Svět je jiný, než se na první pohled zdá!

Skrývá spoustu tajemství. Stačí jen za sebou nechat ten vnější svět, obrátit se dovnitř, a vyhrabat se z bahna negativity, které člověka beztak jen zaslepuje.

A pak nad Vámi nebude mít ten vnější svět takovou moc a Vy budete moci být konečně svobodnější a láskyplnější!

Nebojte se, že z Vás budou mimoňové, když si budete žít po svém. Vždyť s mimoni je neuvěřitelná legrace, ne??

minion-890831_640Nenechte se semlít tím, co kolem sebe slyšíte a vidíte! Přidejte se k těm, kteří do toho jiného světa již vstoupili! O tom, jaké to tam je a jak se tam dostat, jsem kdysi dávno přichystala článek a dokonce i celý online kurz (zdarma):

Svět je jiný

minikurz Mimoňská cesta

No a pak skrze změnu sebe sama změňte i svět kolem Vás:-)

Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit

 

Reklamy
Rubriky: Štěstí | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Co s sebou odválo září…

Odválo to, co mě trápilo. Odnesla to vlna, která se nejdřív zdála příliš velká. A odválo také to, co bylo tak vzácné. A přece zavládl klid. Takové jsou paradoxy Jiného světa… 

Hned první týden byl věnován CHYBÁM, KTERÉ JE POTŘEBA DĚLAT. Obvykle se chybám vyhýbáme jako kříž. Chyby bolí. Nás, že jsme je udělali. Druhé, že vše nebylo tak, jak mělo být. Jak bylo v článku tohoto týdne (Dovolme (si) chybovat) řečeno, nejde ani tak o to, že to či ono by se dělat nemělo (pravidla státu či morálky).

To, co bolí, je překročení pravidel srdce.

  • Některé chyby ale postupem času přestaneme jako chyby vidět (to když vidíme skutečnost, ne své strachy).
  • A některé chyby začneme chápat (to když si uvědomíme, že každý v sobě neseme své rány bičem – hlubokou vnitřní bolest – na kterou můžeme reagovat přehnaně).
  • A nejvíce se nám uleví ve chvíli, kdy přijmeme, že nic a nikdo nebude nikdy dokonalé.

Přijetí, které v té chvíli dokážeme dát druhým nebo sobě, je nesmírně léčivé. Někdy je bolest tak velká, že přijetí je nad naše síly – v té chvíli se učíme stavět hranice. Citlivě a s respektem, abychom bolest svou i druhého ještě neprohloubili. Což není snadné.

Když se podíváte na svůj horoskop a horoskop druhých, můžete si všimnout, jak bohatí a složití jsme. Je v nás spousta rozporů, ale i podpory. Dosáhnout vnitřní rovnováhy není snadné a zákonitě všichni na té cestě děláme chyby.

I já tento týden chybovala. Nedařilo se mi přijímat a odpouštět. A tím jsem se trápila ještě víc.


Druhý týden byl věnován SÍLE VDĚČNOSTI a také spoustu vděčnosti přinesl (viz článek týdne Vděčnost je základ a já tento týden vděčná jsem). A byla to nejen ta normální běžná vděčnost, která se všude tak doporučuje (buďte vděční za každodenní maličkosti atd.). Byla to vděčnost i za to, co Vás nasere. Jo, fakt :-)

Ten záříjový týden jsem byla vděčná za spoustu věcí – za svého manžela, který je mi tak často podporou. Za možnost nahlédnout do Mentoring klubu Pavla Říhy (za 1 Kč). Za těch 22 lidí, kteří si koupili víc než jednu mou knížku a tím mi vlastně řekli, že MÁ SMYSL psát a sdílet. Ale byla jsem nakonec vděčná i za ten vztek, který se ve mně probudil. Proč? No protože jsem si uvědomila, že v sobě něco dusím. Že jsem se ve snaze napravit svou chybu přehoupla z jednoho extrému do druhého – a tak trochu přidusila sama sebe. Že jsem uvěřila tomu, že nemám právo sama sebe sdílet. Ale netrvalo dlouho a já si uvědomila, že sdílet sebe sama není vůbec sebestředné! Jen to bohužel spousta lidí nevidí. A že já se podle toho nesmím řídit!

