Štěstí není tam, kde ho obvykle hledáme.
Ne, opravdu nemusíte čekat na partnera, na kupu peněz, nebo vysněnou práci, abyste byli šťastní. Ne, nemusíte pouze přetrpět všechny ty dlouhé chvíle, než budete mít ideální váhu, ideální postavu. A dům se zahrádkou.
(Vykašlete se na to. To fakt nemá smysl :-) A naplnění Vašich snů to nepřiblíží… spíš naopak.)
Zapomeňte na dlouhé seznamy Musíš a nesmíš, jinak…
Také jste to slýchali jako děti? Doma? Ve škole? V té době jsme ještě většinou šťastní byli, pravda? Tedy pokud jsme se dokázali radovat z toho, co jsme měli, výskat, běhat, cákat kolem sebe a usmívat se přitom na celý svět. Dokud jsme nezačali něco CHTÍT. CHTÍT něco, co jsme neměli. Něco, nač jsme chtěli dosáhnout, ale bylo to mimo náš dosah.
A přitom to pravé, nefalšované, nepodmíněné štěstí na dosah máme vždy. V každém okamžiku.
Proč po něm tedy nesáhneme? Proč se pořád TRÁPÍME a pořád na něco čekáme… a pořád něco CHCEME? Tu peníze, tu partnera, tu dovolenou u moře, nebo nejnovější smartphone?
Proč?
Opravdové štěstí otázku „proč?“ nezná. Neklade si podmínky. Stejně jako opravdová, nepodmíněná láska. Opravdové, nepodmíněné štěstí je spokojené teď a tady. To je logické, ne?
Tajemstvím opravdového štěstí, tím jedním jediným krůčkem, který nás od něj dělí, je PŘIJETÍ.
Přijetí sebe sama, přijetí lidí, přijetí celého světa. Takoví, jací jsou. Beze strachu, bez odporu, bez touhy po něčem jiném a lepším.
Je to tak prosté.
A tak nepřijatelné, že? Jako bychom se měli vzdát toho, co je nám nejcennější.
- A přitom jde jen o to přijít na to, co člověk DOOPRAVDY chce a kde to může nalézt.
- Zjistit, čeho se bojí a proč má na to plné právo. A zda je vůbec čeho se bát.
- Zjistit, co má smysl a co zcela jistě ne.
- Pochopit, že vnější svět Vás nemůže ohrozit. Že svůj život máte ve svých rukou.
- Vyměnit touhu za vděčnost a radost.
- Vyměnit strach za důvěru a naději.
- Vyměnit minulost a budoucnost za přítomnost.
- Té se plně otevřít a užít si ji s pochopením, láskyplným soucítěním a vděkem.
(Zjišťuji, že těch modrých částí s odkazy je mnohem méně než těch černých. Takže mám ještě hodně o čem psát :-))
Podle mě není většího štěstí.
Máme ho na dosah, jen jeden jediný krůček. Ale kolik kroků musí každý z nás ujít, abychom mohli udělat ten poslední?
Já jich mám v každém roce 50… 50 kroků z Absurdistánu toho našeho lpění na tom, aby se svět točil podle našich představ. Lpění na utrpení s tím spojeným…
Žít je umění 
moc hezké… jediný problém je v tom, že systém nepotřebuje lidi neustále šťastné a hlavně, chraň bůh zisku, lidi, kteří nic nechtějí a po ničem netouží… systém potřebuje lidi nespokojené, nejisté, ustrašené, nešťastné, kompenzující, hromadící a nakupující, k doktorům chodící a za zázraky platící… vždyť to bys tu naší ekonomiku přivedla do hrobu takovýma řečma… (chtěla jsem tam dát zlehčující smajl, ale nějak se tam nehodí…)
Já vím, sedmi, já vím :-) Často si říkám, že bych chtěla, aby tohle všichni jednou pochopili, ale pak si zas řeknu: no jo, jenže to se celý systém zhroutí, miliony lidí budou bez práce, protože to nikdo nebude chtít koupit, a pak i bez peněz. To by byla drsná transformace. Proto si myslím, že ačkoliv spousta lidí, kteří se cítí být duchovně založení, tvrdí, že svět se užuž výrazně změní k lepšímu, že ta zásadní změna je ještě hodně daleko, pokud kdy nastane. (Přehodila jsem na dnes tenhle článek místo původně plánovaného úryvku z Komenského, kde se před 400 lety mluvilo o tom, jak nastává zlatý věk atd., atd.) Těch zamotaných uzlů, které drží tenhle systém pohromadě a je potřeba je rozmotat, je strašně moc, a jak to udělat, aby pád toho systému nebyl horší než systém sám?
no to je otázka teda, při pátku :D
obávám se, že čím jsem starší, tím na to mám pesimističtější odpověď… ale ta stejně vede k další otázce, mojí oblíbené – je vůbec možná jakási dokonalá, utopická společnost, když lidé jsou nedokonalí?
