Předpokládám, že vše bývá dražší, všude byla spousta lidí, ale byl to neuvěřitelný zážitek – všichni ti sloni, ohně a tanečníci :-) Kdo ví, třeba náš termín vyjde právě na toto období…

Jen jedna věc mě mrzí. Že už se mnou nepojede můj nejoblíbenější srílanský průvodce Mansúr :-( 19.12. prý dostal infarkt při výstupu na Dambullu (jsou tam krásné jeskyně s buddhistickými freskami a sochami). 20.12. ráno zemřel. Měla jsem ho moc ráda, vedla jsem s ním spoustu zajímavých debat na téma islám. Tak jako čerstvě vystudované religionistce se zkušenostmi z pobytu v Egyptě a Jordánsku to pro mě něco, co mě nadmíru bavilo :-) Měla jsem ho jako jediného Srílančana na FB mezi přáteli a léta jsme domlouvali, že se znovu sejdeme, až někdy přijedu. Bohužel jsem to už nestihla :-( Na Dambulle bych mu ráda nechala kamínek na památku, jak je u muslimů zvykem.


Pokud Vás láká něco takového podniknout a chtěli byste se vydat na Srí Lanku se mnou, napište mi: 

Rubriky: Srí Lanka, Uncategorized | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Rok 2017 – cesta do hlubin

Na uplynulý rok se mohu dívat různými úhly pohledu. I Vy můžete :-) A jaký mu nakonec přiřadím symbol??? Jaký pro mě ten rok v globále byl? (Rok 2014 byl dar, 2015 noční můra v Elm Street, 2016 sněženka a 2017 ??) Symbol roku 2017 si nechám až na samotný závěr článku. Včetně toho speciálního plánu na rok 2018, na který se už moc těším! Pokud se ke mně příští rok budete chtít přidat, začtěte se, ať víte, do jakých hloubek a výšin štěstí Vás může rok 2018 třeba také zavést :-)) 

Nejdříve stručně ten klasický úhel pohledu – kde jsem byla, co jsem zažila, na co ráda vzpomínám?

  • Samozřejmě letní koncert Depeche Mode! Na to jsem se těšila už od října 2016, kdy se nám podařilo sehnat lístky. Alespoň na to stání :-)
  • Desetidenní kurz meditace Vipassana v Srdci Beskyd. Na ten jsem se chystala také již v roce 2016. To, co jsem zažila tam a hlavně poté, bude pro mě absolutně nezapomenutelné!
  • Záříjový víkendový kurz čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě. A hlavně poselství tří písní od Depeche Mode, které mě tam učily ty nejdůležitější  dovednosti.
  • Napsala jsem už druhou e-knihuVdechněte život poselstvím svého dětství. Trvalo to trochu déle, než jsem předpokládala, ale v květnu tato obsáhlá kniha o poselstvích dětství a překážkách, které potkáváme na cestě k tomu dát jim život, spatřila světlo světa :-) A v průběhu roku vzniklo navíc 5 speciálních ebooků o harmonizaci 5 energií!!

Byla jsem dost plodná, dá se říct :-) 

Nic jiného nebylo zas tak extra. Ano, vyrazila jsem na pohodovou letní dovolenou. Mallorka nebyla špatná. Ale byla hodně ovlivněná jednou z největších životních lekcí, které jsem prožívala. Možná díky za Mallorku, že pro mě byla ta lekce snesitelná :-) A díky za Vipassanu, že mi ji přinesla do života.

Navzdory všemu, jsem za tu lekci šťastná, protože ve mně pohnula něco, co bylo jaksi zažrané :-)

Ano, viděla jsem v kině dva zajímavé filmy – nového Blade Runnera a nové Star Wars. Oba přinesly to své poselství. A vrátila jsem se díky manželovi po dlouhých letech zase do Harrachova na lyže! Běžky sice nejsou má nejoblíbenější ski, ale mou známou trasu Harrachov (Čerťák)- Ručičky – Dvoračky – Harrachov, jsem si dala ráda znovu. Včetně toho velkého omylu, že cestou dolů je možné skočit do stopy a řídit se dolů. To nebyl dobrý nápad :-)))

Filmy a Harrachov – vlastně pohádky dětství a mládí :-) 

 

A nyní ten netradiční úhel pohledu. Co mi rok 2017 přinesl a naučil??

Byl to rok unikátní. Velmi náročný. Často se má energie stahovala dovnitř a na vnější činnosti už nezbývalo. Sahal mi sakra hluboko. Vytahoval ze mě věci, o kterých jsem neměla páru. Nutil mě hledat sama v sobě základnu vnitřní radosti a jistoty. Zkoušel sílu mé lásky a mého soucítění. Osekával, co šlo, abych mohla poznat skutečnější svobodu a odevzdání. Ale rozhodně to stálo za to! Naučil mě tak moc!  Pokračování textu

Rubriky: Roční shrnutí, Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře: 1

Žít jako v pohádce. Ale kdo z Vás o to OPRAVDU stojí??

