Svět je jiný, než se na první pohled zdá!

Skrývá spoustu tajemství. Stačí jen za sebou nechat ten vnější svět, obrátit se dovnitř, a vyhrabat se z bahna negativity, které člověka beztak jen zaslepuje.

A pak nad Vámi nebude mít ten vnější svět takovou moc a Vy budete moci být konečně svobodnější a láskyplnější!

Nebojte se, že z Vás budou mimoňové, když si budete žít po svém. Vždyť s mimoni je neuvěřitelná legrace, ne??

minion-890831_640Nenechte se semlít tím, co kolem sebe slyšíte a vidíte! Přidejte se k těm, kteří do toho jiného světa již vstoupili! O tom, jaké to tam je a jak se tam dostat, jsem kdysi dávno přichystala článek a dokonce i celý online kurz (zdarma):

Svět je jiný

minikurz Mimoňská cesta

No a pak skrze změnu sebe sama změňte i svět kolem Vás:-)

Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit

 

Reklamy
Rubriky: Štěstí | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Co může za naše negativní emoce?

Projekt 5 pokladů v Jahodovém ráji (25. Slepí a hluší aneb jak si nenechat podrazit nohy… ) – VODA (4)

Období elementu VODY je období, které můžeme prožívat dvěma způsoby – buď v sobě objevíme svůj hluboce zakořeněný strach, vycházející z nejrůznějších iluzí, které o sobě, o druhých lidech, o světě a o Životě máme. Nebo se dokážeme naladit na hluboce zakořeněnou (sebe)jistotu a (sebe)důvěru. A s odvahou se díváme tomu, co nám Život přináší, přímo do očí.

Který z těchto dvou způsobů je Vám bližší??

Většina lidí nejspíš žije v zajetí strachu. Hledí do oné hluboké, přehluboké jámy nejistoty a existenciální úzkosti (ano, stačí tak málo, abychom skončili bez práce a bez peněz a možná potom i bez domova a bez přátel a rodiny, nebo abychom skončili okradení či zabití…)  a nad hlavami se jim rozkmitá ono kyvadlo strachu a touhy. Čím větší strach, tím větší touha po tom se nějak ochránit. Až si někteří z nás nakonec obléknou to brnění a kolem sebe vystaví onu dokonalou pevnost s vodními příkopy. Vzpomínáte na článek Nic nepotřebuji a ničeho se nebojím??

Jen málokdo se nejspíš naučil být opravdu odvážný. To jest otevřený a zranitelný, a přece uvnitř silný a neotřesitelný. Jako by nedotknutelný. Ten pocit, kdy ten druhý člověk je v podstatě neuchopitelný, že se ho nemůžete ničím dotknout, ani nijak pohnout směrem, kterým byste si Vy sami přáli, protože vše prochází tak nějak skrz něj a je naprosto svobodný a nemanipulovatelný, je velmi prazvláštní.

Už jste někdy někoho takového potkali??

Je pravděpodobné, že někdy ano. Je možné, že právě v tom, co jste chtěli dostat pod kontrolu, byla ta osoba tak nějak nedotknutelná. Spousta z nás se totiž nejspíš pohybuje někde mezi – občas si všimneme svého strachu (a toho, jak nám stojí v cestě) a podaří se nám ho překonat. Najít v sobě to neotřesitelné. A je možné, že právě v té chvíli naší největší svobody do nás někdo vrazí a jen udiveně hledí, že se nás to nijak nedotklo :-)

Jak jsem před lety psala v úvodním článku tohoto tématu (viz odkaz výše):

Právě v tomhle stavu, kdy je [člověk] pevně zakořeněný jak ten strom, je schopen nastavit tu druhou tvář, protože ví, že mu to nijak neublíží, že ho to „neporazí“, ale tu negativní sílu tak zarazí a nezmnoží. Právě v tomhle stavu je schopen, jako ten bojovník východních umění, nenechat si podrazit nohy, ale použít tu agresivní sílu protivníka proti němu samotnému.

