Co dělat, když Vás někdo hluboce zraní??? Aneb od bolesti k radosti…

Tohle bude speciální článek, ke kterému mě inspirovala jedna událost tohoto týdne, a jeden článek, který jsem si právě přečetla. Naprosto dokonale totiž popsal, jaké to je, když se člověk dotkne bolesti uvnitř sebe sama… a co s tím… 

Ten článek se jmenoval Od bolesti k rozhodnutí a pokud jste se kdy ocitli v konfliktu se svými bližními (a kdo ne????), rozhodně stojí za to, si kliknout na odkaz a přečíst.

Co tak obvykle děláte, když máte pocit, že Vám někdo ublížil? Když máte dojem, že jste v právu? Rozzlobíte se a pustíte se do hádky? Nebo se cítíte uraženě, nebo smutně, nebo nepochopeně? Vyčítáte? Nebo se snažíte o porozumění? Argumentujete, hledáte, kdo to vlastně zavinil? Co všechno by ten druhý měl nebo neměl dělat, říkat??

Jo, a měl by se Vám omluvit, že?? 

(photo credit: Frank Vincentz)

Však udělal chybu. Měl by ji přijmout, napravit a vzájemné vztahy stvrdit omluvou.

Ano, to všechno je přesně to, co bychom MY VŠICHNI měli dělat, když uděláme chybu. Ale tohle je naše vlastní zodpovědnost a náš vlastní úkol.

Není naším úkolem to v prvé řadě požadovat od druhých. I když víme, že právě to by vztahu (a nám osobně) pomohlo. Nemůžeme udělat nic víc, než dát najevo, že nás dané chování zranilo. Lidi ale velmi neradi vidí vlastní chyby a nám by byla neupřímná omluva stejně k ničemu.

Naším úkolem není vyrazit krvácející do boje a snažit se, aby trpěl i ten druhý. Svou vinou, svým ponížením. Ale v prvé řadě vyléčit svou vlastní bolest. To za nás totiž nikdo neudělá. Odpustit všem, kteří nám ji působili. Ne kvůli nim, ale kvůli sobě.

Protože ty střípky bolesti v našich srdcích rozdrásávají naše vlastní srdce, ne srdce těch druhých.

Vím, že tento přístup není dvakrát in. Je tak trochu jiný, mimoňský. Ale žádné jiné přístupy mi nikdy dosud nepomáhali tak, jako právě tento. Je sice náročnější, ale zato je pravdivější a hlubší a konečně funkční.

Nikdo doopravdy nejedná úmyslně. I ti největší zločinci, kteří jednají zlomyslně a s cílem ublížit, nemají pod svou kontrolou vůbec nic. Natož svou vlastní vůli. Ovládá je nenávist, zášť, vzdor, hrabivost, sobectví. Často i zžírající strach. Z nich samých už nezbývá téměř vůbec nic.

A ten strach, tu bolest jen šíří kolem sebe dál. A my jsme ti, kteří šíření toho všeho zla mohou zabránit. Odpuštěním ze sebe tohle pošpinění jejich špínou smýt… nešířit ji dál… ani do hlubin své bytosti, kde budeme mít tendenci ji zahrabat hodně hluboko, čím bolestnější bude. Ani dál mezi ostatní lidi…

Když zahlédnete alespoň koutkem oka utrpení, na základě kterého někdo jednal (a svým jednáním vám ublížil), získáte klíč k odpuštění, které vám pomůže. Nemusíte se s tím člověkem hned začít objímat. Můžete se rozhodnout, že se s ním nebudete dál stýkat, protože se chová toxicky. 

To, co je důležité, je vytáhnout ten střep, který do vás zarazil. 

Jenže když my sami jsme někdy tak pohlcení tou bolestí, že toho nejsme schopní (viz současná imigrantská krize, která v tolika lidech probouzí nenávist…)

Ale také se vám může velmi dobře stát, že právě skrze pochopení a odpuštění budete mít důvod se s tím člověkem opět obejmout. Nalézt porozumění. Klid. Radost. A právě tuhle radost tímto článkem teď oslavuju. :-) Rozhodně to stojí za to!

Jak se píše v onom článku:

Nesnažte se zjišťovat, kdo komu ublížil, kdo je čemu na vině nebo kdo z vás je v právu. Přetlačování se a výměna argumentů v takové situaci většinou nikam nevedou. Dostáváte se jen do boje o moc a ztrácíte spojení v srdci.

Jo, boj o moc. Hora argumentů. Ty, ty, ty. Nesmíš, měl bys. Možná máte pravdu a on ne. Možná máte pravdu oba. A co??? Další válka o Pravdu?? Další zraněná srdce a rozpadlé vztahy?? Proč vlastně??

Můžete se domnívat, že vaši bolest způsobil ten druhý, nebo něco zvenčí. Jenže aby kdokoliv mohl vyvolat vaši bolest, musíte ji nejprve mít ve svém nitru. Druhý člověk ji jen spustí a vynese na povrch. Příčinou tedy není nikdo druhý. Příčinou je bolest ve vás samých.

