Svět je jiný, než se na první pohled zdá!

Skrývá spoustu tajemství. Stačí jen za sebou nechat ten vnější svět, obrátit se dovnitř, a vyhrabat se z bahna negativity, které člověka beztak jen zaslepuje.

A pak nad Vámi nebude mít ten vnější svět takovou moc a Vy budete moci být konečně svobodnější a láskyplnější!

Nebojte se, že z Vás budou mimoňové, když si budete žít po svém. Vždyť s mimoni je neuvěřitelná legrace, ne??

minion-890831_640Nenechte se semlít tím, co kolem sebe slyšíte a vidíte! Přidejte se k těm, kteří do toho jiného světa již vstoupili! O tom, jaké to tam je a jak se tam dostat, jsem kdysi dávno přichystala článek a dokonce i celý online kurz (zdarma):

Svět je jiný

minikurz Mimoňská cesta

No a pak skrze změnu sebe sama změňte i svět kolem Vás:-)

Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit

 

Reklamy
Rubriky: Štěstí | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Právě teď se rozhoduje o tom, jak tento rok skončí…

Máme ještě prostor vybrat to správné semínko, které teď v jarním období zasadíme. To pomyslné semínko našich přání, které pak budeme zalévat a opečovávat, abychom na podzim sklidili ty zasloužené plody….

Vy už jste se rozhodli, co OPRAVDU od života chcete?

A nejen tento rok? 

V rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 pomalu končí první období. Období elementu DŘEVA. Právě díky energii tohoto elementu teď kolem sebe vidíte tu barevnou krásu. Probouzení přírody a růst. Teď to všechno začíná… 

Teď se o všem rozhoduje…

Co vyroste??

A nám do konce elementu DŘEVO zbývají poslední dvě témata.

Téma tohoto týdne, kdy si můžeme naposledy ujasnit, co chceme do tohoto roku vnést. Kam tento rok zamíříme. Čemu budeme věnovat svou energii. A téma toho příštího týdne, kdy se máme možnost naučit na této vlně vést. 

Ono to totiž není právě snadné.

Je cosi v nás, co vzdoruje, a nejradši by si šlapalo tou svou vyšlapanou cestičkou z minulých let. Pár let to může bavit. Ale když už posté zažíváme totéž a reagujeme na to stejně a máme pocit, že se fakt nemůžeme hnout z místa, je nejvyšší čas s tím vzdorováním přestat.

Máme tak před sebou poslední dva týdny, kdy máme možnost přeskočit na jinou kolej a víc se v ní zabydlet :-) 

Na co si dát pozor?

Pokračování textu

Rubriky: Jiný svět, STROM ŠTĚSTÍ 2018, Svoboda, Uncategorized | Štítky: , , , | 3 komentáře

Březnová slepá místa…

Duben už je v rozpuku a já pořád nesepsala, co děsného či krásného mě v březnu potkalo. Co mě březen vzal a dal. Až se budu na konci roku ohlížet (a já budu, jako každý rok), takhle by v březnu zela díra skvící 1/12 :-) A to by byla velká škoda, mít v tom obraze slepá místa obzvlášť když teď zjišťuju, jaký vlastně byl…

Když se tak probírám březnovými událostmi, která jsem poctivě každý týden zaznamenávala, musím napsat, že březen byl fajn měsíc :-) 

  • Podařilo se mi konečně (po více jak roce!) sepsat plánovaný rozhovor o čchi kungu s naším hlavním instruktorem Pavlem Simonem (Chcete vědět, proč vůbec cvičit čchi kung? Zeptejte se někoho, kdo ho už 20 let cvičí.). Právě Pavel Simon je ten, díky kterému se čchi kung ve stylu Orel v hnízdě dostal z Velké Británie k nám. Včetně jeho mistra Ješe Gyatso, kterého sem 6x do roka láká :-) Pro mě Orel znamená moc a jsem ráda, že je tady oba máme. Člověk zjišťuje, že nalézt v životě pohodu (uvolnění), vášeň (energii) a radost (klid mysli), je vlastně velmi jednoduché. Že k tomu nepotřebujete žádný zázračný zásah zvenčí.  Ale chce to cvičit, cvičit, cvičit…

  • Podařilo se mi nějakou tu dobu držet detoxikační program (Jarní detoxikace po všech stránkách). Původně jsem tedy měla v plánu jarně detoxikovat celé jarní období DŘEVA, ale bohužel. Tohle se mi nepovedlo. Ale za každý týden odlehčení je mé tělo určitě vděčné :-) A k celému programu se ještě určitě vrátím. Stále tam na mě čeká…


