Co zcela jistě nemá smysl – 1. část

V minulých dvou článcích jsem Vás seznámila s mým pohledem na smysl života. Je to téma široké, hluboké a … možná i vysoké. :-) Prostě lehko se v něm člověk ztratí.

Možná bude mnohem jednodušší se podívat na to, co zcela jistě smysl nemá. Protože to lze popsat ve 2 krátkých krocích, stručně a jasně.

1) Nemá smysl vinit okolí – ani druhé lidi, ani celý svět.

2) Nemá smysl vinit ani sám sebe.

Je to stručné, pravda? Ale jasné zatím asi moc ne. Pojďme si to tedy rozebrat krůček po krůčku.

Bod číslo jedna:

Existuje spousta teorií  o tom, že svět je jako zrcadlo. Že se nám vrací zpět jen to, co sami děláme. Že kdo seje vítr… Že existuje vesmírný zákon rezonance. Že pokud se nám něco nelíbí, něco nás na druhém člověku rozčiluje, je to z toho důvodu, že my sami jsme přesně takoví, jen si to neuvědomujeme. Nebo se jen bojíme si to uvědomit. Že vidíme třísku v oku druhého, ale trám v tom svém ne.  (Jak zaznělo už v Bibli.)

Slyšeli jste o těchto teoriích? A co si o nich myslíte? Jaké máte vy sami zkušenosti?

Já jsem před nějakými 15 lety sama v sobě pravidlo zrcadla objevila. Byla jsem tehdy strašně nešťastná a právě tohle řešení mě napadlo. Už ani nevím jak. Možná bych to dohledala ve svých starých denících.

Jo, také mě občas napadalo: „A proč já? Proč se já mám měnit? Proč to má vycházet ze mě? Proč ne ti druzí? Ten druhý?“ Stokrát jsem se tomu bránila. Stokrát jsem pak ovšem narazila. Ale vždy, když jsem si přestala říkat, co by on měl, nebo proč on nedělá to či ono, ale obrátila jsem svou pozornost sama na sebe, cosi se uvolnilo.

Naučila jsem se tehdy první lekci: že nikdy nemohu chtít po druhých lidech to, co já sama nedělám nebo neumím. 

A když jsem toto pochopila, věci se začaly měnit samy od sebe, bez mého úsilí, bez mého bušení a volání a rozčilování se a dupání nohou. Fakt. Kéž bych si právě na tyto chvíle vždycky pamatovala, když mám někdy zase chuť bušit hlavou do zdi. :-)

(Photo credit: Palickap)

Mluvit o zrcadlech, rezonancích apod. je dnes taková móda spirituálních kruhů. Možná někomu vyhovuje a možná někomu pomáhá tak, jak je. Já za sebe musím říct, že ačkoliv jsem si k teorii zrcadla došla sama vlastní zkušeností a vlastním hledáním odpovědí a ačkoliv jsem od té doby pevně věřila, že to tak je, a velmi často mi to pomáhalo, později jsem zjistila, že stále někde v hloubi srdce trvám zatvrzele na tom, že problém je tam venku. Že svět je zlý a lidi stahuje s sebou.

A pak, je to asi 2 roky, jsem narazila na úplně nespirituální (navenek) polopatickou knihu Marshalla Rosenberga Nenásilná komunikace. Doporučili nám ji na kurzu Respektovat a být respektován. A ta mi otevřela oči:

Druzí OPRAVDU nemohou za to, jak se cítím!

Zarezonovalo to se starou buddhistickou poučkou, kterou jsem kdesi kdysi četla a která mi pomohla, když jsem měla jít kdysi na punkci nosu (že by mě měl zánět průdušek něčemu naučit????? :-)):

Nejsou to ani druzí lidé, ani věci, co v nás vyvolávají radost a štěstí.  Ta radost a to štěstí jsou již dávno v nás.

(Což jsem na sebe tenkrát při punkci vztáhla i opačně: když svět není zdrojem štěstí, není ani zdrojem bolesti. Punkce nepunkce, bolet to nemusí, i když na mě všichni hleděli jako na jehně jdoucí na porážku. Uvolňovala jsem se, dýchala, pořád si to opakovala… a světe div se, nic! Bolest nikde!)

I M. Rosenberg mluví o tom, že to nejsou druzí lidé, kteří v nás vyvolávají radost nebo smutek, jsou to jen a jen NAŠE potřeby, které ti druzí lidé buď naplní (z čehož máme samozřejmě radost, kdo ne?), nebo nenaplní (z čehož máme buď vztek… nebo propadneme depresi. To podle naturelu.).

Jde o NAŠE POTŘEBY, ne o činy druhých lidí, nebo světa jako celek. Ti za naše potřeby nemohou, na tom se shodneme, ne? 

Už jen z toho důvodu, že každý má jiné potřeby a zatímco mě něčí slova neraní, tak druhého člověka ta samá slova mohou zranit hodně.

Takže nemá smysl vinit druhé a už vůbec nemá smysl se je snažit měnit! Problém nejsou oni, ale naše potřeby.

Takže z toho pak vyplývá, že na vině jsem tedy já sám? Moje potřeby? Mám tedy měnit sám sebe, zlepšovat se, růst a tak? Nezavání to třeba tak trochu takovým tím věčným „nejsi k ničemu, měla bys se sebou něco dělat??“ Kde je potom ta laskavost k sobě sama, o které píši v článku, že laskavost je ta největší radost????

K tomu se něco řekneme zase příště. Chybí nám přece probrat onen výše zmíněny bod 2!

Co zcela jistě nemá smysl – 2.část