Figurína letce
(photo credit: Andrej airliner)
Je tak lehké si něco o druhých lidech myslet. Myšlení nebolí, do myšlení nám nikdo nekecá, myšlenka přijde a když se nám zalíbí, tak si ji necháme a probíráme ji z různých stran.
Kdy jsme si mysleli o sobě něco dobrého? Ve smyslu: „já jsem ale pašák, tohle se mi podařilo, tamto taky a tohle zvládnu určitě někdy příště„? Kdy jsme si mysleli o druhém člověku něco dobrého? Ve smyslu: „tomu to dneska sluší, tohle se mu ale povedlo, to auto je fakt super pohodlné„.
Jak často myslíte takto… a jak často se pouštíte do kritiky sebe nebo druhých lidí?? Ach ano, kritika je přece přínosná. Pravda, konstruktivní kritika přínosná je. Kdy jste naposledy sebe, nebo někoho druhého konstruktivně kritizovali? Tj. tak, že jste ho nezahrnuli urážlivými slovy? Že jste se, jak už to respekt velí, zdrželi osobních útoků, ať už zjevných, nebo nenápadných, a kritizovali prostě jen jeho práci? Nebo jeho názor? To, že si svůj názor plete se svým majetkem, na který mu nikdo nesmí sahat, to je jiná. To už ve Vaší moci není…
Je zajímavé, kolik lidí samo o sobě neví lautr nic. O tom, proč dělá, nebo říká to, co říká. O svých nejskrytějších motivech, potřebách a pocitech. Ale o činech a motivaci těch druhých ví všechno. Ne nadarmo asi psychologie říká, že u druhých lidí máme tendenci připisovat chybu jedinci, zatímco sami u sebe okolnostem. Tj. spadla jsem z kola a zlomila si ruku?? Ále, silnice byla kluzká, dostala jsem smyk a upadla. To se může stát každému. Ona spadla z kola a zlomila si ruku? Je to prostě nemehlo, co by si nemělo na kolo radši sedat, když neumí jezdit na silnici, když je po dešti…
A tak:
- přestaňme si myslet, že víme, jací jsou druzí lidé
Tímto článkem začíná už třicátý první týden projektu Absurdistán 2014 (ajajaj, už jsme za polovinou). Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.
Přidat se můžete kdykoliv, můžete začít klidně tímto týdnem, nebo se můžete podívat i na týden první – 1. Masochisti hadr. A věnovat mu a těm následujícím (najdete je v rubrice Absurdistán) pár dní. Člověk nikdy neví, co mu které téma přinese – já už od prvního týdne zjišťuji, že do mého života zasahuje téma týdne dost výrazně :-) (Stačí se podívat na články, které uveřejňuji, v daném týdnu…)
Žít je umění 
Pěkně napsáno a vlastně pravdivě. I když někdy si lidé při nízkém sebevědomí myslí i o sobě jen to nejhorší.
Právě. Vnitřnímu soudci, který soudí i sám sebe, jsem také jeden týden věnovala :-) Pamatuju se, jak jsem kdysi učila angličtinu v kurzu pro matky, co se chystaly po mateřské do „procesu“… měly tam i různé jiné kurzy, které jim měly pomoct (k těm chybám… právě jsem opravila 3 hrubky v jednom souvětí, děs :-)). Včetně jednoho takového sebepoznávacího. Pak se tam hlouček (hlavně jedna maminka) bavil o tom, že k čemu je jim hledat na sobě nějaká pozitiva…. něco v tom smyslu…
a) kolik lidí prakticky znáte, co zvládnou konstruktivní kritiku?
„Jen kdyby lidi nedělali pořád stejné a staré chyby, a zvykli si, že jeden druhého vždy šidí, bylo by na světě o tolik míň hádání; jenže ti lidi by nebyli lidi, kdyby neměli chyby, a ti, kteří by tu bez chyby zbyli, na co by tu vlastně byli a k čemu by tu vlastně žili bez chybování?“
z čehož logicky plyne: „O nikom si nemyslím nic dobrého – ani o sobě – a jen málokdy se spletu“
:)))))))))))
Těžko říct, málo kdy kritizuju na plnou pusu a to, jak kritizuju, většinou okolí zvládá. Někdy se něco změní, jindy ne. Ale co už s tím :-) Nejsem vedoucí pracovník, takže na nikoho nemusím tlačit.
Podle mě jde o to brát lidi takové, jací jsou, tj. s těmi dobrými i těmi horšími stránkami. Možná máme tendenci si vybrat jen tu jednu a zapomínat na tu druhou, protože ono se hůř propojuje to, co si zdánlivě odporuje.
K tomu můžu připomenout onu historku, o které jsem už tuším psala, jak jsem se srazila na jednom pražském rohu s jedním prudičem. V podobné situaci se obvykle oba zasmějeme. Ale chlápek chtěl prudit, tak jsem mu taky vynadala :-) A právě na tohle bychom si měli dávat pozor, když očekáváme od lidí ty jejich chyby. Má zkušenost zní, že když k někomu přistupuju s tím, že očekávám něco dobrého, tak to většinou taky dostanu. Chyby máme všichni. Když to dobré nedostanu, nepřekvapí mě to :-)))
To je dobre tema :) a vztahuje se to i na priklad na situaci, kdy v restauraci se zahradkou majitel zrusi nafukovaci bazenek pro deti, protoze mu to tam porad nejaky zavistivec propaluje cigaretou v duchu „kdyz ja nemam, tak at nema nikdo?“ Tuhle ceskou tupou zavist „at sousedovi taky chcipne koza nebo radsi obe“ jsem nikdy nebyla nejak schopna pochopit…
No, vzdáleně asi taky… začne to tím, že místo toho, abych si myslela, jak je to auto pohodlné, si řeknu že je děs, že ho má :-)) A pak případně následuje akce …
Tohle taky nechápu. Nesnáším, když se mě zmocňujou negativní pocity, kdyby k tomu měla přibýt ještě nenávist, to by bylo strašný. Já spíš nechápu, že si někdo tou nenávistí tak dobrovolně ubližuje… no, ale někdo zas asi nechápe, že si někde dobrovolně ubližuje strachem. Holt člověk má své chyby :-))
myslim, ze normalne jsem dost tolerantni clovek, ale tohle me vzdycky dokaze vytocit… asi budu muset na sobe jeste zapracovat :P
Holt do důchodu ještě dlouho nepůjdeme :-)))))
duchod? co je to duchod? :D
No, bylo nebylo, věř tomu nebo ne, bývaly doby, kdy člověk studoval, pak pracoval a pak odcházel do tzv. důchodu. Ne, to nebylo žádné místo, byl to čas, kdy člověk nemusel pracovat a stejně dostával peníze. A mohl se věnovat zahrádce, vnoučátkům, cestování s kamarády. Pokud mu zdraví ještě sloužilo….
fuj, napriklad to melo byt… po ranu mi to taky nemysli :D
To je jak s těmi mými třemi hrubkami … fuj, fuj :-)))
Pingback: Zanořený srpen… a nejen v Egejském moři… | Žít je umění
Pingback: 27. Co s koncem léta?? (Absurdistán 2015) | Žít je umění