První dva články ze série letních návratů se věnovali hypersenzitivitě. Nyní se podívejme na mou lásku – na čchi kung (cvičím styl Orel v hnízdě). K čemu je dobrý? Třeba k tomu, abyste věděli, jak nabrat trochu té energie po letní party :-)
V předcházejícím článku (Chvála spánku – 1.část) jsem bojovala za právo na dostatek spánku. Za to, aby nás nikdo nebudil uprostřed snu (i když aspoň máte šanci si ho zapamatovat a třeba s ním nějak pracovat), nebo nedej bože z toho hlubokého spánku.
Vždycky to budu vnímat jako takový vpád velké těžké ruky do prostoru, kde relaxujete, která na Vás zabzučí, chňapne Vás, pořádně s Vámi zamává a pak odhodí daleko z teplého prostředí do tmy a zimy.
Ale jak jsem říkala, život je život, a ten se nás neptá nás na to, co chceme (což je někdy velmi dobře :-)). A my sami se zase někdy neptáme na to, co je pro nás dobré, ale spíš na to, co my sami chceme (třeba pořádně zapařit). A tak se může stát, že se ráno probudíme (pokud jsme měli vůbec to štěstí usnout) a říkáme si, jak ten den vůbec přežít.
Zažila jsem podobný pocit v létě po kulatinách bratrance mého manžela. Na mě padla únava dřív než na mou dceru, a tak jsem se odebrala do stanu, který jsme postavili na zahradě. S tím, že si tam aspoň natáhnu a počkám, až to malou přestane bavit a přijde tam za mnou. Ta si ovšem užívala svou první pařbu (pravda, první byl loňský Silvestr, kdy šla spát po půlnoci) a babička ji přivedla kolem půlnoci. Karimatka byla tvrdá (však to znáte) a do noci se ozývaly ty nejhorší písně, které si umím představit (Michal David a podobné skvosty).
Mám takový hloupý zvyk strážkyně krbu, že dokud není všude ticho a dokud není osazenstvo domu/bytu doma, mám problém usnout. Kór když mi do toho vyhrávají na plné pecky normalizační fláky toho nejhoršího kalibru. Zato jsem aspoň nepřišla o vrcholnou akci celé oslavy a to jak manžel (kterého jsem v životě neviděla ve vodě, snad kromě sprchy) hupsnul oblečený do bazénu :-) Sice jsem to jen slyšela, ale aspoň nemohu říct, že mi to nejlepší uniklo :-)
Manžel se přivrávoral téměř za svítání jako jeden z posledních, pak zavládlo ticho. Tedy teoreticky. Pro změnu se začalo ozývat chrápání. A jako bonus o chvíli později kokrhání. Rovnou za stanem. Tím se kohouti ocitli na mém žebříčku zákeřné zvěře hned za želvou a holubem – takovými našimi „domácími mazlíčky“ :-)
Když kolem šesté, sedmé vstávala švagrová s přítelem na autobus, už jsem postávala před stanem a cvičila. Co jiného taky dělat, když Vás tlačí zespodu záda, ze strany dítě, z druhé strany manžel a za stanem Vám kokrhá adept na možná tuhou, ale zato zlomyslně užívanou večeři? Být otrávená mě neba.
Řekla jsem si, že teď se tedy ukáže, zač ten čchi kung stojí. Jestli mi dokáže dodat trochu té energie, abych byla schopná v tom nastávajícím pařáku dojít přes les na vlak, nebo jestli cestou někde zdechnu. Trochu energie mi dodalo už jen to, že jsem si s úsměvem vzpomněla, jak mistr kdysi dávno na nějaký dotaz odpověděl, že nahrazovat čchi-kungem spánek fakt nedoporučuje. Taková vzpomínka byla rozhodně zábavnější než se soustředit na kokrhajícího kohouta.
A tak jsem se snažila usmát v postoji na celé své tělo (předstírat, jak je mi vlastně strašně hezky :-)), a pustila se do jednotlivých pohybů. Měla jsem nádherný výhled, protože domek manželova bratrance stojí na konci vesnice s výhledem do polí, bylo ticho, jen ptáci zpívali, slunce příjemně hřálo, ale ještě nepálilo. Po několikaminutovém postoji (jak dlouho jsem stála, netuším) mi začalo být po těle docela fajn. Nepamatuju si, jestli to můžu popsat jako pocity podobající se poctivému osmihodinovému spánku, ale rozhodně jsem neměla pocit, že se tam ospale plazím. Snědla jsem, co po oslavě zbylo, četla jsem si a čekala, až vstane i někdo další. Na odchodnou mi ještě domácí vnutili panáka domácí slivovice :-)
Na vlak jsme vyráželi docela brzy, než začal ten největší hic. Nedaleko jsme chvíli pobyli na koupališti a pak se šli schovat do lesa. Cestu jsme už znali z předešlého dne a tak jsme věděli, že často narazíme na brody s ledovou vodou. Řeknu Vám, přišly vhod. Všechny do jednoho. Kdyby jich bylo ještě o pár víc, nezlobila bych se. Zvládli jsme vylézt i na zříceninu hradu. A světe div se, já měla dost a dost energie dojít až na nádraží! A šlapalo se mi docela dobře, i v tom nekřesťanském (spíš muslimském?) počasí.
Energie čchi-kungem načerpaná (a i v tom lese a díky vodě) vydržela přesně tak dlouho, jak jsem potřebovala. K večeru jsem usnula velmi brzy jak špalek. A doplnila to, co mi z něj chybělo.
I když jsem čchi kung nedávno v jednom článku vychvalovala, nač vše je dobrý, ani tím slavným čchi kungem se spánek nedá ošulit. Je prostě DŮLEŽITÝ!
Žít je umění 