V tomto stavu má sílu podívat se tváří v tvář tomu, čeho se bojí, a neutéct před tím. Nenechat se ovládnout hněvem, když něco není podle našich představ a nezpůsobit zbytečnou křivdu. Nepodlehnout svým sobeckým přáním a nebýt věčně nespokojený.

Pokračování textu

Rubriky: Voda | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Návraty – Můj rok 1989 – 1. část

(photo credit: Piercetp)

(photo credit: Piercetp)

Když dnes slavíme ten 17. listopad, řekla jsem si, že by Vás možná mohlo zajímat pár autentických svědectví. Přímo z hlubin deníku mého 17 letého Já :-). Ano, dočtete se tam o starostech jedné nešťastné osůbky ve třetím a čtvrtém ročníku gymnázia. Dočtete se tam o tom, jaké to bylo studovat a žít na konci komunistické éry. Dočtete se tam i to tom, co se dělo po 17. listopadu (a jo, byla jsem i cinkat klíči, do Prahy jsme to neměli daleko). Enjoy :-)

26.1. 1989 jsem si založila svůj první deník. Tenkrát mi bylo už pár dní 17 let. Pravda, úplně první nebyl. Ale byl to první z té dlouhé řady deníků, které si bez nějakých dlouhých přerušení vedu až dodnes. Pohled do duše sedmnáctileté holky není nic moc…

Ten deník začínal takto: „Nikdy jsem si nemyslela, že si budu psát deník. Doufám, že se tomuhle sešitu nedá říkat ani deník, ani nijak jinak podobně blbě“.

A o pár řádků dál pokračoval takto: „Odkazuji tento deník svému budoucímu já, snad úspěšnému šťastnému člověku, či snad spíše potenciálnímu sebevrahovi… předem upozorňuji, že budoucí čtenář bude spolu se mnou prožívat horror, ne typu Čelisti, ale typu budoucího filmu Psychopaté.“

Už tenkrát jsem toho o sobě věděla hodně (jen kdybych byla věděla, že člověk nikdy neuteče před tím, co se snaží skrýt…): „Jsem zlostná, nenávistná, lhostejná a ještě hůř – chladná. Zároveň až přecitlivělá a naštěstí ještě mám svědomí… Nejsem zas tak špatná, ne. Přizpůsobuju se a věřím, že to není špatnost, když chci předělat své vyloženě špatné vlastnosti, nebo je alespoň skrýt – navždy skrýt.“

Jedna věc mi asi zůstane – že v okamžicích, kdy se cítím na dně a snažím se s tím něco dělat (i když úplně blbě), objeví se něco, co má ohromnou moc mě vytrhnout z té mé  uzavřenosti v sobě, nebo dokonce z nenávisti vůči životu a okolí, jako tenkrát, probudit ve mně lásku a jejím prostřednictvím mi pomoci. Držet nad hladinou, nebo dokonce povznést…

Jak se můžu na život zlobit??

Pokračování textu

Rubriky: Uncategorized, život | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Neberte dětem Ježíška. Berete jim klíč od světa tajemství a zázraků.

Znovu se mi na Facebooku objevil článek o mamince, která se rozhodla, že nebude svému dítěti lhát. Řekne mu, jak to s tím Ježíškem je, radši hned. A já si vzpomněla na článek, který jsem tu napsala loni před Vánoci jako reakci nejen na podobný přístup, ale i na spoustu diskuzí, které jsem kdy s přáteli na podobné téma vedla. Článek, který Vám snad nabídne trochu jiný úhel pohledu na onu otázku „Říct či neříct?” Nebo případně jak? Článek o paradoxu a symbolice, který v sobě vánoční příběh o Ježíškovi nese.

Dárky nosí Ježíšek. Kdy říct dětem pravdu??

Tak. Na toto téma jsem toho už slyšela a četla spoustu. Podle mě je ale celý ten problém jen ukázkový příklad toho, kam to vede, když v životě nepochopíme dvě základní věci: symboliku a paradox.