  • Podařilo se mi Proměnit svůj týden v něco mimořádného.  Konečně jsem udělala rozhodnutí, kolem kterého jsem roky kroužila. Obávám se ale, že od té doby se sice ve své šíři tak nějak začalo rozplývat. Ve své hloubce tam nicméně pořád je. Něco se přece jen zlomilo. A kdyby, stále mám ten zápisníček s růží, kde to mám všechno krásně podchycené – proč a jak. Co vlastně chci. Nemám už nač se vymlouvat :-)

  • Důležitou součástí onoho rozhodnutí bylo popasování se s Egem. A jeden zásadní objev. (Ego je vymakaný destruktivní mechanismus, který se tváří jako anděl ). Ego bylo ostatně hodně důležité téma několika týdnů elementu DŘEVO. Pátrala jsem kvůli němu hodně hluboko v sobě. Psala jsem kvůli tomu i do USA :-) Ale odpověď jsem stejně nakonec musela najít v sobě :-) A navzdory svému Egu to rozhodnutí, o němž je výše řeč, udělat.

  • A možná díky té detoxikační práci na mnoha frontách jsem pak zažila tu radost. Radost, kterou ve Vás vyvolá něco, co jste fakt nečekali. (Dar, který neočekáváte, udělá největší radost). I tato radost sice už bohužel taky vyprchala. Je to velká škoda. Nicméně každá radost je v nás, abychom se k ní mohli vrátit, a připomínat si ji. Čerpat z toho, co přinesla. A to já rozhodně budu. Tak, je to snazší než se vracet k detoxikačním dietám, ne? :-)

Jak je vidět, březen mi přinesl poznání, radost a to nejdůležitější rozhodnutí v mém životě. Rozhodnutí o tom, jaký život chci žít. Právě v to jsem v tom jarním období rozhodování, jaká semínka chceme tento rok sázet, doufala :-) A ukázal mi, kde je třeba vytrhávat onen pomyslný plevel, který ta semínka chce zadusit…

A co ten Váš březen? Přinesl Vám něco, k čemu se můžete vracet a na čem stavět? Něco, nač by bylo rozhodně škoda zapomenout, abyste mohli jít dál a nemuseli něco podobného zažít znovu? :-) Nějaká semínka, která můžete zalévat? Vědomí nějakého plevele, který je potřeba vytrhávat??

 

Rubriky: Měsíční shrnutí | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Buďte sami sebou, ale hlavně to dělejte jako všichni ostatní!

Zmocnil se mě hněv. Samozřejmě spravedlivý :-)

Weby jsou dneska plné prefabrikovaných článků na nejrůznější témata.

SEO si to žádá.

Čtenář si to žádá.

Hlavně ať to proboha není moc dlouhý, jo?? Ale zas ne moc krátký. A ať je to tak předžvejkaný, abych to pochopil, i kdybych nad tím nepřemýšlel. Možná i kdybych to vůbec nečetl :-)) 

Musí to mít x různých odstavců.

A nadpisy obsahující ta správná klíčová slova.

Roboti to prej maj rádi.

Jinak po Vás svět ani neštěkne, protože Vás ve vyhledávači nenajde.

Fakt to někoho baví číst??? 

Pokračování textu

Rubriky: Svoboda | Štítky: , , , , | Komentáře: 1

Návraty – Tam, kde nic neuvidíte – aneb do Barcelony bez cestovky

 

Také jste si už všimli, že se blíží léto? Můj plán s cestou na Srí Lanku zatím bohužel stojí (ale určitě se zas rozjede – snad dřív, než se všichni zájemci rozjedou do jiných koutů světa :-)). Tak jsem se zatím rozhodla připomenout jednu mou cestu do Barcelony s rodinkou. Třeba Vás naše peripetie pobaví. Třeba Vás do Barcelony nalákají. Tedy pokud se mnou nepojedete v létě na tu Srí Lanku :-)

Pokud rádi sbíráte navštívená místa a odškrtáváte si města a památky, které jste na dovolené viděli (a vyfotili), a nejste ani barcelona IIzvědaví, jak úplně jinak je možné vidět jedno jediné město, pak toto není článek pro Vás. Nemohu nabídnout kompaktní zážitek z Barcelony, které nabízejí cestovky, návštěvu nejnavštěvovanějších míst a konec výletu u zpívajících fontán. Turista, který si chce užít cizí město svobodně a po svém (navíc se sedmiletým dítětem a v krátké době) musí spoustu vymožeností cestovek obětovat a jen doufat, že to bude stát za to.