A já říkám: není….
Podle mě ke štěstí dokonalou společnost ani nepotřebujeme…
„Přijetí sebe sama, přijetí lidí, přijetí celého světa. Takoví, jací jsou.“ Jakpak že nejsme dokonalí? :) Žádnou nedokonalost nevidím.
Dokonalost závisí na úhlu pohledu :-) Ale věci jsou pořád stejné. Proto tu „dokonalost“ ani nepotřebujeme. Protože tu vlastně pořád je, i když všechno nasvědčuje tomu, že není. To je sakra paradoxní :-)
Ó ano, to je ono. Úhel pohledu, čili vlastní názor je měřítkem pravdy :)
Lehká ironie je na místě. Nic nenaznačuje nepřítomnost dokonalosti, kromě našeho postoje k ní. :))
Teď zrovna řeším s jednou osůbkou (snad mi dá odpověď), jak je možné, že někdo vnímá svět tak velmi dokonale a navzdory všemu (a já bych teď mohla povídat, v podstatě nezaměstnaná :-)) má dojem, že i to zlé je velmi dobré a dokonce dobrovolně přivolané, a někdo žije ve světě temných sil a destrukce a konspirací a zlých duchů, ze kterých jde na mě jen hrůza. Kamarádka mi vyprávěla o podobných zážitcích (se kterými se vypořádala) a podobně neuvěřitelný rychlý sesun z výsluní do pekel zažila další má známá, kdo ví, kde je jí konec? Tohle moc nechápu…
Prozkoumejte v meditaci svá nejhlubší přesvědčení o světě, dobru a zlu, svém místě a postavení v něm. Pak je propusťte. Byly to jen názory. Netřeba se jich držet.
Svět odráží vaše nejhlubší přesvědčení o něm, jinými slovy, jste tvůrcem své reality, ne její obětí.
Na dojmu, že svět je hrozný a že tu být nechci a že bych nejradši byla už v té nirváně, jsem intenzívně pracovala poslední dobu, snad rok, dva? Myslím, že tyhle názory už jsou (doufám :-)) pryč. Ale ty výše uvedené jevy mě zaráží… je možné, že by někteří lidé byli tak negativně nastavení, že by zažívali něco tak děsivého? Když jsem byla v období, kdy jsem zkoumala, zda se nemýlím a věci jako minulé životy (a potažmo potulující nešťastné duše) třeba opravdu existují (a jak je možné, že já tohle nevnímám), napadlo mně, že při té spirituální cestě, která je dnes tak populární, lidi prostě přejdou z materiálního duálního vnímání do nemateriálního duálního vnímání. A to je pak průšvih. Protože s tím nemateriálnem neumíme zacházet. Ale v neduálním vnímání není ani minulost, ani budoucnost, natožpak nějaké duše…. něco, co je od nás oddělené…
Ono je to celé ještě trochu složitější, např. minulé životy nejsou minulé :)
Dualita je základem 3D reality, tudíž vždycky bude zima a teplo, světlo a tma ap. Máme smysly, které to registrují, a je to pro nás přirozené. Moc nechápu, co myslíte nemateriálním duálním vnímáním, není to contradictio in adjecto?
Ohledně schopnosti některých lidí zařídit si peklo na zemi nepochybuju. :)
Nemateriálním duálním vnímáním myslím např. to, že svět už najednou nedělíme na Já a to, co můžu vidět, nebo čeho se můžu dotknout, čistě materiálně, ať je to věc, nebo člověk, nebo skupina lidí, ale na Já a cizí duše. Já a ďábel. To zlo mi už nečiní svět, společnost, lidi, ale něco nemateriálního, mikroskopy nezaznamenatelného.
To s tím peklem na zemi, to mám stejný názor :-)
A to s těmi minulými životy, můžete aspoň naznačovat?? :-) Já „minulé životy“ chápu několika způsoby. Buď zcela „materiálně“ (konvenčně to tak třeba fakt je, nikdo nedokázal opak :-)), nebo jako něco současného (minulost nekonvenčně vlastně neexistuje, je to jen myšlenka; kdo ví, třeba jsou nějaké ty paralelní světy??). Ten, podle kterého se ale řídím vždycky je čistě symbolický. Představa něčeho, co člověk může chápat jako jeho minulý život, je čistě jen symbolickým zobrazením jeho „problémů“. Někdo má rád věci hmatatelné, tak mu pomáhá představa hmatatelného minulého života, někdo má rád symboly. Holt :-)
Krásně řečeno:-))
hmm… to je taky pravda co? :) teď ještě, kdyby to bylo jednoduché… :D
Odpoved muze byt nalezena v konceptu UBUNTU od Michaela Tellingera.