Ano, to byl ten týden, kdy jsem sedla a sepsala jsem speciální článek Sdílení je jako cestování. Aneb železná opona se zvedá.

Sdílení si obvykle pleteme se stěžováním si. Se snahou prosadit si svoje. S onou sebestředností. Nejsme zvyklí naslouchat a slyšet víc, než že je to o něm/o ní.

Pokračování textu

Rubriky: Měsíční shrnutí | Štítky: , , , , | 2 komentáře

Jak zhubnout a zároveň mlsat??

Jo, tohle já miluju :-)

Představte si, že se Vám podařilo během pár měsíců nasbírat několik nechtěných kilogramů. V mém případě 7 kg oproti tomu, co považuju za hranici, nad kterou už se necítím lehce a zdravě.  A 10 kg oproti tomu, co vždycky byla má ideální váha. Na škole, před těhotenstvím i po porodu…

Neptejte se mě, PROČ a ani JAK se mi to podařilo :-) Musím ale říct, že to JAK bylo velmi velmi přijemné :-) Miluju sladké a dopřávala jsem si ho během těch měsíců často a hodně. Hlavně na loňské dovolené na Mallorce (kde celá ta anabáze asi začala). Matce se ze mě protáčely panenky vždycky, když jsem si donesla talíř nejrůznějších zákusků na ochutnání. A pak ty nejlepší ještě jednou :-)

Ochutnávat je přece málo. Musí se i jíst, ne??

Všem těm dobrůtkám jsem vděčná za to, že tak trochu přehlušily můj smutek na duši. Ale nadešel čas ze sebe tuhle vrstvu zase shodit… 

Jenže jak na to? Jak zase zhubnout? Jak se zase cítit líp??

Za prvé se většinou doporučuje udělat něco s tím, proč máte potřebu se tím sladkým ládovat. Jakákoliv snaha o zhubnutí totiž obvykle zahapruje právě na Vaší psychice. Na tom, že máte potřebu přehlušovat onen smutek na duši.

O to se postupně již pár měsíců snažím a postupně se mi daří odbourávat jednotlivé vrstvy toho, co mě tak trápilo.

Za druhé existuje spousta různých návodů. Určitě si najdete něco, co Vás osloví – na netu, na FB. Výživoví poradci, fitness centra apod. Nevím, jestli jste kdy zkoušeli nějakou dietu (já kromě mladických extempore jednou nikdy), a jakou jste s tím měli zkušenost. Obvykle se vyhrožuje jojo efektem…

Já v minulosti zkoušela Aftershock program. (Existuje online v USA.) A byla jsem s ním spokojená. 3x týdně  15 minut cvičení v podstatě stačilo (i bez nějaké velké změny stravy), aby se mé tělo dostalo do lepší formy. A tím i trochu zhublo…

Zkoušela jsem i spoustu různých jiných způsobů, ale největší problém obvykle byl, že jsem je nevydržela dlouhodobě dodržovat (například jarní detox, který v podstatě spočíval ve změně jídelníčku).

Nakonec jsem úplně náhodou narazila na něco, co mi konečně začalo fungovat. Na něco, díky čemu jsem shazovala onoho ideálního 0,5 kg za týden (někdy víc, někdy zase míň). Na něco, u čeho jsem neměla vůbec pocit, že jsem vlastně nějak omezovaná ve své chuti na sladké. A to pro mě bylo důležité. Proto jsem schopná se takto stravovat už třetím měsícem… 

Pokračování textu

Rubriky: Péče o tělo | Štítky: , , , , , | 9 komentářů

Také si píšete knihu svého života? (3. díl)

První 4 měsíce roku 2018 se nesly v duchu přijetí, odpuštění a štěstí, které to přináší.

