Hypersenzitivita fakt není za trest

Někdy mám dojem, že spousta lidí to tak bere. Nejspíš záleží na tom, jak moc vlastně daný člověk hypersenzitivní je. To jest – použiju-li přirovnání k mozku jako sítu – jak husté ono síto má. Kolik vjemů, jako takových malých kuliček, propadne do mysli. S kolika vjemy se člověk musí nějak popasovat.

Čím hustší síto, tím je nejspíš náročnější se s hypersenzitivitou vyrovnat. Takový člověk je prostě neporovnatelně vnímavější (citlivější) než ostatní. 

Podle průzkumů Elaine Aron záleží prý také na tom, jaké měl kdo dětství. Čím náročnější bylo, čím necitlivější byl přístup ostatních k nim, čím větší nápor na to, aby „nebyli měkkoty” nebo čím víc násilí (fyzického i psychického) mají za sebou, tím hůř.

Má kamarádka kdysi spáchala sebevraždu. Bylo toho na ní moc :-( V té době jsem ještě o hypersenzitivitě nevěděla vůbec nic a ani orlí čchi kung jsem v té době ještě neučila, ale jako citlivá, do hloubi zraněná duše hudebnice, na mě tenkrát působila…

Být hypersenzitivní je hodně náročné

Někdy říkávám, že jsme jako ti ptáci, které si sebou nosívali horníci do dolů – zatímco horníci jsou unavení, ale ještě makají, a neuvědomují si, že už jim dochází pomalu kyslík, ptáci už pomalu umírají. Život ve stresu postavený na výkonu a na přežití těch silných a zocelených moc pro ty citlivé holt není. Hypersenzitivní člověk snáší emočně mnohem hůř napětí a hádky ve svém okolí. Je pro něj mnohem těžší zvládnout ten nápor vjemů, informací a emocí kolem něj.

Ale ono to není nemožné :-) Naopak, přináší to něco opravdu vzácného :-) 

Vzpomínám, jak jsem jako malá mívala zdravotní problémy. Věděla jsem, že nesmím být unavená, potřebuju ráno klid a hodně času na probrání a že mi fyzicky nedělá dobře stres a obavy. Na základce mě honili po doktorech, včetně neurologa, s podezřením na epilepsii. Ale podezření se nepotvrdilo. Nejšílenější kombinace (a můj nejděsivější zážitek) byla silvestrovská párty – do postele až nad ránem, divoký tanec a do toho ještě pití. Tenkrát z toho nebyla obyčejná kocovina a polehávání v posteli do oběda. Rodiče si tenkrát prý říkali, jestli nemají zavolat sanitku.

Podobně absolutní vyčerpání a třas po celém těle jsem zažila až o mnoho let později. Po téměř 24 hodinovém porodu…

Proč o tom mluvím? Protože mě to naučilo jedné důležité věci – dbát sama o sebe. A také jsem se začala zajímat o čínskou medicínu. Ta totiž rozuměla tomu, co mi je, a co se s tím dá dělat. U toho, co by druzí nazvali slabostí – prostě jsem nedávala to, co ostatní v mém věku běžně a minimálně každý víkend :-)) – začal můj zájem o alternativní životní směry. A za to, kam mě dovedl, jsem tedy své relativní slabosti hodně vděčná.

A podobně pro mě zafungovala i má hypersenzitivita. A věřím, že tak může zafungovat pro každého. Ukáže mu cestu z toho uhoněného nevědomého kolotoče, ve kterém se většina lidí motá. Protože jim to zatím nedělá tak velké problémy jako hypersenzitivním lidem.

Hypersenzitivní lidé si totiž nemohou dovolit ignorovat to, co spousta lidí ignoruje. Jsme tlačeni vlastní nepohodou k tomu, abychom se naučili žít pohodovějším způsobem než většina lidí. Oni to ještě snesou. My už ne. A tak:

  • našla jsem si práci, která pro mě není stresující. To je myslím naprosto zásadní. Zkoušela jsem během svých studií různá zaměstnání. Většinou mě i bavila. Ale nějak jsem na ně nebyla stavěná. Některé věci jsem si hodně brala, některé věci mě příliš unavovaly. Postupně jsem si našla přesně tu svou hranici toho, co zvládnu. Ve zdraví :-) Většina lidí prostě nějak zatne zuby a dá to. Zdraví to pak odnáší dlouhodobě a plíživě. To je, řekla bych, nevýhoda nehypersenzitivců. A když učím orlí čchi kung, dokonce mě to i nabíjí – práce snů pro hypersenzitivce :-) Výuka angličtiny mě taky ohromně baví, nicméně zvládnu naplno učit tak max. 5-6 hodin. A zjistila jsem, že tříhodinové sobotní semináře mě hodně vyčerpávají – už přemýšlím, jak je dělat trochu jinak. Jsem ráda, že jsem nakonec nezůstala na univerzitě. Přednášet, psát a ještě opravovat testy, to bych asi nedala :-)