Ale jak jsem psala zde, můj dětský vzor byl (a stále je) Kara ben Nemsí (alias Old Shatterhand), který se rozhodně nevozil po Egyptě se skupinou Němců na luxusní lodi a nepozoroval Egypt nezúčastněně jako vědec, ani oddechově jako divák v kině, ale naučil se arabsky, našel si přítele, vzal koně a zbraně a šel prožívat dobrodružství.

Jak říkal, dobrodružství je něco, co na Vás čeká na každém rohu, stačí se mu jen otevřít. Tak hurá do víru velkoměsta!

Z Lloret de Mar vedou do Barcelony dvě cesty – jedna kratší přímým autobusem a druhá delší autobusem do Blanes a z Blanes pak vlakem do centra Barcelony (nám. Catalunya). Autobusy jezdí párkrát za den, vlaky (a navazující autobusové přípoje) každou půl hodinu. Protože po 24hodinové jizdě autobusem do Španělska jsme autobus už nechtěly ani vidět (a protože poznávat Barcelonu pod vlivem sedativ kinedrylu také není nic moc), zvolily jsme variantu bus + vlak. Společnost Pujol Vám na autobusovém nádraží v Lloretu prodá zpáteční jízdenku (včetně jízdenky na vlak) za necelých 15 euro.

Dcera je malá a posledních pár dnů tady ve Španělsku chodí výrazně pozdě spát (to jsou samé procházky, flamenca atd., že…), tak jsme se rozhodly netahat ji z postele před sedmou ráno. Čímž se nám dále výrazně krátí čas, který budeme moci návstěvě Barcelony věnovat, abychom se vrátily do hotelu včas na večeři.

Takže plán zněl: La Rambla, Akvárium, šílený kostel Sagrada Familia od Gaudího a bláznivé Gaudího domy.

Zda jsme to zvládly a v jakém psychickém stavu (také šílené?), nebo zda jsme nakonec opravdu nic neviděly, ale zato si Barcelonu dost užily i bez toho, o tom zase příště…

Tam, kde nic neuvidíte II…

Rubriky: DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Na cestách | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Návraty – Ježíšova smrt na kříži? K čemu je to nekřesťanovi dobré??

Loni jsem před Velikonoci vydala tento článek a myslím, že rozhodně stojí za to si ho připomenout i s jeho úvodem. Je dobré si připomínat svou minulost, protože v sobě může nést nejrůznější poselství. Třeba to o smyslu Velikonoc :-)

Loni jsem v této době upravovala dubnový Magazín Aves, ze kterého vznikla 4. kapitola mé nové knížky Vdechněte život poselstvím svého dětství. Celá kapitola je věnována tomu, jak zvládat ty chvíle svého života, kdy máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama a život nám přerůstá přes hlavu. Jedním z blogových článků, který je součástí kapitoly, je i ten o Příchodu (Adventu) Ježíška do mého života – prazvláštní příběh o tom, jak jsem před 20 lety podnikla pouť do Jeruzaléma (netušila jsem, že jde o pouť), bloudila a hledala a nakonec našla :-)

Ne, nestala jsem se tehdy zapálenou křesťankou, nechodím do kostela, ani ke zpovědím, ale pochopila jsem něco, co Ježíšův příběh ukřižování a zmrtvýchvstání sděluje a k čemu se mohu neustále vracet v těch náročných chvílích. 

Začtěte se tedy do tohoto staršího vyprávění o jedné lásce a jednom výletu do Izraele… 




Na poslední adventní neděli jsem si nechala příběh o tom, jak přišel Ježíš do mého života. Jak se tam narodil (protože popsat to, jak pak rostl, snad ani neumím). Ne, nejsem oficiální křesťanka. Nepatřím k žádné církvi. Nikde nejsem křtěná. Ani do kostela nechodím, ačkoliv mě v kostele před domem k jeho návštěvě každý den před šestou zvou.

Stejně jako Ježíše už dnes nepotkáte živého na ulici, ani v kostele, i já si svou víru nosím v srdci. Nebo v duši? No, to nevadí, to jsou beztak jenom slova.

Není to příběh jen tak ledajaký. Je plný náhod, hledání a zázraků. Také plný pochyb.