Leden se opět ptal po tom nejhlubším zdroji vnitřní jistoty a několikrát se mi i podařilo některé poryvy ustát. Únor mi přinesl smíření – smíření s faktem, že nikdo není zodpovědný za to, jak se cítím. Ať to bolí sebevíc (ono se totiž o tom dobře povídá od klávesnice, ale hůř v reálu, když se někdo dotkne Vaší největší rány). V březnu jsem přestala chránit Ego, protože jsem si uvědomila, že ono nikoho nechrání. Že je to jen sebedestruktivní mechanismus. A udělala jsem také jedno rozhodnutí, ze kterého sice možná zůstal jen ten zápisník s růží, ale i ten je dobrým mementem a oporou. Je v něm vše důležité. A v dubnu se mi dařilo nacházet to vnitřní štěstí – když jsem se vzdala očekávání, touhy po uznání a vymanila jsem se z jednoho vnitřního konfliktu. Ale s Velikonocemi se také objevilo téma utrpení, smrti… a znovuzrození.

To všechno si můžete detailněji přečíst v druhém díle tohoto článku. Ale jak bylo dál?

 

KVĚTEN

(Přijmout i to, co bolí – to bylo zjevně mé květnové téma)

Květen byl měsíc přijetí. Sepsala jsem celé PDF o přijetí. Jako dar pro mé čtenáře, účastníky semináře, ale i jako přehlednou pomůcku pro mě samotnou. A už několikrát mi pomohla s připomenout, CO TAKOVÉ PŘIJETÍ VLASTNĚ ZNAMENÁ?

Celé přijetí stojí na 2 základních pilířích – poznání, že nic není špatně (1). A že vše zvládnete (2). Věříte tomu?? Ne?? Pak se Vám bude velmi špatně přijímat to, co je, aniž byste sami sobě ublížili. Ale pokud se alespoň pokusíte (jako já na Trenckově rokli), možná zjistíte, že to jde… a že si díky tomu život mnohem víc užíváte.

Přijetí ale pomáhá třeba taková astrologie. Uvědomění, že lidi jsou prostě takoví, jací jsou, a dokáží tak maximálně harmonizovat to, co už v sobě mají. Ale z lenochoda geparda prostě neuděláte :-) Jenže věříte astrologii??

Já se někdy zarputile snažím o pochopení, ale ono vědět fakt nestačí. Někdy prostě musíme přijmout i to, co se nám nelíbí a co nechápeme. Těch zkoušek, do jaké míry to dokážu (a ještě za to dokážu být vděčná), jsem v květnu pár zažila :-)

Přijetí není nic jiného než přestat bojovat s faktem (a žádný fakt se nedá změnit). Ale odpíchnout se od něj pro harmonii. Nenechat si ničím zničit nejen víkend, ale život.

A ano, v květnu jsem se přihlásila na svůj druhý desetidenní kurz vipassany. A moc jsem se těšila :-))

Pokračování textu

Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Také si píšete knihu svého života? (2. díl)

Jak jsem se zmiňovala v úvodním článku (ZDE), každému roku na konci přiřazuji nějaký symbol. Celý rok pak díky němu vystupuje z té mlhy zapomnění mnohem zřetelněji.

Jo – to byl ten rok daru, kdy se mi dostalo odpovědi na mé přání, ale také pomocné ruky ve všem tom pořádném vlnobití, které s tou odpovědí přišlo! Nebo – jo, to byl ten rok Freddyho Kruggera, kdy jsem měla pocit, že se buď konečně probudím, nebo mě to rozsápe.  Sama jsem zvědavá, jaký název dám nakonec kapitole roku 2018?? Jaký symbol bude tento rok nejlépe vystihovat?

