Záleží Vám na tom, co si kdo o Vás myslí??

Tak asi komu ne, co??

Spousta lidí neumí říct ne. To jasné NE, sorry, tohle já FAKT dělat nebudu, protože…

a) na to nemám čas

b) na to nemám chuť

c) takovéhle věci já prostě nedělám

Lidstvo už je prostě stejně stádní jako koně. Většinou to má svá pozitiva. Někdy to ale může přinášet to, že se z nás najednou stanou bachaři. Nebo začneme tvrdit, že 1+1=10, protože to tvrdí většina a ještě se na nás dívá, jako že jsme spadli z višně, když tvrdíme něco jiného.

Mimochodem. To není má „básnická licence„. To jsou vědecké experimenty…

Takže pokud Vám záleží na to, co si kdo myslí, tak je to normálka…

Jen bychom se tímhle „normálka“ neměli nechat spoutat…

Na druhou stranu přešla určitá skupinka lidstva do tábora (také stádního): „Je mi úplně fuk, co si kdo myslí, já si budu dělat a říkat, co chci.“ Svoboda, ne??? A někteří to učí i své děti…

fireChápu, přestalo je bavit nechat se manipulovat přáními druhých.

Proč je ale vždycky tak snadné přehnat něco do extrému a nechat se polapit??

Je to ta má obligátní otázka – jak respektovat sebe i druhé zároveň??? Jde to vůbec, když tak často stojí mé představy a má přání proti představám a přáním těch druhých?? (Kde že je ten článek, ve kterém jsem si tuhle problematiku kdysi tak trochu vyřešila???:-))

No ale proč já o tom vůbec mluvím, když jsem se v lednu zařekla, že tento rok budu psát jen o tom, co mi dělá radost a ne články třeba o tom, jak je děsné, že si někteří dělají, co chtějí bez ohledu na druhé…

Právě proto, že mi včera udělal velkou radost ten okamžik – ta vteřinka – kdy jsem si uvědomila, že je mi OPRAVDU JEDNO, JESTLI MI BUDE DÁNO ZA PRAVDU NEBO NE! Ne „jedno“ jako že je mi to ukradené, ať si kdo chce myslí třeba pytel. Ale „jedno„, jako že mě to netrápí. Vůbec. V hloubi duše klid a mír.

Mívám totiž okamžiky, kdy naprosto zřetelně vidím, jak se hloubí propast mezi mým názorem a názorem někoho jiného… a velmi ty chvíle nemám ráda. Obvykle se snažím poukázat rukama nohama na to, že OBĚ STRANY MAJÍ PRAVDU! Ale pokud to nevidí i ta druhá strana, je to strašně těžké. Většinou lidé nemají schopnost vidět oba úhly pohledu naráz. Jsme vychováváni v aristotelské logice – buď platí A nebo B. Oboje naráz? Blbost! A navíc – víte – PRAVDA JE PROSTĚ JEN JEDNA. (Nejlépe ta moje, že??) Když začnu vysvětlovat, jak to myslím, v tom okamžiku se zapletu – a ať je na druhé přijímače kdokoliv, většinou nemám šanci. Buď začne druhá strana oprávněně vysvětlovat zase to své stanovisko (či se přímo bránit), nebo už jen tím samotným aktem ten druhý názor popřu.

Blbě se do dualistického jazyka převádí neduální vnímání…

Možná jsem se měla naučit, že je to vlastně zbytečné…

Možná jsem se měla naučit, jak krásný je ten pocit, kdy cítíte, že se Vás nijak nedotýká ani spor, ani rozbouřené emoce toužící obvykle dojít uznání. Ne, fakt člověk nemusí dojít uznání v očích druhých :-) 

A tak nejde o to dělat si a říkat, co chceme, bez ohledu na druhé. Jako by to byli nějací zločinci, z jejichž vlivu se musíme vymanit. Jako bychom měli zabarikádovat svá srdce, která dokáží velmi citlivě vnímat, zda máme pro druhé hodnotu takoví, jací jsme, nebo ne, hodit na ty, kteří nás chtějí zavřít do své škatulky, deku a natruc je radši vůbec nevnímat. Jsou to přece naši nepřátelé, ne??