Je to příběh mého putování do Jeruzaléma, do Betléma a do Nazaretu.

Je to příběh lásky, která mě motivovala. 

Odehrál se již před mnoha lety – za 3 roky to již bude 20 let. Studovala a žila jsem tenkrát v Egyptě. Pětkrát denně, každý den, jsem slyšela volání k modlitbě. Každý den, nepočtukrát, jsem na otázku „Jak se máš?“ (zeptá se Vás to i prodavač v obchodě) odpovídala „Alhamdulilláh“ (díky Bohu), jak se správně arabsky má.

Já, ateistka, které ta slova zpočátku nešla přes rty. Ale mezi tím vším hamdulilláh a inšá’alláh (dá-li Bůh), které jsem kolem sebe pořád slyšela, mi přišlo nepatřičné se tomu pořád bránit. Člověk nasákne. Obzvlášť, když Vám v bance pořád dokola říkají: „Dá-li Alláh, zítra snad už to stipendium bude.“ A ve slovníku si v dobrém rozmaru pak najdete slovo bukra (ne, že byste ho už dávno neznali) a zjistíte, že neznamená jen zítra, ale i jakýkoliv den v budoucnosti. Zmocní se Vás fatalismus na druhou.

Najednou není ve Vašich rukou ale lautr nic.

A do toho přišla ta láska. Šílená, bláznivá, zašmodrchaná. A hlavně – on byl křesťan. A já byla přesvědčená, že začít si něco nejen s muslimem, ale i s křesťanem, je prostě nemožné. Příliš odlišné názory. Spousta prostoru pro naprosto zásadní rozpory. A každý přitom přesvědčený o své víře – té křesťanské vs. té materialistické.

Pokračování textu

Rubriky: Na cestách | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Ježíš na kříži a poklidný Buddha – jsou si opravdu tak vzdálení??

Kolikrát jsem už slyšela, že věšet si na zeď ukřižovaného Ježíše je uctívání utrpení. Symbol náboženství, kterému přece jde jen o to lidi strašit a dělat si z nich poslušné ovečky. K ničemu jinému prý dobré není. A jak je ten Buddha stokrát lepší, protože když si člověk doma někde umístí sedícího Buddhu, přináší mu pohled na něj do života klid a pohodu…

Osobně mi to přijde jako velmi černobílý pohled, který nemá s realitou křesťanství (ať jakékoliv denominace) a s realitou buddhismu (ať jakéhokoliv směru) nic moc společného. Stačí se přece podívat na oba hlavní představitele a na to, co ve skutečnosti učí.

 

Nejdříve Ježíš Kristus a jeho oběť

Kdo že to řekl: „Miluj bližního svého jako sám sebe”??

Kdo že je to tak často vyobrazován jako muž s láskyplným pohledem a zářícím srdcem?

Často nechápavě mluvíme o tom, že ta představa, že smrt na kříži má někoho spasit a z cizích lidí smývat hříchy, je bizarní. Dobře, tuto myšlenku není vůbec snadné pochopit, i když se o to člověk vůbec pokusí :-) Do určité míry jsem na myšlenku odpuštění a obětních beránků narazila (čistě náhodou?? :-)) v jednom shrnutí týdne v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 – tam možná najdete trochu jiný úhel pohledu, který Vám poodhrne roušku tohoto tajemství (viz článek Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to jak se cítím…). V rámci projektu člověk naráží na nejrůznější zkušenosti a prozření :-)

Ale co chci hlavně říct? Že možná místo abychom na oběť na kříži koukali jako na něco bizarního, možná bychom si uměli uvědomit, že to láska se obětovává?? Nebo ne??

Každá matka a každý otec Vám řekne, kolik toho obětoval svým dětem. Minimálně spoustu hodin spánku, nebo probděných nocí někde na diskotékách :-) Každá matka Vám řekne, jak velkou bolest musela protrpět, aby dala život svému dítěti.

To je láska. Ne pouze ono romantické procházení se po pláži za paprsků zapadajícího slunce… 

Poselství lásky, kterou svým životem Ježíš učil, je to nejdůležitější poselství, které nám Kristus a křesťanství přináší. Je v něm, ať s křesťanstvím lidé provedli cokoliv, co nemá s láskou k bližnímu nic společného. Je v něm a právě ono je například pro spoustu lidí hlavním argumentem proti islámu a Muhammadovi. To původní poselství je zde jasné a bylo oč se opřít, když si křesťanstvo začalo sypat popel na hlavu.