Co mi přinesly první 4 měsíce??

 

LEDEN

(Leden – pro všechny, kteří mají někdy chuť se na všechno vys… –)

Leden jako zimní měsíc, který se v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ nese na vlně elementu VODA a jeho otázek po tom nejhlubším zdroji naší vnitřní jistoty a odvahy, nebyl jako každý rok zrovna snadný :-)

Je to vždycky období, které člověka prověří. Buď si bude hrát na haura, jak všechno v pohodě zvládá, nebo půjde hodně dovnitř a hledat ten vnitřní zdroj. Zjišťovat, čeho se nejvíc bojí, a kde najde oporu… psaní deníku mu může hodně pomoct (mimochodem leden byl měsíc, kdy jsem poznala Clemense Kubu a jeho způsob, jak se díky psaní osvobodit z traumatu – třeba se Vám bude hodit znát jeho jméno.)

V lednu jsem měla kolikrát chuť se vším praštit :-) Na druhou stranu jsem taky mnohokrát projevila pozoruhodnou vytrvalost. Když už jsem naskočila na svůj oblíbený ranní rituál, nebyla jsem dvakrát ochotná nechat se z něj vykolejit. Ale ani to nebylo snadné. Hodně mi v lednu pomáhaly slogany Kurzu zázraků (ten mi bohužel v průběhu roku proklouzl mezi prsty, ale určitě se k němu příští rok vrátím!!), ale taky orlí čchi kung i ty hodiny, kdy jsem učila angličtinu. Prostě všechny ty hodiny, kdy jsem nepřemýšlela, ale žila :-)

Leden byl také měsícem prezidentských voleb (psala jsem o nich své neduální články), které mi nakonec jen potvrdili, že pro některé lidi je splnění jejich snu spíš za trest :-)

Jak jsem tenkrát psala – budiž nám to mementem, až budeme sami na jaře sázet ta svá semínka přání!

A také byl měsícem mého nápadu se speciálním zájezdem na Srí Lanku (ten bohužel nevyšel… snad také příští rok).

Pokračování textu

Rubriky: Uncategorized | 2 komentáře

Také si píšete knihu svého života?

Vlastně všichni si ji píšeme. Jen ji obvykle nemáme černé na bílém a obvykle si jen matně pamatujeme děj a zápletky jednotlivých kapitol – let – našeho života.

Je to podobně jako s knihou nebo s filmem po mnoha letech. Víme, že jsme u toho byli. Víme, jaké emoce to v nás vyvolávalo. Zda to byla spíš komedie, nebo tragédie. Ale pokud nebyla daná zápletka z těch pár, které utkví v paměti, nepamatujeme si z vlastního života vlastně nic moc… jen se tak vezeme na jeho proudu a buď se nám zrovna líbí, nebo se s ním snažíme bojovat. Tak nějak automaticky… tak nějak jako roboti

Když jsem si před 20 lety začala psát na té své pouti, jak jsem svou cestu za svobodou nazvala, deník, získaly zápletky mého života trochu hmatatelnější podobu. Ale přiznejme si to – ačkoliv jsem kolikrát chtěla, málokdy se stalo, že bych některý z těch mnoha deníků vzala a prolistovala ho. On taky můj rukopis k tomu dvakrát neláká :-)

Ale od té doby, co si píšu blog, týdenní, měsíční a roční shrnutí, je tak jednoduché všímat si všech důležitých zápletek (a lekcí) mého života :-) Každý rok navíc dostal svůj symbol – Dar (2014), Freddy Krugger (2015), Sněženka (2016), Depeche Mode (2017).  Sting ve své písni The book of my life krásně popsal, co všechno ve své knize života všichni máme…

Jak se zatím odvíjí kapitola roku 2018?