Ne, jde o to stát si za svou pravdou, i kdybychom v očích druhých měli skončit na hranici, a přece za to vůči druhým v hloubi duše neplát hněvem… 

(Což mě připomíná, že tento týden vlastně skončilo čínské období jara – dřeva – a začalo mezidobí. To je právě symbolizováno elementem země a oním heslem jedné z mé rubrik: VŠE JE JEN HRA PARADOXŮ, KTEROU MYSL NEMŮŽE POCHOPIT. Zajímavé. Nevzpomněla jsem si na začátku týdne já, tak mi to týden připomněl… )

No a jak jste na tom Vy se spory? Odsouhlasíte druhému (druhým) téměř cokoliv, abyste měli klid? Nebo se „rubete“ až třísky lítají,  partneři podávají žádosti o rozvod a přátelé Vás opouštějí, protože „Vy přece vždycky víte nejlíp?“ a Ti kteří nehrají s Vámi, hrají přece zákonitě proti Vám?? To dá přece rozum, ne?? Nebo prostě uznáte, že jak Vy i tak i ten druhý máte právo na ten svůj názor, pokud nikomu neubližuje?? I když na první pohled vypadají protichůdně?

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice 3. VŠE JE JEN HRA PARADOXŮ, KTEROU MYSL NEMŮŽE POCHOPIT, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Záleží Vám na tom, co si kdo o Vás myslí??

  1. jolana88 napsal:

    Dotaz: „Ne „jedno“ jako že je mi to ukradené, ať si kdo chce myslí třeba pytel. Ale „jedno„, jako že mě to netrápí. Vůbec. V hloubi duše klid a mír.,,“ Jaký je v tom rozdíl? Když mám pravdu, je mi přece jedno, co si kdo myslí – neřeším to, nezkoumám … (teda já určitě).

    • avespasseri napsal:

      Rozdíl je v tom, zda mě trápí, že někdo mou pravdu nevidí, nebo ne. Bytostně nesnáším konflikty :-)) A bytostně nesnáším, když mi někdo říká, že ta pravda, kterou vnímám, je špatná. Aniž by argumentoval, aniž by diskutoval. Aniž by mi nechal tu mou pravdu a nepovyšoval tu svou nad ni. Navíc si myslím, že spousta lidí neřeší a nezkoumá prostě protože si řeknou, že „já mám pravdu“ a ten druhý ne, protože je a) b) c) A protože ho vlastně vůbec nezajímá, co si vlastně myslí a proč. Já to takhle ale neumím…

      • jolana88 napsal:

        Taky kolikrát řeknu, že je to „špatně“ – a nemám potřebu to zdůvodňovat, natož se o tom přít :) Důvod? Je mi jedno, co si ti dotčení myslí. Když vím, že mám pravdu – vím, že ji mám, tudíž zda ji někdo vidí nebo ne – není můj, ale jeho problém.

        • avespasseri napsal:

          Pokud vím, že ten druhý tvrdí něco opravdu ujetého, a vidím, že mé argumenty nikam nevedly, také už nemám potřebu dál zdůvodňovat. A přestože je jeho problém, že nevidí, že je úplně mimo, je mi to líto. Protože neporozumění plodí do budoucna jen zbytečné problémy. Tak trochu mi není jedno, co si dotčení myslí… a ještě víc se mě dotýká, když vnímám, že to, že vidí jen tu svoji pravdu, u nich přechází do: „to je ale úplný vůl“ :-)) Z povyšování a ze zaslepenosti nikdy nekouká nic dobrého. Otázka zní, zda se tím člověk nechá ušlapat do pocitu, že svět je postavený na hlavu, nebo ještě hůř, že všichni jsou děsně děsní tupci, nebo se k tomu dokáže postavit s pochopením. Ta druhá alternativa probouzí onen klid a mír, o kterém jsem mluvila…

