Co zcela jistě nemá smysl – 1. část

V minulých dvou článcích jsem Vás seznámila s mým pohledem na smysl života. Je to téma široké, hluboké a … možná i vysoké :-) Prostě lehko se v něm člověk ztratí.

Možná bude mnohem jednodušší se podívat na to, co zcela jistě smysl nemá. Protože to lze popsat ve 2 krátkých krocích, stručně a jasně. Je to tak prosté.

1) Nemá smysl vinit okolí – ani druhé lidi, ani celý svět.

2) Nemá smysl vinit ani sám sebe.

Je to stručné, pravda? Ale jasné zatím asi moc ne. Pojďme si to tedy rozebrat krůček po krůčku.

Bod číslo jedna:

Existuje spousta teorií  o tom, že svět je jako zrcadlo. Že se nám vrací zpět jen to, co sami děláme. Že kdo seje vítr… Že existuje vesmírný zákon rezonance. Že pokud se nám něco nelíbí, něco nás na druhém člověku rozčiluje, je to z toho důvodu, že my sami jsme přesně takoví, jen si to neuvědomujeme. Nebo se jen bojíme si to uvědomit. Že vidíme třísku v oku druhého, ale trám v tom svém ne.

Slyšeli jste o těchto teoriích? A co si o nich myslíte? Jaké máte Vy sami zkušenosti?

Já jsem před nějakými 15 lety „vynalezla“ pravidlo zrcadla. Byla jsem tak strašně nešťastná, ale už ani nevím, jak mě napadlo právě tohle řešení. Možná bych to dohledala ve svých starých denících. Také mě občas napadalo: A proč já? Proč se já mám měnit? Proč to má vycházet ze mě? Proč ne ti druzí? Ten druhý? Stokrát jsem se tomu bránila. Stokrát jsem pak ovšem narazila. Ale vždy, když jsem si přestala říkat, co by on měl a proč on nedělá to či ono, ale obrátila jsem svou pozornost na sebe, cosi se uvolnilo. Naučila jsem se první lekci: že nikdy nemohu chtít po druhých lidech to, co já sama nedělám nebo neumím. 

A když jsem toto pochopila, věci se začaly měnit samy od sebe, bez mého úsilí, bez mého bušení a volání a rozčilování se a „dupání nohou„. Fakt. Kéž bych si právě na tyto chvíle vždycky pamatovala, když mám někdy zase chuť bušit hlavou do zdi :-)

zrcadlo-palickap

(Photo credit: Palickap)

Ale mluvit o zrcadlech, rezonancích apod. je taková móda spirituálních kruhů. Možná někomu vyhovuje a možná někomu pomáhá tak, jak je. Já za sebe musím říct, že ačkoliv jsem si k teorii zrcadla došla sama vlastní zkušeností a vlastním hledáním odpovědí a ačkoliv jsem od té doby pevně věřila, že to tak je, a velmi často mi to pomáhalo, později jsem zjistila, že stále někde v hloubi srdce trvám zatvrzele na tom, že to ti druzí. Že svět je zlý. Asi mi vadilo to, že to je na světě prostě takhle tvrdě zařízené :-)

A pak, je to asi 2 roky, jsem narazila na úplně nespirituální (navenek) polopatickou knihu Marshalla Rosenberga Nenásilná komunikace. Doporučili nám ji na kurzu Respektovat a být respektován. A ta mi otevřela oči:

Druzí OPRAVDU za nic nemohou…

Zarezonovalo to se starou buddhistickou poučkou, kterou jsem kdesi kdysi četla a která mi pomohla, když jsem měla jít kdysi na punkci nosu (že by mě měl zánět průdušek něčemu naučit????? :-)): nejsou to ani druzí lidé, ani věci, které v nás vyvolávají radost a štěstí, ta radost a to štěstí jsou již dávno v nás. (Což jsem na sebe tenkrát při punkci vztáhla i opačně: když svět není zdrojem štěstí, není ani zdrojem bolesti. Punkce nepunkce, bolet to nemusí, i když na mě všichni hleděli jako na jehně jdoucí na porážku. Uvolňovala jsem se, dýchala, pořád si to opakovala… a světe div se, nic! Bolest nikde!)

I M. Rosenberg mluví o tom, že to nejsou druzí lidé, kteří v nás vyvolávají radost nebo smutek, jsou to jen a jen NAŠE potřeby, které ti druzí lidé buď naplní (z čehož máme samozřejmě radost, kdo ne?), nebo nenaplní (z čehož máme buď vztek… nebo propadneme depresi. To podle naturelu.).

Jde o NAŠE POTŘEBY, ne o činy druhých lidí, nebo světa jako celek. Ti za naše potřeby nemohou, na tom se shodneme, ne? 

