‚cause dance is who I am. I know I’ll be fine. I close my eyes to see more clearly, the less I think, the more I know. I trip and stumble again and again and again, but at least these steps are mine and even when I fall I shine, I know this feeling will lead me to a bright tomorrow.
Dnes mám chuť sem dát něco legračního a zároveň povznášejícího.
Asi mám prostě dobrou náladu :-)
Má dcera také ví, že mám dobrou náladu… poznala to už včera, když jsem ji vyzvedávala ze školy a měla jsem s sebou nové DVD. Obvykle DVD příliš často nekupuju. A minulý týden jsem při jakékoliv zmínce, že by chtěla nějaké koupit, kroutila významně očima, co že je to za hloupost. Má jich doma ažaž. Až příliš. Holt blbá nálada zavládla i mezi námi.
Jenže večer předtím mě přesvědčila, že místo čtení pohádky dáme na youtube kousek Barbie baleríny. No opravdu. TA Barbie. Ta příšerná panenka, vyzáblotina největší. Má švagrová jich, bohužel, jako malá dostala několik… a tak je má dcerka podědila. A babička občas nějakou přikoupí. Aby měla malá radost, samozřejmě, a nebyla ošizena o ty největší poklady dětství :-)
Ale na baletní videa mám slabost, jak jste před nedávnem tady zjistili. Pokud ji to motivuje k dalšímu baletění, dobrá. Že by „účel světí prostředky“? A tak jsem šla a to DVD (Barbie a růžové balerínky) jsem jí koupila.
Protože ten kousek, který jsme viděly, se mi strašně zalíbil. No opravdu. Z Hilariona, toho chudáka, kterého utancovaly pomstichtivé víly k smrti (psala jsem o tom v článku Strach milovat, včetně videa) v Giselle, udělali sympaťáka a z Alberta, prince, kterého Giselle uchránila před smrtí, nadutého a neschopného šlechtice. Neuměl ani střílet z luku… což možná svědčí o historických znalostech americké produkce.
Kamarádka hlavní hrdinky mu samozřejmě hned pěkně omlátila o hlavu, že je zasnoubený a snaží se Giselle utáhnout na vařené nudli…
A dívat se, jak se dívky, proměněné v labuť, snaží létat… a moc jim to nejde, dokud jim nejde o život, bylo ve srovnání s tím představením, které jsem včera viděla v divadle, něco úplně jiného.
A závěrečný tanec a závěrečná píseň… no, posuďte sami. Video s tím tancem jsem bohužel žádné vhodné nenašla, ale tato verze je také moc pěkná. Včetně anglického textu přímo ve videu.
Někdy v dětských filmech (i v těch, které mají na ČSFD pouhopouhých 40%) zazní skvosty, které bychom nečekali. Upozorňuji, že tím svobodným tancem, tančeným podle rytmu vlastního srdce, a ne podle toho, co se od ní čekalo, dokázala Kristine, hlavní hrdinka, přemoci i zlou ledovou královnu. Já vím, že je to jen variace na americký individualistický sen… ale i tam, kde se to na první pohled nezdá, se mohou skrývat poklady.
A kdo si stejně jako já vzpomněl na tu parodickou písničku o Barbie od Aquy, tak tady ji máte. Kdysi jsem i u ní pukala smíchy. To už je, koukám, neuvěřitelných téměř 20 let! A suprově se na ni tancuje :-))
A tak místo odsuzování Barbie a všeho toho, s čím je tahle panenka spojená, se s ní pojďme pobavit… a třeba se i nechat inspirovat její touhou tančit podle rytmu svého vlastního srdce a překonat tak tu ledovou královnu, která šíří jen strach a zlobu…
Žít je umění 
JO tuhle pisnicku si pamatuju… au… :D :D
Ale to jsi narazila na tema, o kterem jsem taky chtela psat… pripada mi totiz, ze celkova nalada u nas doma dost odrazi tu moji, resp. pokud mam ja blbou naladu, tak se to odrazi na vsech ostatnich… A neni to moc fer, protoze ja mam blbou naladu vetsinou dost pravidelne jednou za mesic…
Tak to přesně je. Piš, piš, to bude určitě zajímavé.
Já si pamatuju, jak kdysi před mnoha lety, jsem šla po Praze a na rohu jsem téměř vrazila do nějakého pána. Většinou se při takovýchto střetech usměju, většinou se oba zasmějeme. Ale pán měl hádavou náladu. Já se, hlavně tenkrát, nehádala vůbec (i když jako malá jsem bývala strašně vzteklá a teď to s malou kolikrát vyplouvá na povrch a učím se s tím zacházet), konflikty jsem nesnášela (a nemám je ráda dosud). Ale pánovi jsem dost od plic na jeho urážku odpověděla… Jasná ukázka toho, že druzí lidi mají spoustu vrstev, ty usměvavé, i ty nevlídné, a když svou nevlídností zahraješ na tu nevlídnou…. jsou pak všichni děsně nevlídní :-) Když jsem se začala učit neočekávat změnu od druhých, ale od sebe, mívala jsem velký problém: A proč zrovna já? Proč to nemůže chápat on a omluvit se on? A proč a proč… No, protože já mám tu moc to změnit, dát ten prvotní impuls (a většinou to zabere), když si to uvědomuju… a nemusím čekat, kdy si to konečně uvědomí ten druhý…
Ne vždy, považuji za vhodné šířit usmněv kol kolem. Dala jsi příklad pána, co se nezachoval tak, jak by měl, ano, je to hezká myšlenka, že to co vyzařuji, se mě vrací, je i populární, já ji ale neuznávám i proto, že dnešní změny v chování nevedou k lepšímu? Ta pravidla tu jsou a například každý muž, by si měl uvědomit a respektovat to, že jsi žena a jeho povinností je, se omluvit a usmát, ty můžeš slušné chování přijmout a vrátit úsměv, ne opačně!