Kdykoliv chci vzít svůj osud mnohem víc do svých rukou – ta vesla, nebo to kormidlo plavidla, na kterém se plavím – obvykle se někdy po létě ohlížím zpět. Nejde ani tak o to, abych své plavidlo někam směřovala. Už dávno ne. Takové ty sny, o kterých spousta lidí sní, jsem si už splnila a to štěstí, o kterém já sním, mi stejně nepřinesly. Jen uspokojení nějaké touhy a zážitky, ze kterých dnes na své cestě čerpám. Pomáhají mi. Ukazují mi cestu.

Jde spíš o to zahlédnout kudy ta řeka Života vlastně teče. Připravit se na případné peřeje a vodopády. Nepodlehnout snaze tu loď zastavit, obrátit nebo nějak nasměrovat tam, kam bych si já sama přála radši plout. Připomenout si, co jsem vlastně kdy OPRAVDU chtěla a jaké následky mělo, kdykoliv jsem začala hloupě s tím kormidlem hýbat. Mít svůj život/to kormidlo pevně v rukou totiž vyžaduje hodně moudrosti. 

Kam mě směřovaly první 4 měsíce roku 2018? O tom příště…

Rubriky: Měsíční shrnutí, Uncategorized | Štítky: , | 2 komentáře

Letošní červenec byl úžasný měsíc

Takových měsíců kdyby bylo víc :-) Však jsem se na něj dlouho těšila! Měl mě v meditaci zavést do hloubky a dovolit mi odpočinout si v tichu.

Desetidenní kurz meditace vipassana jsem absolvovala už loni, takže jsem věděla, co mě čeká. Věděla jsem, že si z kurzu odnesu nejen pomíjivé meditační zážitky a vnitřní klid, ale také nové návyky. Když 10 dní nemáte nic moc jiného na práci než meditovat, začnete se mnohem víc starat nejen o klid své mysli, ale i o své tělo. A celý červenec se pak nesl právě v tomto duchu…

a já byla šťastná… ne proto, co mi kdo dal, ale proto, co jsem já dávala sama sobě…

O vipassanském kurzu jsem sepsala spoustu článků (před i po). Vždycky po kurzu cítím na jednu stranu velký vnitřní klid mysli a na druhou stranu ohromný přetlak – touhu sdílet, jak úžasné to je, a co všechno to člověku může odhalit…

Pokračování textu

Rubriky: Měsíční shrnutí, Uncategorized | Štítky: , , , , | 2 komentáře

Co srpen dal? A co vzal? Mně? (I Vám??) – 2. díl

Témata srpnových týdnů v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ se točila kolem toho, na co si myslím, že mám. Asi to znáte. Takový ten pocit, že tohle je už moc

Čas od času mám asi stejně jako každý z nás pocit, že stojím na skále a chce se po mně přeskočit široká průrva. Tak jsem Kozoroh a výzvy by mě měly inspirovat a ne děsit…

Něco uvnitř mě na ty skály a nad ty průrvy žene. Miluju výhledy z výšky, ano. Miluju i ten pocit, když se tam nahoru vyškrábete. Ne kvůli tomu škrábání, ani kvůli nějaké snaze překonávat své limity, ale kvůli tomu rozhledu, který Vám to dá. Za každý zdolaný kopec jsem ráda.

Ale když stojím tam dole a dívám se nahoru, radši bych si zalezla někam do kavárny ke knížce :-) 

 

Srpen se na mě ale podíval a posměšně naznačil, že na to můžu zapomenout

Začal hned zhurta – nabídkou, kterou by každý asi nadšeně přijal. Někdo možná kvůli penězům navíc. Někdo možná kvůli nějakému pocitu vyššího statusu. Někdo kvůli pocitu ocenění. Mně ta nabídka ale zaprvé naštvala a za druhé mě vyvedla z rovnováhy…

A naštvala mě právě proto, že mě vyvedla z rovnováhy – takhle jsem si totiž ten letní odpočinek od všeho toho postrkávání vpřed fakt nepředstavovala. Má první vnitřní reakce byla: „Fakt to musel vytáhnout zrovna teď????” Pracně vybudovaná pohodička po třítýdenní koupeli v čchi kungu a vipassaně, pracně vybudované ranní rituály, díky kterým jsem se zase konečně cítila tak dobře – to všechno vzalo velmi rychle zasvé :-(

Jestli mě něco dokáže vytočit, tak když mi někdo nedá pokoj a znovu ukazuje na nejvyšší horu v okolí… 

Srpen na to šel ale pomalu. Týden za týdnem.

