vysvědčení – údaje jsou smyšlené; credit: honza groh
No opravdu. Moje dcera se kolikrát dožaduje ve škole dvojky. A když má dostat jedničku, prokrucuje obličej.
Že by se po pár týdnech ve škole (je prvňačka) dostala do stádia, ve kterém jsem byla já před mnoha a mnoha lety (základka? nebo snad i gympl???), kdy jsem plánovala kořistit pětky?
No fakt, já už tenkrát byla z té školy tak otrávená, že jsem si říkala, že když se budu snažit dostat pětku, bude to větší zábava. Protože, jak už to tak chodí, učitelé si Vás jednou zařadí do nějaké té škatulky (jedničkář, dvojkař atd.) a z té se pak člověk těžko dostává. Hlavně nahoru, že? Ale i dolů to není tak úplně snadné. Učitelé kolikrát odpustí, „přehlédnou“, řeknou si: „to zrovna byla nesoustředěná, ale jinak to ví“, přimhouří očko a dají Vám známku, kterou si za svůj výkon, minimálně ve srovnání s ostatními, nezasloužíte.
Ale byla jsem srab a tento experiment jsem tenkrát neuskutečnila.
A má dcera? Ta známky nedostává vůbec.
Jedničky a dvojky jsou čísla jídel v jídelně. Jednička je ta, co má každý, kdo si nezvolí nějaké jiné jídlo. Dvojka bývá v ranku sladší (někdy) a pro mnohé prostě chutnější.
Nulka je prý pro děti, kterým chytrák rodič (také už mi to 1.10. hrozilo) z jakéhokoliv důvodu (v mém případě neproběhlé inkaso) nestihne zaplatit oběd. O hladu je prý nenechají, říkala dcera. A říkala to i paní přes stravování, která byla ochotná se mnou 1.10. ráno bavit, ačkoliv její dcera zrovna nestihla vlak na školní výlet, a ačkoliv ještě nebyly úřední hodiny. Navzdory všemu byla neuvěřitelně milá a dokonce jsme později i zjistily, kde byl s tou platbou zakopaný pes. Jinak by se totiž ta samá situace opakovala i za měsíc a to už bych fakt jen kroutila nevěřícně hlavou…
A tak díky ochotné paní „stravovnici“ a díky za super dvojky ve škole…
Protože až se zase bude někdo neznalý věci dcerky vyptávat, jestli dostává jedničky, tak může říct: „Jo, tento týden jsem měla samé jedničky. Ale byla bych radši měla dvojku.“
Žít je umění 
Wauu… pěkné vysvědčení! To já jsem to na vysvědčení měl vždy pestré:-) Když se mi nějaká učitelka či učitel nelíbil, tak jsem se odmítal učit a potom jsem měl vysvědčení velmi rozmanité, plné jedniček, dvojek, trojek. Ale když mě nějaký učitel zaujal a když jsem ocenil jeho lidské kvality, potom jsem se opravdu snažil a tehdy jsem měl jen jedničky.
Ty jsi ale ranní ptáče :-) Tak to asi je, že známky nevypovídají nic o tom, co kdo umí, ale jak se vyspal, jak ho to zrovna bavilo a jaký měl vztah k učiteli :-) To já mívala vysvědčení dost podobné tomu ilustrativnímu, tak to má dcera dobrý: vím, že jsem se měla tenkrát zaměřit na jiné věci než na známky. Ale mě to tenkrát nikdo neřekl :-) I když přicházely tak nějak samy a nějak jsem se kvůli nim nestresovala, beztak mi dokázaly naočkovat, že mít jedničku stačí a hledat hloub a souvislosti, že je nakonec zbytečné. Nakonec mě paradoxně nejvíc bavily a nejvíc lákaly a nejvíc naučily dva předměty: angličtina (učitelka nás vůbec nic neučila, do ničeho nenutila, tak jsem si tu svobodu přetvořila po svém a naučila se mnohem víc, než kdyby byla něco učila) a fyzika (učitel si mě vyhmátl, nutil k větším výkonům, měla jsem pocit, že pracuje se mnou, ne se známkama, fyziku jsem tenkrát tak milovala, že jsem pak v prváku na gymplu chtěla na matfyz. Lup, jiná učitelka, která byla spokojená s jedničkama, a bylo po srandě. Zůstala mi jen ta angličtina :-) A zájem o sci-fi.)
Pingback: Také už víte, co všechno Vám přinesl říjen? | Žít je umění