Nicméně i samotná oběť na kříži v sobě nese poselství. A je velmi podobné poselství pokojného sedícího Buddhy. Jste si toho vědomi??

 

A nyní Buddha a jeho nirvána

Buddhu známe obvykle takto (viz obrázek). Pokojně sedícího v meditační pozici. Ale už jste si takhle sedli třeba na hodinu? A snažili jste se být pokojní a nehybní? Snažili jste se napodobit Buddhu v jeho rozhodnutí, že si sedne pod ten strom a nevstane, dokud nedosáhne osvícení??

Zažila jsem stovku lidí na desetidenním kurzu meditace vipassana, kteří se dali závazek 3 hodiny denně meditovat bez pohnutí (3x jednu hodinu). Z toho, co jsem vnímala a pak i slyšela od ostatních, si myslím, že jsme všichni prožívali hodinu utrpení a pak sladké osvobození z toho utrpení – nirvánu – na samotném konci.

Ano, když se člověku podařilo to utrpení (ať už fyzickou bolest těla, nebo tu nefyzickou nepříjemných myšlenek a emocí) přijmout, nebránit se mu, odevzdat se mu, proměnilo se. Rozplynulo se. A to osvobození přišlo mnohem dřív než na konci. Byla to esence Buddhova učení o utrpení, zdroji utrpení a osvobození se z něj.

Pokračování textu

Rubriky: Náboženství | Štítky: , , , , , | Komentáře: 1

Změna, kterou přinesl únor

Řekla bych, že hodně zásadní. A řekla bych, že právě odpuštění a smíření je to, co má ohromnou moc změnu přinášet. A to neduální obzvlášť :-)  A byl to i měsíc tří velkých radostí – jarní týdenní lyžovačky, mého prvního samostatného semináře na téma Rozhodněte se, jaký život chcete žít a ano, onoho smíření :-)

Někdy si s sebou životem neseme náklad nejrůznějších zranění, bolístek a traumat. Co kdo kdy udělal, co kdo kdy řekl.  Máme strach, že to udělá nebo řekne zas. On, ona, oni, nebo nějací úplně cizí lidé, kteří se byť jen dotknou té rány, kterou nám někdo jiný předtím zasadil. Každý nějaké takové vnitřní rány máme.

A reagujeme na ně různě – jsme více či méně obezřetní a stažení do sebe. Stavíme kolem sebe různé hradby. Chráníme se. Nebo se v rámci ochrany rovnou rozhodneme zaútočit. Jaksi preventivně. Co jiného je agresivita než výbuch sopky, která ten vnitřní žár už nemohla unést???

Můj únor se díky ročnímu projektu STROM ŠTĚSTÍ nesl tentokrát rovnou ve třech elementech – element VODA odhaluje vnitřní strach a to, jak ho zvládat. Element ZEMĚ pomáhá najít vnitřní rovnováhu. A element DŘEVA právě na těchto základních pilířích staví.

Bez odvahy a vnitřní rovnováhy si člověk netroufne jít tam, kde na něj čeká štěstí. Bez odvahy a vnitřní rovnováhy ho ostatně ani nezahlédne a požene se obvykle za nějakou bublinou, která nakonec praskne… 

A tak i cesta k odpuštění (sobě i druhým) a smíření vedla skrz strach a vnitřní rovnováhu

Hned začátek února se mě v tématu týdne ptal, zda je můj strach vůbec oprávněný. A vedl mě k tomu hledat zdroj vnitřní síly (viz shrnutí týdne na odkaze). Byl to zvláštní týden plný prapodivných snů (a já si sny obvykle nepamatuju), které mi symbolicky vyprávěly o tom, jak silný tlak vnímám na to, abych dělala něco, v čem si nevěřím, a jak rozpolceně se v tom cítím. Na druhou stranu mi přinesl do cesty koncert mých nejdlouhodobějších duchovních učitelů, Depeche Mode, a jejich píseň Insight z pražského koncertu. Píseň o síle lásky :-)

Co ten Váš strach? Jste si jistí, že je oprávněný? A kde hledáte tu svou vnitřní sílu?? Pokračování textu

Rubriky: Měsíční shrnutí | Štítky: , , , , , , | 2 komentáře

Je to fakt absurdní, nemyslíte?? A taky vás to už nebaví?

Život v Absurdistánu. Nikdy jste ani na chvíli neměli pocit, že v něm žijete?? Že to, co každý den děláte, postrádá smysl? Že je to praštěné, nudné, otravné, nebo dokonce třeba drásající a nepochopitelné? A nechtěli jste s tím, jako já, někdy už konečně něco udělat??

