Věštit zdá se nemožné. Budoucnost zdá se být temná (a možná ji tak kolikrát i vnímáme)… temná ve smyslu „nevidím, netuším„. A z toho „nevidím, netuším“ může často vzniknout i ono „bububu„.
Mně dneska napadlo podívat se, jaká témata Absurdistánu mě do konce tohoto roku ještě čekají. Před pár dny jsem si je sepsala, protože jak letos skáču z jednoho na druhé, začínám mít „nepřehled“ (jo, bordel, jo) v tom, která už byla a která ještě ne. Dokončuji podzimní témata (jo, jsem napřed :-)), za chvíli přijdou poslední dvě zemská (jo, to jsou ta mezitémata mezi jednotlivými ročními obdobími) a pak pár posledních zimních (jo, to protože se začalo právě těmi zimními). Kdo se v tom má vyznat???
A tak Vám můžu říct, že naprosto přesně vím, co se do konce roku bude dít :-))
Nevím, jakým způsobem konkrétně se to projeví, ale copak na tom sejde?? Rozhodně vím, co se díky těm konkrétním událostem budu chtít naučit…
Taková je moc Absurdistánu. To, jak už druhým rokem se týden za týdnem projevují jeho témata v mém životě. Neustále, neochvějně. S naprostou jistotou.
A co tedy bude??
Celý zbytek roku bude jednou velkou lekcí s několika úkoly na téma „obrať se dovnitř!“. Konečně už, sakra :-)) No, ony to jsou (minimálně v mém případě) všechny lekce, kterých se mi kdy dostalo, za uplynulých x let… nejspíš už od narození. A možná i před narozením :-) Ale když já jsem tak strašně tupej žák… :-))) Upřímně řečeno, nemyslím si, že v životě jde o něco jiného. Pamatujete se na ty články, co nemá smysl? Vinit druhé, vinit sebe? Pořád hledáme uspokojení někde venku. Pořád po něm „hrabeme“ prstíčkem někde venku. Pořád se bojíme, že nám to někdo vezme. Ukazujeme tím prstíčkem na druhé a na politiky. No samozřejmě, kdo by chtěl vidět, co je vlastně zač???? Případně sami na sebe (to je ale dost sebezničující až sebevražedné… a že takové lidi znám :-() A přitom to do nás už tisíciletí všechna náboženství buší (někdy doslova dost násilně, no, ale lidi jsou prostě nepoučitelní a pořád si myslí, že násilím něčeho dosáhnou… houby…a ti rozumnější lidé šupem vylévají s tou krvavou vodou i to čerstvě narozené miminko): obraťte se dovnitř!
A co že tedy bude dál??
Mých pár posledních týdnů tohoto roku bude ve znamení ryby (hahá), která žije v té vodě (hahá… soukromý vtípek, ale sakra dobrý :-)) a hlavně: netopí se tam! No, není absurdní si myslet, že ryba se může utopit? Vodní symboly mi přicházejí v mých básnických textech často – Moře, je jedním z nich. Dokonalé. Již před 20 lety tohle ke mně přišlo. A co ta mořská panna, říkám si??? Žije tam v důvěře a beze strachu. Víte, že ostatně ani člověk se nemůže utopit?? Dokud nezačne panikařit. Nebo v té vodě nezmrzne? V té vodě plné paradoxů, které hlava nemůže nikdy pobrat, a proto je nemožné něco z toho pochopit. Nebo vysvětlit. A je zbytečné se o to snažit.
- Prostě jen být a důvěřovat.
- Žít uvnitř v té vodě a nenechat nic, aby Vás z toho vyvedlo – žádnou vlnku, ani pořádnou vlnu.
- Nebýt jak ten plášť ve větru, který jde, kam ho strach nebo touha zažene.
- Nehledat poklady svých tužeb na povrchu, ale uvnitř.
- Stát si za tím neochvějně.
- Nechat se vést tou vlnou, která ví, kam pluje, a když do ní nebudeme zasahovat podle vlastních sobeckých přání a strachů, tak dopluje přesně tam, kam má. K rovnováze. K harmonii. Ne stabilní, kdepak. Ale k neustále proměnlivé a živé.
Jinak je to cesta do pekel, do temnot drákulovského světa, který z nás jen vysává energii a vše zahubí. A bylo by tou jedinou chybou toto dopustit. Každý jiná chyba je jen pobídkou k tomu obrátit se dovnitř.
Žít je umění 