Už jen z toho důvodu, že každý má jiné potřeby a zatímco mě něčí slova neraní, tak druhého člověka ta samá slova mohou zranit hodně.

Takže nemá smysl vinit druhé a už vůbec nemá smysl se je snažit měnit! Problém nejsou oni, ale naše potřeby.

Takže z toho pak vyplývá, že na vině jsem tedy já sám? Moje potřeby? Mám tedy měnit sám sebe, zlepšovat se, růst a tak? Nezavání to třeba tak trochu takovým tím věčným „nejsi k ničemu, měla bys se sebou něco dělat??“ Kde je potom ta laskavost k sobě sama, o které píši v článku, že laskavost je ta největší radost????

K tomu se něco řekneme zase příště. Chybí nám přece probrat onen výše zmíněny bod 2!

Co zcela jistě nemá smysl – 2.část

(Upozorňuji, že pokračování bude chráněno heslem jako ostatně všechny články v rubrice Tajemství života dle AP, které zde budou v uveřejňovány. Přístup k nim mají pouze registrovaní čtenáři. Přihlásit se k odběru je možné v pravém panelu: buď přes e-mail, nebo přes wordpress follow, nebo přes FB. Pokus se hlásíte přes FB, pošlete mi, prosím, na avespasseri@yahoo.com e-mail, abych Vám mohla heslo obratem poslat. Váš kontakt na FB totiž většinou nejde dohledat. Děkuji.)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Tajemství života dle AP se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

38 reakcí na Co zcela jistě nemá smysl – 1. část

  1. annapos napsal:

    Moudrá velice moudrá slova, tam někde v hlavě a srdci, ty pocity máme všichni, někdo je umí dát najevo, někdo ne, každý ale chceme, alespoň my co je dáme na „papír„ aby nám lidé rozuměli a to všichni, to je velice těžké? Když napíši pro jistý okruh lidí, vyčlením se z jiného a naopak, to zrcadlo hledám léta, podívat se do něho, je často bolestivé, protože sám sobě, ty chyby nikdo nechce přiznat, natož všem okolo?
    Sebereflexe nefunguje, ve vztahu k okolí, jen u sebe sama ? A i tak mám tendenci neustále poučovat a vychovávat, vím, že to nefunguje, každý ke své sebereflexi musí dojít vlastní zkušeností? Ach jo, tak dlouho již čekám, tedy, že k ní dojde i mé bezprostřední okolí?

    • avespasseri napsal:

      Díky za hezký komentář, jsem ráda, že tě článek oslovil. A hlavně že rozumíš :-) Roky hledám způsoby, jak vyjádřit, co chci říct, tak aby tomu druzí rozuměli a hlavně, aby vůbec chtěli porozumět. Někdy se daří, někdy ne. Někdy je to otázka času, někdy otázka jinak volených slov, nebo jiného přístupu. Poučování většinou moc nezabírá, to u hodně lidí podle mě cesta, jak v něm vyvolat obranný reflex. Někdy se prostě mohou lidé agree to disagree :-) Sebereflexe je těžká věc… pocitu viny se všichni vyhýbáme jako čert kříži. Ale pravda je podle mě taková, že vinit druhé nám nepomůže a nevinit druhé nemusí hned znamenat, že začneme vinit sami sebe. Ale nespadnout do pocitů viny je snad ještě těžší, než se odhodlat k sebereflexi :-) Jsme tak zvyklí žít ve světě buď – anebo.

      • annapos napsal:

        Je ještě jedna věc a to rezignace, po ní lhostejnost a to je vůbec nejhorší, toho se i ve svém věku bojím a často s tím bojuji?

  2. avespasseri napsal:

    To máš pravdu, to mě nenapadlo tam zařadit. Asi nejsem ten úplně rezignující typ… ačkoliv právě toto zrovna řeším. Paradox :-) Ano, rezignace je ta další (snad poslední?) past, do které člověk může spadnout. Vinit druhé, vinit sám sebe, rezignovat. Ale podle mě není rezignace jako rezignace. Je rezignace spojená s lhostejností (je mi to jedno, krásný obranný mechanismus) a rezignace spojená s důvěrou: vím, že nemohu změnit ani druhé, ani sebe, nechám to tak být a důvěřuju, že to bude dobré… Je to docela nářez, i jen ta představa, že má člověk jen tak sedět a koukat. Ale vím, že tohle je další krok… a také vím, že nemá nic společného s fatalismem a se sledováním, jak druzí trpí bez toho, abychom nic „neudělali“ pro to, aby se to nedělo. Ale tou branou jsem ještě neprošla a nevím, co přesně je za ní :-)

    • annapos napsal:

      Ani já ne Avi, Bůh je pro mě posilou. Znám to ale ze svého okolí, ne tedy naprosté propadnutí tomu ale téměř, je to zlé……….