Protože ve škole po Vás chtějí věci, které by si tedy mohli fakt odpustit? Protože ta promoční šaškárna je tam zjevně hlavně proto, aby v člověku vyvolala alespoň na konci těch studijních let pocit, že to jako že bylo k něčemu dobré?? I když polovina toho všeho byly jen ztracené hodiny a nervy ohledně zbytečných bodů do indexu?? (Mám papír, hurá, vždyť pro to jsem to přece asi dělal!! Nebo ne??) Protože i v práci Vás zahrnují zbytečnými papíry pro papíry?

Jako by se život – ten opěvovaný Život –  smrskl na čísla a papíry. Toť vše…

Asi jsem měla tak trochu štěstí, že jsem si vždycky nakonec prosadila něco, co ve mně ten Život probouzelo, a neubíjelo mě. Po těch zkušenostech na gymplu už to bylo prostě nutné. A tak jsem šla studovat překladatelství (neblbni, tam se nemůžeš dostat). Pak arabistiku (neblbni, koho zajímá arabština a Blízký Východ??). Pak religionistiku (neblbni, náboženství je přežitek, k čemu Ti bude rejpat se v nějakém islámu?).

Nakonec se ukázalo, že naše představy o tom, čeho můžeme nebo nemůžeme dosáhnout, a co kdy v budoucnu bude lidi zajímat nebo nezajímat, nemají s realitou často vůbec nic společného. Život si jde svým vlastním směrem a naše čísla a papíry a představy ho nezajímají…

 

Kdo chce žít v Absurdistánu? Já tedy ne… 

Jako teenagerka jsem už měla rozepsaný román Absurdistán :-) (Možná by byl ale stejně praštěný jako ta detektivka, ve které našli ve výtahu mrtvolu zavražděnou kudlou ráže 38 :-)). Alespoň jsem se z toho všeho chtěla vypsat. Vyjádřit nějak tu vnitřní frustraci. Každý asi máme nějaký způsob, jak si ulevit – někdo píše, někdo maluje, někdo sportuje, někdo přeletuje od květiny ke květině (takříkajíc :-)), někdo zase od láhve k láhvi…

V roce 2014 jsem si ale na Absurdistán vzpomněla zas. A začala všechny ty způsoby, kterými si absurdně šlapeme po štěstí, zkoumat. Pěkně prakticky, na vlastní kůži. Týden za týdnem. Letoš už pátým rokem! Řeknu Vám, byla a stále to je tedy síla… 

Ale já už v Absurdistánu fakt žít nechci. Kdo by chtěl??? Vymanit se z něj ale není vůbec snadné. Každý z nás už asi vyzkoušel různé cestičky. I já. Začala jsem někdy před 20 lety, když jsem si nejdřív řekla, že pokud chci mít kdy opravdu šťastný partnerský vztah, musím v tom vztahu být sama za sebe. Ne za své strachy a nejistoty, které budu házet na budoucího manžela. A čekat, že se s tím nějak srovná. Vždyť mě jako že miluje, ne???

Což se, řekla bych, do značné míry podařilo. I když stále je na čem pracovat. Hlavně na onom rozhodnutí se z toho Absurdistánu fakt osvobodit.

 

A tak si kladu občas onu otázku: „Jaký život chceš vlastně žít??”

Jo, tohle je naše EGO :-)

Ten, ve kterém otročíš Egu a jeho touhám a představám? A všemu tomu strachu, které si v sobě nese?? Vždyť Ego není nic jiného než malé vyděšené dítě, které je potřeba obejmout a uklidnit a ne mu otročit! Je to stejně absurdní, jako vletět spolu s ním pod auto, protože prostě MUSÍM mít to, co na té silnici je. Nebo jako vlézt si s ním pod peřinu a třást se strachy z ničeho.

Jde jen o jedno malé rozhodnutí. Ale podobně závažné rozhodnutí, o kterém jsem kdysi dávno psala ve své básni Brána (dnes je součástí mé první e-knihy Žít je umění milovat).

Jen vstup, máš-li odvahu.
Uvnitř ztratíš vše
a ještě více získáš.
Venku ztratíš vše a nezískáš nic.
Uvnitř máš ještě naději, ač vykoupenou utrpením.
Venku ti nezbývá než oplakávat to, co uplynulo,
a toužit po tom, co nikdy nezískáš.
A až se svět rozpadne v prach,
budeš s rukou nataženou k uzavřené bráně
proklínat své slabosti
a svůj strach.