Dostaneme se do vnitřního konfliktu:

Tak mám mu to říct?? Přece mu nebudu lhát! Necítím se v tom dobře. Chci se svým dítětem jednat na rovinu. Žádné předstírání! Jenže neseberu mu tím to kouzlo Vánoc příliš brzy???

Nedávno jsem totiž narazila na článek na blogu Nevýchovy přesně na toto téma. A přestože Nevýchovu mám v podstatě ráda a přestože jsem zjistila, že jejich slogan (Všechno, co Vás teď trápí s dětmi, se dá změnit. Potřebujete si jen porozumět. Není špatný rodič, ani hrozné dítě. Drtivá většina problémů vzniká z neporozumění.)  bych mohla téměř z fleku převzít i na svůj blog, ten článek je názorná ukázka toho, kam to může vést, když to všechno člověk špatně pochopí. Dáno tím, že Nevýchova sice možná rozumí dětem, ale vůbec nerozumí spiritualitě…

Nedivím se. Tuhle republiku spiritualita dvakrát nezajímá a ta křesťanská už vůbec ne…

Pokračování textu

Rubriky: MIMOŇSKÁ CESTA (minikurz zdarma), Uncategorized | Štítky: , , , , , , | Komentáře: 1

Past pozitivního myšlení a dar negativních emocí…

Projekt 5 pokladů v Jahodovém ráji (30. Černobílá... ) – ZEMĚ (10)

Žít v černobílém světě by bylo pěkně nudné, že? Díváte se někdy na černobílé filmy? Ve srovnání s dnešními 3D, 4D a 5D barevnými výbuchy smyslových orgií je to takové jakési – šedé :-)

A přece si troufám tvrdit, že většina z nás ve více či méně černobílém světě žije.

Je to takový plochý svět. Vše je v něm jasně rozlišeno na bílé (či růžové chcete-li) a černé (či temné). V tomto světě máme zdánlivě jasno. Víme, co je dobré a co je špatné. Našemu životu to dává určitou jistotu. Na jedné straně máme události, místa, lidi či zkušenosti, které nás v našich představách zalévají jasným slunečním světlem štěstí, a na druhé straně ty, které jsou mrazivé, temné a děsivé…

Logicky potom obvykle vyhledáváme to, v čem se cítíme krásně, a vyhýbáme se tomu, co v nás vyvolává negativní emoce. A považujeme to za naprosto normální. Považujeme to za jistou cestu k životní spokojenosti.

Pozitivní myšlení. To je přeci TO ONO! Nikdo nevydělá majlant tím, že Vás bude učit negativnímu myšlení :-)

A přitom negativní emoce jsou dar! A i pozitivní myšlení podkopává naše štěstí. Stejně jako myšlení negativní.

Pokračování textu

Rubriky: Uncategorized, Země | Štítky: , , , | Napsat komentář

Jít tam, kam mě srdce táhne…

Na svém novém, Jiném blogu, jsem právě zveřejnila nový článek :-)

Tak trochu souvisí s posledním tématem týdne projektu 5 pokladů (Co Vám brání pohnout se z místa?). Jít tam, kam nás srdce táhne, může mít hodně společného s vděčností za dary, kterých se nám dostalo. A zůstat stát může mít hodně společného s prachsprostou nevděčností. No jo no :-)

Je to tak trochu další článek, který už vzpomíná Vánoce. Včera jsem se totiž zadívala na jedno štědrovečerní křesťanské kázání o tom, že se nemáme bát Božích darů. To, co jsem tam slyšela, se mi tak zalíbilo, že jsem se rozhodla to zaznamenat a sdílet s Vámi.