Neznám. Oč jde? Jen jsem tak zabrouzdala po netu…
Bah. Vnímáte-li jednotu všeho, není to naopak „neduální materiální vnímání“?
Minulé životy jsou nadlouho, snad někdy :) Ale naznačit můžu:
Vše probíhá v přítomnosti. Čas je 3D iluze. Proto můžete být ovlivněna svou alternativní nebo paralelní existencí. Ale jsou skutečné, ne symbolické.
Jak na to své vysvětlení koukám, musí to být jasné, že? :)))
Vnímám-li jednotu všeho, tak je to prostě neduální vnímání, ne? materiální a nemateriální už tam nehraje roli?
Chápu (asi?), co chcete říct ohledně minulých životů. Jen mi pak nejde do hlavy, jaký je pak rozdíl v tom, zda je to skutečné, nebo symbolické… symbol má moc ovlivnit stejně jako skutečnost. A není to pak už jedno?? A vůbec, není pak v tom neduálním vnímání úplně zmatečné rozlišovat něco na symbol a skutečnost? Iluze? A co je iluze? Muška jenom zlatá :-) Ona přece i ta iluze je vlastně skutečná, že? Nejsem v tom už děsně zapletená??? :-)))))))
Omlouvám se za překotné tempo. Vlastně jsem chtěl jenom říct, že vše je dokonalé, když to přijmete takové, jaké to je.
Trošku jsme zbloudili. :)
Je to naprosto jednoduché avi, v ničem se nenimrat a jednoduše a prostě žít!
Krásně řečeno, ne tak vzletně, ale zcela přesně :-) Jen se obávám, že tvoje „nenimrat se“ je stejně tak těžké jako moje „přijmout věci tak, jak jsou“ :-) Nimrat se je asi lidská přirozenost? :-)
Zkušenost mě napovídala, že jakmile něco začnu moc zkoumat, většinou se to pokazí, tedy to již dávno nedělám, čas si vždy a vše vyřeší, jen to chce trpělivost?
Taky už pomalu dospívám do tohoto stádia :-) Ale s tím mým racionálním mozkem, který musel mít na všechno odpovědi a všechno chápat, ta cesta nebyla úplně snadná :-)
:-)
Teď jsem si to přečetl ještě jednou a zjistil, že do Vás vtloukám Váš vlastní článek :)
Pardon.
:-)
Přítomnost a milovat a být milován je pro mne nejcennější…a zdraví samozřejmě. :)
Díky za zprávu :-) Pro mě asi taky. Tak zjišťuju, že pro mě je nejcennější spousta věcí :-) Ale oni spolu beztak všechny souvisí… Asi :-)
přesně tak moudře napsané….
to se krásně rozvinula debata :)
já bych si ale dovolila poukázat na jinou věc, nepřipadá vám, že žijeme v jakési bublině, odtržení od problémů větší části světa, když si vůbec můžeme dopřát luxus takovýchle myšlenek a debat? A tvrzení, že například ty hladovějící a umírající děti si takovou realitu samy vytvořily, s tím se mi nějak nedaří ztotožnit…
Nedávno jsem to zmiňoval jinde, za nerovnost lidí může sobectví, hamižnost. Rveme se o zdroje a peníze, jako by nebyl všeho dostatek. A i když dosáhneme svého, stejně nejsme spokojeni, nebo jen na chvilku. Čili stejně se nakonec dostaneme k egu :). Klasika: Chcete-li změnit svět, změňte sebe. JInak to nejde.
Já vím, Sedmi, já tohle také moc neberu. Občas mě někdo přesvědčuje, že tedy z těch minulých životů jsme si to přinesli atd., atd, že jsme si to zvolili. Ale tohle je asi jeden z příkladů, kdy je lepší a užitečnější se v tom nenimrat (jak říká Annapos :-)). Nemůžeme s tím beztak udělat nic jiného, než (jak říká est) se snažit změnit sebe… a ono se to pak odrazí navenek. Anebo jet a pomáhat těm chudým, aby si dokázali pomoct sami. Pamatuju (ze zkoušek toho člověk většinu, co se naučí, zapomene, ale tohle mi utkvělo díky spolužačce v hlavě), že prý nějaký palestinský (?) autor říkal, že existencialismus dává smysl tak max. zápaďanům, rýpat se ve smyslech života a ztrácet ten smysl a opovrhovat životem atd., atd., kteří na to maj čas se v tom rýpat. Že oni mají dost práce s tím si ten život vůbec udržet. Ti mají opravdu existenciální problémy…
a o tom to je…
Krásný článek a výborná debata. Děkuji za oboje, souhlasím s každým slovem.