Jde jen o to, udělat ten krok. Rozhodnout se pro to opravdové štěstí, které v Absurdistánu nikdy nenajdeme. Má to ale jeden háček. Ten Jiný svět za branou vyžaduje jiný přístup a jiné schopnosti, ke kterému nemá Ego přístup.

Jak ale tedy v sobě pocítit to, co Ego – to malé vyděšené dítě – nikdy cítit nemůže?? Ten pocit, že není čeho se bát a že ve skutečnosti nic nepotřebuju??

I to zní totiž hodně absurdně, co?? Jak jako že není čeho se bát? Co třeba těch aut – že mě zajedou? Co třeba těch imigrantů – že mě donutí žít zas ten jejich absurdní systém? Co třeba nějakého násilníka, nebo někoho, kdo mi bude chtít ublížit – že mě připraví o majetek, zdraví nebo dokonce o život?? Vždyť je tolik věcí, které k životu potřebuju. Proč bych měl dobrovolně skončit pod mostem, jen kvůli nějakým ezo kecům, díky kterým si na mě smlsne každý chytrák??

Že bych teprve pak byl stejně svatý jako ti uctívaní jógíni, kteří žijí někde v indických horách, mají jednu rukou zvednutou nad hlavou a lákají tím zvědavce, kteří mu dají něco jíst, aby se zas měli příště nač přijít podívat??? Fakt lákavá představa…

 

A přece jsem tenhle stav – nic nepotřebuju a  ničeho se nebojím – už mnohokrát zažila.

Poprvé na té památné cestě z Dhahabu do Ammánu. Když člověku vezmou všechno, co si myslí, že potřebuje (jídlo, pití, peníze, partnera), najednou může zjistit – stejně jako já – že nepotřebuje vůbec nic. A dotkne se vnitřního štěstí, které se v něm usadí jako malé semínko. A dál roste…

O něčem podobném později psala Pema Chodron, buddhistická mniška. Že teprve ve chvíli, kdy jsme vystaveni zničení, najdeme to nezničitelné v nás. Sílu, kterou už nic nezdolá. Prostor, kterému nic neublíží. Svobodu, které nic nikdo nemůže vzít. Je to zvláštní pocit, když se v tom prostoru čas od času ocitám. Právě ve chvílích, kterým by se člověk nejradši vyhnul. Spojených právě se smrtí – ať už člověka, nebo třeba vztahu.

Možná právě pro tyto zážitky jsem se každý rok znovu ke svému projektu Absurdistán vracela a odkrývala další a další způsoby, kterými si po svém štěstí naprosto absurdně a nelogicky šlapu. Jak tvrdohlavá například někdy jsem a snažím se otevřít kašírované dveře, zatímco ty opravdové jsou za mnou a otevřené… stačí se otočit…

Když člověk jednou zahlédne světlo, už se mu nechce zůstávat v temnotách.

I kdyby se měl drápat kamkoliv, nebo měl bojovat s těmi devítihlavými saněmi. Copak nejsou všechny pohádky a všechna náboženství nakonec právě o tom, jak se z tohoto Absurdistánu osvobodit? Jak dojít mókši? Spasení? Jak proniknout do Jiného světa? Do Království Božího? Do nebe, nebo vstoupit do nirvány?? Do světla? Osvobodit tu svou princeznu nebo prince? Najít Svatý Grál?

A tak i  já mám tu svou pouť, ty své démony a draky, ten svůj Svatý Grál, za kterým jdu a ty své zázračné dary, zázračné průvodce a zázračné rady, které mě na té cestě provázejí. Už je to pár let. Už bych veškerou tu pomoc ani nespočítala. Není to snadná cesta, ale je rozhodně hodně zajímavá a obohacující a jsem za ní vděčná.  Netvrdím, že mám absolutní štěstí a nic mě nevyvede z míry. Kdepak :-) Ale po těch letech už mám ten recept a vařím, mám tu mapu a jdu po ní.