  1. Nejdřív mi tématem týdne SEN připomněl prolínání snů a reality.  (Když se Vám splní sen) V duchovních/ezo kruzích se dnes často mluví o plnění si svých snů a překračování komfortních zón. Já ale mluvím o tom, že když se Vám splní sen, je to první krůček se na plnění snů vyprdnout :-) Když si projdete tím, že si dovolíte věřit v realitu svých tajných snů, uvědomíte si nejspíš nakonec stejně jako já, že máte mnohem větší moc než si jen realizovat sny. Máte možnost prokouknout realitu jako jeden velký sen. A když se Vám TOHLE podaří, už nebude žádný sen, který byste si chtěli plnit, a žádné komfortní zóny, které byste museli překračovat. V Jiném světě je prostě všechno jinak :-) Uvědomíte si, že to, za čím se VE SKUTEČNOSTI všichni tak ženeme, v tomto světě nenajdeme. U ničeho a u nikoho. Vše je to z říše nepodmíněného. Uvědomit si to je ale jedna věc a troufnout si podle toho žít je pak druhá. A mně se to tento týden zrovna dvakrát nepodařilo. Že by ten další?? :-)

  2. Pak mi tématem VYSTOUPIT ZE SVÉHO VYMYŠLENÉHO SVĚTA naznačil, že fakt stačí jen z toho iluzorního snového světa vystoupit. (Ztratit se ve svém vymyšleném světě je tak snadné) K čemu je ve skutečnosti vlastně dobrý? (Kromě toho, že si v něm můžeme DOČASNĚ užívat pohodičku, když víme, jak na to. Ten pád z božských sfér je pak ale prý dost drsný…). To byl ten týden, kdy jsem si vzpomínala na své první meditace. Ano, ty meditace, při kterých jsem měla pocit, že vyplouvám nad hladinu. Ten blažený pocit, který mi dával klid od všech těch vln myšlenek a emocí, které se mnou tam dole pod hladinou zmítaly. Ale místo abych se tím nechala inspirovat, nechala jsem se stahovat ještě hlouběji. Ono je totiž někdy dobré vědět, co je to, co nás vleče dolů. A jak se tam dole kvůli tomu cítíme…

  3. Další týden mi dal tématem týdne VNITŘNÍ VYROVNANOST najevo, oč tady jde. (Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích.) A oč přicházím vždy, když se nechám těmi iluzorními představami zmást. Ale co je vlastně iluzorní představa a co intuice?? Zdráhám se udělat ten krok za hranici, protože mi má intuice říká, že to není moje cesta? Protože se nemám hrát na něco, co nejsem?? (Hypersenzitivní lidé se totiž velmi rádi přepínají, aby zapadli.) Nebo je to jen strach. Jen obranný val? Hypersenzitivním lidem (HSP) se většinou radí, aby se nepřepínali. Aby dělali jen to, co zvládají, a nesrovnávali se s ostatními. Aby se případně stáhli dovnitř. Ale co když u mně ono stažení dovnitř nemusí nutně znamenat vyhýbat se tomu, co je náročné (nejradši být prostě sám :-)), ale naučit se obrátit pozornost dovnitř v tom neduálním pojetí. Proniknout tam, kde není ani venku ani dovnitř??