Mně se to právě úplně tak prosté nezdá:) Vyměnit strach za důvěru například je čin vnitřního hrdinství, ke kterému člověk musí udělat mnoho důležitých kroků – a už jen nalézt ty kroky (natož je pak ještě udělat) je nadlouho…
Proto na závěr to drobné postesknutí, kolik musí člověk udělat kroků, aby mohl udělat ten poslední?? :-) Já to beru tak, že je dobré to, jak je to vlastně jednoduché, mít na vědomí, kdykoliv začnu dělat ty plány na zlepšení. Jako takové vyvážení. Vědomí cíle na cestě i cesty k cíli zároveň. (Trochu to zamotávám, že?) Dokud člověk ten poslední krok neudělá, tak mu beztak nic jiného nezbývá :-)) Asi :-) Ale dnes jsem už přesvědčená, že ztratit se v tom hledání a zlepšování se dá bez tohoto uvědomění velmi dobře a je to pak jen ta samá honba bez naděje na její naplnění, jako ta čistě materiální honba za štěstím :-)
Pingback: Jsem bohatá!! | Žít je umění
Hezky napsáno. Štěstí je uvnitř nás a je třeba žít teď a tady. :-)
Díky :-)
Pingback: Také už víte, co všechno Vám přinesl říjen? | Žít je umění
Pingback: … poztrácela korále… | Žít je umění
Pingback: Život je otázka priorit, aneb jaký je Vás žebříček hodnot? | Žít je umění
Žít je naprosto jednoduché a hlavně nepředstavitelně krásné. Jednoho dne jsem se probudil a přestal věřit všemu co jsem do té doby vnímal jako realitu, zavrhnul jsem názory převzaté od rodičů, učitelů, televizních seriálů a lidí ve svém okolí. Uvědomil jsem si smysl života, uvědomil jsem si, že nejkrásnější život je život beze strachu. Né peníze, ale strach kazí lidi a přináší neštěstí. Prohlédl jsem klam, že náš život plyne nezávisle na nás a že za neše neúspěchy může někdo jiný. My, jako lidé jsme to, co opakovaně děláme, náš život určují naše zvyky. Když změníme své myšlení, změníme své zvyky, tak můžeme jakkoliv změnit i svůj život. Zabedněnost, hrdost a lpění na své jediné pravdě nemá v životě místo. Naše vnímání je omezeno a to především naším úhlem pohledu. Je třeba vše vnímat pozitivně, např: Lidé tvrdí, že největší smůla Ronalda je, že žije v dobách Messiho. To ale není pravda, největší štěstí Ronalda je, že se objevil Messi, ten sbírá trofeje, sbírá pocty, ale hlevně nutí Ronalda tvrdě trénovat a pracovat na sobě, dodává mu odhodlání, sílu, motivuje ho. Viděl jsem Ronalda 13.1.14 když přebíral cenu, nikdy jsem neviděl nikoho šťastnějšího. To proto, že tvrdě dřel, to proto, že tolik miloval. Nejlepší v životě nejsou věci, ale okamžiky – právě tyto okamžiky, kdy se vám splní vaše sny. Svět leží v rukou těch, kdo se odvážili snít a své sny i prožít. Mějte své sny a splňte si své sny, to proto jste tady!
Nevíme co nevíme, všechno souvisí se vším, proto doporučuji bezmezně milovat všechny a všechno, nebát se ničeho a věřit v to, že i jeden člověk může změnit svět, to já (každý z nás) je ten jeden člověk!!! Čtěte a studujte slova Velkých lidí, také se můžete stát Velkými,.
Krásné doplnění článku… moc krásné. Mockrát děkuji za komentář!
Pingback: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit | Žít je umění
Pingback: Není čeho se bát… | Žít je umění
Pingback: Pouštění vánočních lodiček | Žít je umění
Pingback: Červenec a milující bytosti | Žít je umění
Pingback: Co se mě fakt dotýká… | Žít je umění
Pingback: NEMUSÍME BOJOVAT… | Žít je umění
Pingback: Imigrantská krize jako symbol. Otevřenost či uzavřenost?? (Magazín Aves 6/2016) | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: A nechci a nechci a nechci!! | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit (Návraty) | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: Je to fakt absurdní, nemyslíte?? A taky vás to už nebaví? | Žít je umění
Pingback: Cítíte, že nic není nikdy špatně a že všechno zvládnete?
Pingback: Návraty – Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit | Žít je umění