  2. Sedmi napsal:

    Já jsem vyrostla v tom, že je úplně jedno, co si o nás kdo myslí. Tátova výchova. Takže mi nedělá problém udělat něco jinak a netrápím se tím, co si proboha budou myslet lidi… Naproti tomu Lev to má úplně opačně. Tak se navzájem doplňujeme, aby to nešlo do extrému… A ad hádky, máloco mi dneska stojí za to, ale pokud to je jedna z těch věcí, tak se klidně pohádám…

    • avespasseri napsal:

      Já bohužel vyrostla v době, kdy se úzkostlivě dbalo na to, co si kdo myslí. Aby člověk neskončil ve vězení, že má nějaké protikomunistické názory. Ačkoliv mi rodiče nikdy neříkali: „to neříkej“, nebo si to alespoň nepamatuju, člověk to cítil kolem sebe. Nemám to sice naštěstí tak, že bych to řešila až extrémně, ale v hloubi duše vnímám, když se lidi staví proti sobě místo vedle sebe. A naprosto zbytečně a hloupě. Paradoxně, jako malá jsem se hádala a vztekala velmi často (v rodinném kruhu, ve škole jsem se rychle naučila, že to nikam nevede). Dneska už výrazně méně a vždycky mi to přijde zbytečné. Bohužel jsem ještě nějak nepobrala, že proč mají někteří lidé potřebu si tak moc trvat na svém a dohadovat se se mnou, když já vlastně říkám totéž, co oni :-)) Jak se říká, člověk dostane to, co vysílá – pokud spor, já mu ho nakonec poskytnu, pokud nemám možnost vycouvat :-)

      • jolana88 napsal:

        Nemohu s Vámi souhlasit, že „dobou“. (naopak – na tohle „rčení“ mám, po pravdě řečeno, pupínky). Není. Výchovou, celkovým nastavením rodiny, jednotlivce, a to včetně jejich historie a genů. Obecně – nejen já – to nazývám „syndrom Husákových dětí“, i když to nebyla jediná generace, kterou to postihlo :( společné – neradi konflikty (:)), upřednostňují jakýkoli (i nerozumný) kompromis, mají potřebu si zdůvodňovat a ověřovat a vysvětlovat oprávněnost a správnost vlastního jednání, „předpisy, ponaučení a pravidla“ je stále přitahují – hledají „opěrný“ bod, mají problém s jednoznačným rozhodnutím… To „stavění lidí vedle sebe“ – není jen u vás :)

        • avespasseri napsal:

          Vidíte, teď bychom se mohly pohádat o tom, zda je to dobou (pravda A) nebo výchovou a nastavením rodiny (pravda B) :-) Jenže já si myslím, že je to dáno obojím :-) Tipla bych si, že na různých diskuzních fórech různých sociálních sítí by se spustila lavina ačkařů, kteří by se pouštěli do béčkařů a opačně :-) Já se domnívám, že doba zařídila prostředí, ve kterém se pak projevilo, jak je kdo nastavený. Co v něm dřímá. Podobně jako s imigranty dnes. V některých rodinách se šlo přímo proti komunistům a nediskutovalo se o tom. V některých rodinách se šlo ruku v ruce s komunisty, ať již z přesvědčení, tak již z kariérismu apod. V některých rodinách se rozhodli to tak nějak přečkat kdesi uprostřed. Mohlo to být také z různých důvodů. Strachů, přizdisráčctví apod. Ale ono by to také mohlo být i z toho důvodu, že některé sorty lidí (a může to být dáno geny a rodinnou historií) vnímají, že třídní konflikt je asi tak stejně rozumný a užitečný (a životně nebezpečný), jako by se začalo srdce s mozkem dohadovat o tom, kdo je potřebnější. Místo aby spolupracovaly :-) Otázka pak už zní, kde je ta hranice toho, že do se do konfliktu nejde, a toho, že konflikt je nutný, aby ten nekonfliktní prokázal, že si nenechá skákat po hlavě. Blbé je, že v tom okamžiku popře svou nekonfliktnost a toho se hned chytnou ti, kteří mu to s radostí omlátí o hlavu :-))))))

  3. Pingback: 17. Jahodový ráj, aneb když Vás někdo upaluje na hranici a Vy si pískáte :-) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s