  3. AdDragon napsal:

    Mile rozebráno.
    O zrcadle, tedy o tom, že člověk vidí na svět dle toho jak umí či jakou má náladu, bychom si asi mohli povídat dlouho – a nikoli marně.
    Každopádně, ačkoli souhlasím s tím, že nemá cenu vinit sebe či jiné z čehokoli, myslím, že lepší je vyhnout se vůbec slovu vina či vinit. Při používání slova vina je totiž velmi snadné zapomenout, že jakákoli interakce s okolím mění okolí a zpětně působí na toho, kdo interakci vyvolal. Vlivy interakcí se na sebe vzájemně řetězí, násobí či potlačují – podobně jako třeba vlny na vodě. Používá-li člověk slovo vina často (a není to žalobce, obhájce či soudce), tak často místo přijetí následku předchozích akcí (vlastních i cizích) prostě někoho nebo něco obviní. Jistě, na chvíli to člověku udělá dobře, ostatně, jde o přirozenou obrannou reakci, ale později to mnoho lidí (větší sklon k tomu mají ženy, nevím proč) začíná řešit a řešit a řešit… a točí se v kruhu viny.
    Soudím, že je lepší nepracovat s vinou hned od počátku. :-)

    Dovolil bych si tedy navrhnout jiné body, jejichž dodržování vede k lepší náladě i lepšímu naladění:
    1) Nebrat svět až tak úplně vážně.
    2) Nebrat sama sebe až tak vážně.
    3) Vhodné je i příst a mňoukat.

  4. Díky, díky, díky! :) K tomuhle článku ( a jeho pokračování) se vracím pokaždé, když si tak nějak sama se sebou nevím rady a vždycky mi pomůže získat zpátky nadhled, klid a pohodu :)

  5. Pingback: Trojka – ne, švédská ne… | Žít je umění

  6. Pingback: Jen jediný krůček ke štěstí | Žít je umění

  7. Pingback: Smysl života dle AP (Aves Passeri) | Žít je umění

  8. Pingback: Proměňte svůj život v zázrak (jen 5 bodů to má :-)) | Žít je umění

  9. Pingback: Svět je jiný! | Žít je umění

  10. Pingback: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit | Žít je umění

  11. Pingback: Není čeho se bát… | Žít je umění

  12. Pingback: 14. Vnitřní soudce | Žít je umění

  13. Pingback: TAKHLE by to přece mělo být!! Tak proč není?? | Žít je umění

  14. Pingback: Žít pod nadvládou zraněného Ega znamená žít v neustálém strachu… | Žít je umění

  15. Pingback: Milujete samotu? | Žít je umění

  16. Pingback: Když alespoň na chvíli zmizí ten chudák… | Žít je umění

  17. Pingback: Cesta k lásce… podle Anthony de Mella | Žít je umění

  18. Pingback: 9. Vše je tak, jak má být (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  19. Pingback: Fakt spešl, aneb o zásadních životních rozhodnutích | Žít je umění

  20. Pingback: Tak jsem to zas nevyřešila… | Žít je umění

  21. Pingback: Co se mě fakt dotýká… | Žít je umění

  22. Pingback: Co bude dál?? | Žít je umění

  23. Andyhrou napsal:

    Už rok hledám ;-) a našla jsem…a pořád budu nacházet a učit se..Děkuji za Vaše články!Ujíždím na nich :-)

  24. Pingback: Co se mě – s prominutím – SERE?? | Žít je umění

  25. Pingback: Když aspoň na chvíli přestane bolet hlava | Žít je umění

  26. Pingback: Ani pevná vůle slona létat nenaučí, aneb už to chci konečně změnit! (Magazín Aves 09/2016) | Žít je umění – ENjoy!

  27. Pingback: Co zcela jistě nemá smysl – 2 část | Žít je umění – ENjoy!

  28. Pingback: 47. Jahodový ráj, aneb svět je zrcadlo | Žít je umění – ENjoy!

  29. Pingback: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit (Návraty) | Žít je umění – ENjoy!

  30. Pingback: Žít pod nadvládou zraněného Ega znamená žít v neustálém strachu… | Žít je umění – ENjoy!

  31. Pingback: Chaos v hlavě. Iluze a realita. Porozumění a štěstí. BUM! | Žít je umění – ENjoy!

  32. Pingback: Kdo jsem? A kdo je tady nešťastný?? | Žít je umění – ENjoy!

  33. Pingback: Už víte, co OPRAVDU chcete? Tak proč teď sami sebe sabotujete?? | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s