Článek najdete TADY

Dejte si to kafčo na obrázku a začtěte se :-)

Mimochodem, je to krásná ukázka toho, jak lze během krátké doby čerpat z nejrůznějších spirituálních proudů. Už mi chybí jen nějaká ta židovská tradice. Že bych zabrousila do brachot?? Ty mě taky vždycky uchvacovaly, když jsem se o nich v rámci religionistiky učila :-)

 

Rubriky: Jiný svět | Štítky: , , , | Napsat komentář

Co Vám brání pohnout se z místa?

Projekt 5 pokladů v Jahodovém ráji (36. Kladivem po hlavě… ) – ZEMĚ (9)

V minulém článku byla řeč o tom, kde hledat vyrovnanost (hlavně když bouří??).  Byla řeč o tom, že dokud budeme očekávat od druhých a od Života samotného, že budou skákat, jak si my budeme pískat, vnitřní vyrovnanosti nedosáhneme. Ta totiž vychází z nás a z našeho vidění světa, a s vnějšími okolnostmi nemá nic společného. Jsme naprosto svobodní. Ale cítíte se tak??

Vnitřní vyrovnanost, kterou nám do života vnáší element ZEMĚ, když je on sám vyrovnaný, se odráží i ve vnitřní spokojenosti. V harmonii toho, co bychom si přáli, s cestou, kterou v životě kráčíme.

Pokud jsme nezharmonizovali element DŘEVA a naše cesta je tak stále vedena Egem, jeho ochranářským strachem a tendencí nás chránit a nasazovat ochranné brýle (četli jste Komenského a jeho Labyrint světa a ráj srdce o Poutníkovi s brýlemi mámení??), snadno si onen labyrint spleteme s bludištěm. A místo abychom jím prošli přímo do středu, snažíme se úporně vyhýbat místům, kterými se bojíme projít (jako bychom se zasekli v obyčejném Zámku hrůzy), nebo snažíme se vytrvale probourat zdi, které nám zdánlivě brání v cestě do středu.

Vnitřní vyrovnanost cítíme do té míry, do jaké jsme schopni vnímat svou intuici a do jaké míry jsme svobodní ji následovat. 

Umíte sami v sobě vnímat ten tenký hlásek, který Vám říká, kudy jít? A dokážete ho odlišit od hlasu svého strachu, který Vám předkládá nejrůznější touhy? (Třeba mít víc peněz, lepší práci, lepšího partnera apod?). Ptáte se, co je na podobných touhách špatného??Možná nic, ale na tuto otázku si můžete odpovědět jen Vy sami:

Pokračování textu

Rubriky: Země | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Říjnová strašidelná drsárna

Všechno to začalo na přelomu září a října. Brrr. Studená chajda, výšlapy kamenitým prameništěm. Vzpomínáte na článek Jak se připravit na drsné podmínky?

A přece na ten rodinný výlet s kamarády vzpomínám tak ráda!

Dalším silným říjnovým zážitkem byla ta apokalyptická vize roku 2019. Vize budoucnosti, ve které nikdo z nás nechce žít. To teprve byla drsárna. Depresivní svět bez zvířat (ta umělá se nepočítají) a stromů. Svět, ve kterém byly nehumanoidi někdy lidštější než lidé.

A přece jsem si již před lety tu vizi, ten film Blade Runner, zamilovala. Byl to film, který mě zaujal Vangelisovou hudbou a vytrvalostí hlavního hrdiny, který bojoval o život navzdory všemu. A podobně se mi zalíbilo i jeho pokračování. Vizuálně úchvatné. Rozhodně doporučuju.

Pokračování textu

Rubriky: měsíční shrnutí | Štítky: , , , | Napsat komentář

Kde je radost a vnitřní síla??

Někdy si asi všichni klademe otázky z nadpisu tohoto článku… 

Proč se cítím tak mizerně? Proč nemám z ničeho radost? Ani z toho, co by mě obvykle potěšilo? Proč mám najednou tendenci stahovat se dovnitř, být sám a možná si i smutnit?? Kde je ta radost – kam se vytratila??? (Při pohledu z okna si možná řeknete, že to bude možná tím podzimním deštěm a zimou…)

Proč mi chybí síla ustát to, co se mi nelíbí? Proč mám dojem, že mě zahaluje temná a zatraceně těžká deka a já nemůžu vstát s onou lehkostí, kterou v sobě znám? Proč to prostě nejde? Proč si člověk nemůže a ani nechce pomoct sám? Kde je ta vnitřní síla – kam se vytratila??