  4. Další týden si troufl jít ještě dál. Téma PROČ SE NEVYHÝBAT TOMU, CO NÁS TRÁPÍ, je dost jasný vzkaz, co?? :-) (Nějak to přežít.) Na jednu stranu tam pořád visel ten otazník (vydat se na té křižovatce tou pohodlnější cestou nebo tou cestou výzev??), na druhou stranu jsem si ale vzpomněla na ten nejsilnější zážitek v egyptském Dhahabu před cca 20 lety. Tam jsem poznala, že v životě nejde o přežití a že ty náročné chvíle tu nejsou proto, aby nás porazily, ale posílily. Nebo nám ukázaly, že nejsme na nic sami, i když se nám to zdá. Vždy máme podporu. Nikdy se neděje nic, co by se dít nemělo. To láska Života nám bere to, čeho se chytáme, a tlačí nás na cestičky nad propastí. Učí nás tomu, co v Jiném světě nejvíc potřebujeme – víře a sebedůvěře. Víře, že je to možné, a víře, že to dokážu. Ten týden se mi dokonce zdál sen (sny si většinou nepamatuju) – sen o party, ze které jsem chtěla odejít a dokonce i odešla. Ale nezbývalo než se tam vrátit a uvědomit si, že i když se nám někdy to, co se nám děje, nelíbí, nebo máme dokonce pocit, že nás to ohrožuje, je omyl utíkat. Dokud se člověk nenaučí svým lekcím, neměl by utíkat. A tou největší lekcí je, že nemáme od druhých nic očekávat, protože každý máme své démony. Nemusíme druhé odmítat, ani jim pomáhat s nimi bojovat. Stačí, když k nim (i k sobě) přistupujeme soucitně a nebereme si nic osobně. Takhle i oni svého démona odzbrojí. Místo bojů je lepší spoléhat na sílu lásky. Tak jsme si vzájemně učiteli.

  5. A ten poslední týden řekl rovnou, že Strach nás jen straší a že NIC NEPOTŘEBUJU A NIČEHO SE NEMÁM BÁT. To byl ten týden na dovolené u albánského moře, kdy jsem odpočívala a četla knihu Bezstarostně a důstojně. Moc se mi do ní nechtělo. Možná jsem nechtěla slyšet, že když moc přemýšlíme, začneme se sami o sebe bát. Zbytečně. A klást si příliš nízké laťky. Moře, které je pro mě synonymem Života, mě učilo, že někdy to chce jen získat větší sebedůvěru. Čím častěji se nám podaří prodrat skrze vlny na pobřeží do náručí otevřeného moře, tím jistější i příště v těch velkých vlnách jsme. A knížka mi kladla otázku, proč si děláme všechno tak složité? Proč všechno přemýšlením tak komplikujeme? Proč vidíme hady místo provazů? A že bych možná měla víc energie věnovat snaze vidět, jak věci opravdu jsou, než přemýšlení, jestli mě ten iluzorní had nakonec nezabije…

Pleteme si labyrint s bludištěm. Bojíme se proto, že nevíme, co jsme zač. Co jsou naše překážky zač. Bojíme se jen proto, že nevíme…

Jak vidíte, můj srpen mi neustále nadhazoval, že mám na víc, než si myslím. Já sice nakonec onu nabídku přijala, ale ono nejde jen o nějakou nabídku. Jde o celkový postoj k životu – převládá v něm víra, sebedůvěra a láska, nebo strach??

A co dal nebo vzal srpen Vám? Ukázal Vám, že máte na víc, než si myslíte?

Rubriky: Měsíční shrnutí, Uncategorized | Štítky: , , , | 2 komentáře

Co srpen dal? A co vzal? Mně? (I Vám??)

Srpen je pro mě většinou měsícem dovolených

Až na pár výjimek vyrážíme vždycky na konci srpna případně na přelomu srpna a září k moři. A dovolená je vždycky ve stylu offline. Žádná beletrie, žádné maily, žádný facebook (skoro). To je tak, když nemáte mobil s wifi :-) Zlatý mobil bez wifi :-) Nemusíte bojovat s pokušením jako já letos kvůli mobilu a tabletu mé dcery a matky.