Projekt 5 pokladů v Jahodovém ráji (45. Kde že je ta pomocná ruka??) – VODA (10)

Naše snaha kontrolovat běh dění je přirozená. Jsou za ní tisíciletí zkušeností našich předků. A léta zkušeností vlastních. Moudrý člověk se učí ze svých chyb a na život se dívá s určitým nadhledem, který mu dovoluje předvídat kolize a předcházet jim. Pokud měl v minulosti hlad, protože se dostatečně nepřipravil na zimu, je to pro něj impulz ke změně svého přístupu. Ne důvod si něco vyčítat. Ze svého úhlu pohledu se naučil mít kontrolu nad tím, jak se bude v zimě mít.

Z úhlu pohledu Života je ale tato kontrola pouhá iluze.

Člověk je stále plně v rukách Života a jak jsme si v minulém článku ukázali (Štěstí nespočívá v tom, co dostaneme, ale v tom, jak to přijmeme), naše snahy ochránit se před bolestí a smrtí jsou stejně naivní jako snaha zabránit zemským deskám v pohybu. Nemáme nad nimi moc. Tam v hloubce se stále něco děje a nás to ovlivňuje, ať jsme si toho vědomi nebo ne.

Jak je to tedy se Zákonem přitažlivosti?

Ten přece stojí a padá s tím, že svůj život můžeme vzít do svých rukou a mít vše, co chceme? Pokud si tedy dokážeme správně přát. Spousta lidí četla knížky jako je Secret (Tajemství) a spousta lidí zkouší vizualizovat a afirmovat a přitahovat si do života to, po čem touží. Objevují sílu mysli.

A síla mysli je obdivuhodná!

Na Zákonu přitažlivosti stojí  i celý projekt 50 týdnů a 50 témat, kterými každý rok (letos již počtvrté) procházím. Ta zkušenost je k nezaplacení. Týden co týden můžete vidět, jak se Vám téma nenápadně vloudí do života jen proto, že jste na něj zaměřili pozornost.

Je to jako ten experiment s rýží a vodou. Znáte ho? Svým vlastním přístupem k jednotlivým nádobkám s rýží ponořené ve vodě (s láskou, nenávistí nebo lhostejností) ovlivníte to, jak rychle (a zda vůbec) Vám rýže v nádobce za týden zplesniví. Na vlastní oči se můžete přesvědčit, jak toxický může být náš přístup k druhým nebo k sobě samým.

Podobně i během 50 týdnů máte 50 příležitostí zjistit, jak dokonale Zákon přitažlivosti funguje…. 

Jen ho nezaměřujete na takové věci jako je materiální bohatství nebo ten nejlepší partner (nebo abyste měli kde zaparkovat), ale jdete ke zdroji toho, co Vám bohatství a partnera jednou nejspíš dohodí jako vedlejší produkt. Získáte ale ještě mnohem víc. Už pro Vás nebude tak frustrující, když ty peníze a partnera mít nebudete :-) Budete mít pocit vnitřního bohatství a vnitřního štěstí a vlastní hodnoty. A podle Zákona přitažlivosti je to právě to, co musíte vyzařovat, abyste k sobě přitáhli vše, co s pocitem vlastní hodnoty rezonuje :-)

 

Vzdát se vlastních tužeb je ta jediná cesta k tomu být opravdu šťastný

Pokračování textu

Rubriky: Voda | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Mimoňské vánoční cukroví – špičky (úlky)

Samotnou by mě zajímalo, ve kterých rodinách se toto nepečené vánoční cukroví dělá podle stejného nebo podobného receptu. Pokud vím, tak většinou se dělá jiné těsto. Ale když mně vždy nejvíc chutnalo právě toto! Přijde mi chuťově výraznější než ta nekakaová piškotová těsta…

Těsto: 20 dkg ořechů, 10 dkg cukru moučka, 2 lžíce kakaa, 1 bílek, 1 lžíce rumu

Náplň: 5 dkg másla, 5 dkg cukru moučka, 1 žloutek, 1 lžíce rumu

Recept jsem již mnohokrát upravovala, aby byl trochu zdravější. Zkoušela jsem tmavý cukr i med. Ale zatím není nad tu klasiku výše, se kterou se dobře pracuje (obzvlášť, když necháte těsto odležet) a kterou jde hlavně dobře vyklepnout z formičky. Rozevírací úlky mě neba, ztrácí to ten nádech dobrodružství. A hlavně není potom co nepovedeného dojídat :-)

Letos se mi povedly tak, jak to vyfotila má dcera. 2 špičky už chybí – pardon :-)

Děláte na Vánoce klasiku, nebo něco podobného?? Uvážím-li, že i na Štědrý den je v mé původní rodině zvykem jíst „hada” (tj. vinnou klobásu), asi jsem holt vyrostla v mimoňské rodině s mimoňskými vánočními zvyky :-) 

 

 

 

 

 

Rubriky: Zdraví | Štítky: , , , | Napsat komentář