I když, stále jako bych stála jednou nohou v té Bráně a nemohla se rozhodnout udělat ten poslední krůček. Ten poslední krůček k opravdovému štěstí. Třeba mi pomůže sobotní seminář, který jsem se rozhodla uspořádat. Ono je to totiž někdy tak, že největší podpory se Vám dostane v okamžiku, kdy se rozhodnete podpořit na té cestě ty druhé, nebo jim tu cestu ven z Absurdistánu ukázat. Nebo tu svou cestu sdílet a inspirovat druhé stejně jako to dělá vědec, který sdílí svůj objev se svými kolegy, kteří mají zase úplně jiné objevy. A společně z těch svých puzzlíků složí ještě úchvatnější obrazec :-)

Pokud Vás něco takového láká, přijďte už v sobotu 17.2. 2018 do brněnského centra Osvoboď se (bližší info ZDE). Budu ráda. A kdo ví, Vy možná nakonec ještě víc než já :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubriky: Čínská medicína - Dřevo | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Leden – pro všechny, kdo mají někdy chuť se na všechno vys…

… tlat si postel a lehnout si do ní…

No, leden nezklamal. Obligátně to byl měsíc, kdy si člověk může snadno myslet, že nežije ve velkoměstě, ale právě dobývá Everest. Mrazivý vítr, sníh, znáte to. A hlavně ten prudký kopec. Si člověk někdy řekne, co tam vlastně dělá… Ještě že na Everestu jsou na to zařízení :-)

A ještě že už tohle pár let dělám a můžu si přečíst, že žádný leden nebyl nikdy žádná slast. Je to prostě tvrdé, chladivé, zimní období, které člověka prověří. Buď si bude chtít hrát na haura, kolik broskví si nalepí na větve, aby jako že vypadal fakt dobrý a že ho žádný mráz a nic neskolí. Nebo bude odpočívat a hledat přístup k tomu vnitřnímu prostoru, který ho vyživuje, i když venku zuří vánice…

Jaké jsou Vaše ledny?? Znáte tuto svou cykličnost??

V roce 2015 jsem ten svůj leden v nadpisu shrnujícího článku shrnula takto: Leden – místo legrace strach. A spousta adrenalinu (2015). Výmluvné, ne? V roce 2016 jsem se poučila a hledala jsem hlavně něco radostného. A skrytá poselství za tím, co mě tak bavilo. (Lednová poselství (2016)) Ta skrytá poselství se pak stala východiskem celé mé druhé e-knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství :-) Loňský leden zjevně taky nebyl úplně snadný, viz shrnutí Ty, ledne, to jsi jako myslel vážně? (2017).

A jak to tedy bylo letos???

Kdybych se měla řídit jen články na mém blogu, které reflektovali to, co mi přišlo vůbec hodné zaznamenání, vypadalo by to, že leden s sebou nesl jen dvě témata: volby a Srí Lanku. Na volby jsem se dívala hodně jinak než většina lidí. A Srí Lanka, zdá se, hodně lidí oslovila :-) To mi v lednu udělalo velkou radost.

Pokračování textu

Rubriky: STROM ŠTĚSTÍ 2018 | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Chudák Zeman…

… každému člověku bych přála prožít poslední léta svého života v pohodě a klidu.

A ve zdraví.

Každému člověku bych přála, aby se mohl věnovat svému zdraví. Aby nemusel do práce, když je nemocný. Ať již chřipkou, nebo neduhy stáří.

Jednou z nejnáročnějších a nejzodpovědnějších prací je práce prezidenta republiky.

Prezident České republiky možná nemá ze zákona tolik pravomocí jako například prezident USA. Ale je to nejvyšší post v republice. Člověk, který jej zastává, jej zastává 24 hod denně. Se vším, co to obnáší. Se všemi povinnostmi, se všemi stresy, se vší zodpovědností. To není lehká nálož ani pro muže v nejlepších letech, kteří se často vracejí unavení z práce a těší se na víkend…

Postavit nemocného starce na roveň dravcům evropské a světové politiky v plné formě je jako postavit potácejícího se vysloužilého úspěšného boxera do ringu se svalovci. Obávám se, že pravděpodobnost, že rozhodne byť jen jediné kolo ve svůj prospěch, hraničí s naivitou. Tam nahoře se už dávno hraje jiná liga.

Škoda těch dalších zbytečných let na Hradě. Každý starší člověk, který se sotva drží na nohou, by si zasloužil místo funkce spíš dlouhodobý pobyt někde, kde by mu pomohli se na ty nohy zase postavit, aby se netrápil. Už jen pro to, co všechno už v životě dosáhl. Nebo by si alespoň zasloužil onen příslovečný klid a nohy v teple. Ale rozhodně si žádný člověk nezaslouží skončit právě takhle…

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , | Komentáře: 1