Můžete donutit druhého, aby z lásky k Vám (nebo z pozornosti, ohleduplnosti atd. atd.) chodil kolem té Vaší bolístky po špičkách, ale ta rána tam zůstane a jednoho dne zase zabolí. Spíš než se na druhého durdit, nestálo by za to vyléčit tu ránu, kterou jsme společně právě odhalili??

A přesně to jsem zažila! Lehký dotek toho, co jsme oba věděli, že je má největší slabina. I když to člověk ví, i tak je velmi těžké nespustit tu lavinu argumentů. Bolí to tak strašně moc! Začnete si říkat: „Jak mohl něco takového říct? To prostě nemůžu přijmout, je to naprosto proti tomu, co je pro mě zásadní – co jsem Já. A bez toho nemůžu být!“ 

Otázka totiž zní – co obvykle děláme, abychom si ulevili v bolesti??

• Vezmeme si prášek? Hlavně abychom ji už, proboha, necítili?? (to je velmi podobné snaze před bolestí a před tím, kdo nám ji působí, utéct)
• Vyrazíme za lékařem, aby s tím něco udělal? Ať nás toho zbaví! (to je velmi podobné snaze hodit svou bolest na druhého, ať ní laskavě něco hodlá dělat a zbaví nás ji)
• Začneme proti ní bojovat… zjišťovat, kde je chyba a co s ní? (to se tváří velmi ušlechtile – ani únik, ani házení to na druhé. A přece rozum a argumenty emoční bolest nevyléčí…)

Ale pokud tu lavinu nespustíte, nýbrž zůstanete uvnitř sebe a budete tu bolest prostě jen vnímat, aniž byste se snažili dotlačit toho druhého, ať s tím něco udělá, objevíte velký poklad! Třeba pochopíte to, kvůli čemu jste už také vedli velké argumenty – to, co jste, a to, co nejste. :-) 

A tak když sami sobě dáte tu šanci (a tím i tomu druhému a Vašemu vztahu), můžete o sobě zjistit spoustu věcí, které Vám pomohou tu bolest rozpustit. Navždy vyoperovat ten střep v srdci. A dají Vám větší sílu…

A můžete jednou říct to, co řekla Katka Králová (s pláčem na krajíčku) z Nevýchovy na konci tohoto videa, který mi dnes přišel mailem (a to je tedy síla, řeknu Vám…). Jak je neskonale vděčná za svého otce, se kterým nakonec k sobě našla cestu – a stačilo si jenom porozumět!

Někdy je totiž hora argumentů k ničemu, protože neslouží k tomu, abychom si porozuměli, ale k tomu, abychom druhého o něčem přesvědčili.

V tom videu mluví Katka hlavně o bolesti z neporozumění, kterou vnímají malé děti, když nemohou najít společnou řeč se svými rodiči, kteří pořád něco chtějí (a děti vnímají, že nejsou schopní jejich nárokům dostát). Možná si na tu bolest ještě pamatujete. Možná ji sami někdy zažíváte, ať v rozhovorech se svými blízkými nebo v rozhovorech se svými dětmi. Bolest z neporozumění umí být hodně hluboká! 

Možná ale zapomínáme na to, že můžeme jít ještě dál než jen k dohodám a snahám o porozumění, jak ho na základě své kruté (a přelomové) životní zkušenosti nyní prosazuje Katka (a dobře dělá). Léta jsem právě toto dělala. Nemám extra velký problém nahlížet na svět očima druhých a nechávat jim prostor k vlastnímu životu (čímž neříkám, že bych se v Nevýchově už neměla co naučit, nejspíš ano). Vždy je ta ochota poskytovat prostor přímo úměrná tomu, jak dalece se dokážete otevřít a kde je ta hranice, kdy ten druhý zákonitě narazí. Někdo je velká země a někdo jen malá zemička. :-)

Možná bychom si ale měli uvědomit, že porozumění není jen o tom porozumění slov a rozumových argumentů. Že porozumění spočívá v otevřenosti tomu druhému. V otevřenosti jeho svobodě i jeho chybám. V porozumění jeho bytosti a soucítění vůči jeho utrpení. Porozumění tomu, že nám nikdo ublížit nemůže (pokud mu to sami nedovolíme) a že nepotřebujeme nic, co bychom nemohli získat. V porozumění dvou bytostí, které vůči sobě stojí svobodně a silně, ale zároveň i se soucítěním vůči slabostem a nesvobodám je úžasná krása a radost!

I její záblesky stojí za to nepodlehnout své bolesti a nezranit i toho druhého a tím celý vztah i sám sebe! Život je totiž umění milovat (tak zní i název mé speciální e-knihy) – a to milovat OTEVŘENĚ A NAPLNO!

Někdy to není lehké. Nenaučili jsme se, jak být bezpečně otevření. Ale jiná cesta ke spokojenosti nevede.

Nikdo totiž nemůže být opravdu spokojený, když přežívá jen tak napůl (a ještě ofačovaný).

---

Článek je jedním z mnoha článků, na které odkazují emaily měsíčního online minikurzu Mimoňská cesta (do jiného světa), se kterým se můžete seznámit ZDE.