A tak zatímco si užívám přítomnost se vším všudy (a ještě k tomu tu krásnou prosluněnou přítomnost u moře se všemi těmi pochoutkami all inclusive stravy), na mém blogu se obvykle objeví nějaký ten návrat ke starším článkům.

Tentokrát jsem (si) připomněla uplynulé dovolené:

  • V Lloretu de Mar (ach, ta jahodová kavárna… chci ještě! –  Lloret dle S, O, D)
  • Na Rhodosu (proč je dobré dívat se na turecké seriály? Protože pro malé dítě pak není historie jen soubor dat v učebnici, ale živá zkušenost, kterou na Rhodosu hledá – Rhodoská ruská okupace)
  • V Turecku (do Istanbulu jsme bohužel nejely, ale i u moře to stálo za to, hlavně ta následná reklamace – Proč na dovolenou do Turecka)
  • V Malgrat de Mar (delfíni a tobogány, už potřetí – dcera se chce naučit španělsky a stát se cvičitelkou defínů. A také zjišťuje, že její stejně stará jmenovkyně – papouščice – zvládá násobilku lépe než ona – Malgrat de Mar – dovolená na náměstí u nádraží) 
  • Na Mallorce (ta smutná dovolená, která mě ale možná zachránila před ještě větším smutkem tou prosluněnou pláží a cappuccinem se zmrzlinou – Zmražená Mallorca – dovolená mnoha tváří)

Všechny ty články ale hlavně vypovídají o tom, že dovolenou můžete prožít tak trochu jinak, než jste zvyklí. Že ve všem tom cestování se skrývá mnohem víc. 

Letos jsme vyrazily do Albánie (Jaká byla dovolená v Albánii/ Durres?) :-)

Pokračování textu

Rubriky: Měsíční shrnutí | Štítky: , | 2 komentáře

Návraty – Zmražená Mallorca aneb dovolená má mnoho tváří

A naposledy dovolená roku 2017. Pro mě taková spíš smutná. Z různých důvodů. Ale byla jsem za ni vděčná – byla pro mě teplým objetím tam, kde jsem cítila chlad. Pomáhala mi vnímat onen klid v bouřích. Jsem za ni ráda. Také z mnoha důvodů.

Článek o tom, proč zmražená a jestli bych Vám na Mallorcu doporučila jet, najdete na mém novém blogu – ZDE.

Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Návraty – Malgrat de Mar – dovolená na náměstí u nádraží…

Rok 2016 – dovolená v Malgrat de Mar. Bez jahodové kaváry jako v Lloretu, ale zase jsem si udělala procházku do Santa Susanny a dodnes používám podložku pod čaj s nápisem Santa Sussanna :-)

Nevím tedy, jak si ideální dovolenou u moře představujete Vy, ale že ji strávíte na náměstí u nádraží asi ne. Tak představte si, že kolem hotelu Vám jezdí vlaky. U hotelu zastavují. Na nádraží vystupují a nastupují lidé. A na náměstí  se to všechno srocuje.

Jo a zapomněla jsem, že pod balkónem jsme měli bar…

Fotografie0954

A přece letos žádné reklamace nebudou. Naopak. Dovolenou jsme si moc užívaly (byly jsme zase v trojgenerační trojici – matka, já, dcera). Posedávaly jsme v baru nebo na náměstí a dokonce i na to nádraží jsem zašla. Představa, že vyrazíme do Lloret de Mar (a že bychom věděli jak, protože jsme tímhle vlakem již před lety jely), tam ovšem vzala za své. Radši jsme ty eura, které bychom daly za lístek na vlak a bus, promlsaly :-)

Pokračování textu

Rubriky: Na cestách | Štítky: , , , , | Komentáře: 1