Etiketa by byla v háji a my si pleteme vlastní bič? Když toho pána, nevychovala jeho maminka k úctě k ženě a on zůstal hulvátem do pokročilého věku, jaký asi je jeho syn?
Mohla bych pokračovat o tom co je etiketa, výchova a ovládání emocí, zvláště citlivé je to u dětí, přesně vycítí, kam až smí dojít, my jsme povinni je respektovat a ony nás poslechnout, rozlišit hranici v případě emocionální krize, není na nich ale na nás?
To máš pravdu… já se na toho pána tenkrát právě vůbec neusmívala. Obvykle je to právě tak, že se oba vzájemně omluví, protože pokud se na rohu lidé srazí, je to obvykle „vina“ obou… nedávali dostatečný pozor. Omluví se, s omluvou se usmějí. Kdybych v té chvíli byla naladěná pozitivně a nenechala se strhnout jeho negativním naladěním, byla bych to já, kdo by se omluvil. ovšem bez úsměvu. A nechala bych ho, ať si to v hlavě přebere. Buď by se přestal zlobit na svět kolem sebe a omluvu by přijal, nebo by se zlobil dál. Ale to už by nebyl v tom okamžiku můj problém. Víc už bych pro něj udělat nemohla…
Správné je šířit tu etiketu, slušné chování a ovládání emocí… to by byla v té chvíli ta správná cesta. Snad by se chytnul, to člověk nikdy neví.
Starého psa, novým kouskům nenaučíš? Byl to jen příklad toho, jak se vymstí emancipační novodobé, maloměšťácké manýry, právě nám ženám?
Vidím maminky, jak vláčí tašky s nákupem a jejich opečovaní, třicetiletí synci sedí v hospůdkách a chudák ta, co si potom něco podobného vezme za muže? Vychovat z chlapce getlemana a sklidit díky všech snach světa, není dnes cílem matek, proto tolik rozvodů?
Já mám trochu problém pochopit, že se spousta žen chová jako by celá tíha světa ležela jen a jen na jejich bedrech… mix pečovatelského komplexu a emancipované snahy a la: zvládnu všechno sama, je smrtící. Mě by to zabilo. Potřebuju pomoc od dcery, přiměřenou jejímu věku, nic velkého, od syna bych ji vyžadovala stejně tak. Manžel mi pomáhá vydatně, po té psychické i fyzické stránce. Neznám takové ty nářky, že ženy mají doma třetí dítě, je to rovnocenný partner a takového jsem hledala. Nemám potřebu doma vládnout :-) Tchyně je sice stroj na rozmazlování, ale na rozmazlování syna asi v návalu práce neměla čas… víc ho myslím ovlivnila babička na vesnici, prázdniny a volna trávil v lesích, a brzy odešel bydlet s kamarádem. Umí se o sebe postarat. Prý až bude ten blackout, tak přežijeme :-)
Rozumné ženy dělají rozumná rozhodnutí a bývají i dobrou matkou a tchyní? Snažím se mluvit raději o všeobecných věcech, osobní rozhovory nemívají dobré konce, chceš-li, tedy to je můj názor. Když je v domě hlava rodiny, je to pocit bezpečí a žena je strážkyní rodinného krbu a štěstí?
Kolem nás je naprosto jiný ideál života a pohled do centra dění není nic, co bych obdivovala ve svém věku. Dříve jsem čítávala mnoho „hodně mladých„ blogů a dodnes jim nerozumím (naprosto převrácený řebříček hodnot)?
Ty v minulosti ztracené roky (minulé století), dále, touha po emancipaci nesprávným směrem, vyvolává u mnoha mužů pocit, že žena není hodna úcty, je mu na roveň a co prý ženy chtěly, to mají?
Chápu, jsi zkušenější bloggerka :-) Já se jen té všeobecnosti někdy trochu bráním, protože se obávám, že to bude moc stereotypní… že to nepostihne to, že každý jsme jiný a každý prožíváme a vnímáme svět jinak. Ale jistě lze asi vnímat nějaký společný trend ve společnosti.
Já často narážím na to, že společnost ještě nedosáhla (ani zdaleka) té správné rovnováhy mezi extrémy… buď se klonila k nadvládě mužů (což s sebou neslo spoustu negativ a věřím, že mnoho mužů ženy nerespektovalo ani tenkrát právě proto, že je nechápali jako rovnocenné) a teď se kloní zas k emancipaci žen, se všemi výhodami i nevýhodami tohoto přístupu. Stejně tak s výchovou… buď autoritativní (děti poslouchají na slovo), nebo liberální (děti mají volnost). Spojit ty protiklady tak, aby byli vyvážené, není jednoduché. Až to lidé zvládnou sami v sobě, pak bude taková i společnost. Však my se k tomu ale jednou dobereme :-))
Bůh vám pomáhej k tomu, aby okolnosti běhu světa vám byli nakloněny, zatím se mně výsledky jeví spíše v záporném světle?
Z toho si nic nedělejte… já už si taky říkám, „Jo, za mých mladých let bylo lépe“ :-) A to jsem ještě mladice :-) Do dokonalosti má náš svět hodně, hodně daleko… vůbec nedokážu soudit, zda je to horší a horší… ten nadhled nad tím nemám. Tak si říkám, že je to pořád stejně špatné, ale že se to zlepšuje. Já se taky pořád zlepšuju, tak proč ne svět????? :-)