No, já si tyhle otázky kladla a občas i kladu :-) Kdo by nechtěl cítit radost ze života? Jen tak, aniž by si ji musel ze sebe vykřesávat alkoholem, nebo popcornem někde v kině?? Kdo by nechtěl prostě mávnout rukou nad tím, když se Vám něco zatraceně nelíbí, a říct si: „No co no”??

Právo na to cítit se mizerně si ale vyhrazuju :-)

Pokračování textu

Rubriky: ebooky | Štítky: , , , , , | 8 komentářů

Jiný blog

Počátkem srpna tohoto roku (přesně 4.8.) vyšel na mém novém blogu Žít je umění milovat první článek. Konečně. Postupný přesun na jiný web/blog s vlastní doménou jsem plánovala již minimálně od té doby, co jsem si tu doménu musela koncem srpna loňského roku pořídit. Kvůli své první e-knize (která se mimochodem jmenuje úplně stejně jako celý web :-))

Mám s ním své vize, které jsem v tom prvním článku sice nastínila, ale znáte to. Ono to chvíli trvá, než se nějaké vize začnou zhmotňovat. Nicméně takové ty odlehčenější články, podobné těm, se kterými jsem své blogaření před lety začínala, tam nacházejí své místo.

Rozepsala jsem se tam o svých nejsilnějších zážitcích uplynulých několika měsíců: 

O objevu hypersenzitivity, který byl pro mě ohromnou úlevou. O letním desetidenním kurzu meditace vipassana, který byl pro mě zase čímsi naprosto nepopsatelným a mocným, že si to budu muset zopakovat! O svém oblíbeném orlím čchi kungu, který mně vždycky pomůže, když potřebuju (a který s HSP ostatně souvisí a všem HSP ho doporučuju), ale i o svém oblíbeném filmu a jeho pokračování, které jsem v říjnu viděla. A o tom, co dělat s emocemi, když se rozbouří. Někdy stačí mít po ruce dvě správné písně a správně si je vyložit :-) A také o daru beznaděje :-)

Pokračování textu

Rubriky: Jiný svět, Vipassana, Čchi kung | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

To, co přijímáme s láskou a vděčností, nebolí. Ať je to jakkoliv tvrdé.

Projekt 5 pokladů v Jahodovém ráji (44. Od kdy skutečná láska trpí?? ) – KOV (10)

Poslední článek z podzimní série KOV nám pomůže vyléčit rány, které jsme tím kovem možná utržili. Podzimní osekávání toho, co je zbytečné, či co nám vysloveně škodí, totiž někdy může pekelně bolet. Vzpomínáte na úvodní článek celé série Přijmete i sychravý deštivý podzim s láskou jako dar? Vděčně? Ten článek vyšel koncem srpna, v době, kdy na mě osobně dopadl ten kovový meč plnou silou.

Zažili jste i Vy od konce srpna nějaký ten průklest? Museli jste si Vy sami také uvědomit, kde děláte chyby, a napravovat je? Museli jste i Vy sami přijmout tvrdá slova a tvrdé situace? Chvíle, kdy Vás Život praštil přes ruce a ukázal Vám, kde je Vaše místo? To jest v sobě? Jak moc jste se bránili?

Jak moc jste odmítali vidět, čím jste si to Vy sami způsobili? Jak moc jste to chtěli – opět – hodit na na druhé? Utéct před tím. Protože to tak bolelo. Protože to bylo na první pohled tak nespravedlivé…

Pokračování textu

Rubriky: Kov | Štítky: , , , , , | Komentáře: 1