  • vyhledávám klid. To je ostatně univerzální rada hypersenzitivním lidem. I já potřebuju samotu a klid, abych mohla dobít baterky. Chvíle, kdy nemusím mluvit. Jak velký rozkmit mám, jsem si uvědomila nedávno na chatě, kam chodívá jeden můj student z veřejnostního kurzu. Zatímco na kurzu jsem duší skupiny, srším slovy, úsměvy a vtípky, snahou vysvětlit a pomoci, tak na chajdě jsem se buď držela stranou, nebo jsem jen tak seděla a poslouchala ostatní. A šla jsem brzy spát :-) Lidi, kteří mě neznají z kurzů, nevědí, co ve mně je :-))) A to jsem opustila svou touhu vést taneční kurzy :-)


  • na dobíjení baterek je pro mě super můj orlí čchi kung. Když mi bylo v životě nejhůř a měla jsem onen pocit, že se řítím z tobogánu dolů, stávala jsem čchi kungové postoje každý den alespoň půl hodiny. Dodávalo mi to energii ten proces zvládnout. A byl to onen první krok, který se v krizích doporučuje udělat – nepropadnout tomu. Zastavit se a pečovat o sebe :-) A orlí čchi kung hlavně učí energií šetřit a to je pro hypersenzitivce dar z nebes. Učí, jak stáhnout ty radary z okolí dovnitř a uzemnit se. Vtáhnout svou rozptýlenou pozornost do těla. Klasická rada. Ujasnit si hranice. I ty energetické. Abychom nenabírali vše, co se kolem nás šustne a nenechali se tím vyšťavit. Kromě čchi kungu jsem začala cvičit i taiji a i to vřele doporučuju. Je náročnější než čchi kung a déle trvá, než se člověk dokáže správně uvolnit. Ale když jednou zvládnete čchi kungový základ, je to krása. Taiji je prostě vnitřní bojové umění – umění uvolněně ustát útoky a případně nastolit hranice :-)


  • hypersenzitivní lidé mívají někdy největší problém právě s citlivostí na energie a emoce kolem sebe. I já to tak mám. Z vlastních emocí i emocí druhých jsem mívala až strach. Dlouho jsem to řešila tak, že jsem se své emoce naučila potlačovat a úzkostlivě jsem se vyhýbala lidem a situacím, které hrozily nějakým napětím nebo konfliktem. Často zaslechnete také rady, že se máte emočně odpojit od těch druhých. Uvědomovat si, že to či ono jsou jejich emoce a ne vaše. Udělat si kolem sebe jakousi nepropustnou bariéru.

Ale to je přece pro hypersenzitivní lidi jako popřít svou vlastní povahu! To, že jsme vnímavější, není nějaká chyba, kterou musíme napravit tím, že přestaneme být vůči druhým tak otevřeně vnímaví. Že se před nimi zabarikádujeme.

Větší vnímavost vnějšího světa je dar! Když vnímáme přírodní krásy nebo pocity lásky, jsme za ty téměř extatické zážitky přece rádi, že? Teď už zbývá se jen naučit zvládnout i ty pocity negativní…

Ale i to je dar hypersenzitivity! Většina lidí nikdy nepocítí natolik silnou potřebu zvládnout sám sebe a své emoce jako HSP. Nemají důvod. I pokud je začnou emoce zmáhat, pořád mají východisko – hodit všechno na druhé. A mávnout nad tím rukou. Ale to HSP většinou není schopen udělat. Druzí jsou pro něj jako druhé Já. Co cítí druhý, jako by cítil sám. Jsou to právě hypersenzitivní lidé, kteří mají ten silný impulz k tomu, vymanit se z onoho automatického způsobu reakcí. Naučit se ovládat svou mysl a své emoce. Tady jde totiž o život. Minimálně o snesitelný život…

Mně v tomhle hodně pomáhá opět orlí čchi kung a jeho techniky práce s myslí a emocemi, ale asi nejintenzivnější lekci ve vyrovnanosti mysli, ať se děje, co se děje, jsem dostala na desetidenním kurzu meditace vipassana. Člověk si tam v praxi může vyzkoušet, jaké to je zůstávat otevřený a přece v sobě. Nerozlišovat, jestli jsou emoce moje nebo těch druhých, protože ono je to ve své podstatě úplně jedno. Jde jen o jedno – nechat tu emoční energii sebou projít. Ve chvíli, kdy nás nebudou emoce zmáhat, dokážeme se soucítěním přijmout nejen ty, kterým říkáme moje emoce, ale i všechny ostatní emoce. A to je možné se naučit.

Hypersenzitivita fakt není prokletí. Je to výzva. Je to dar, který nás učí žít vědomě a užívat si život na maximum maximovatější než je běžné! Chápat svět komplexněji než je běžné. A objevit v sobě sílu, o které se většině lidí může jen zdát, protože nikdy takovou sílu hledat nemuseli :-) Ano, je to náročné. Stejně náročné jako se třeba naučit chodit. Člověk vrávorá. Občas spadne a praští se. Občas pláče, protože to fakt bolí. Ale ono to stojí za to, že?? :-) Kdo by si jako malé dítě pomyslel, že za pár let bude dokonce i běhat, skákat nebo sjíždět černé sjezdovky?? :-)


A na závěr ještě pár snad užitečných odkazů:

  • O desetidenním kurzu meditace vipassana si můžete přečíst ve speciálním článku, do kterého jsem zahrnula odkazy na zkušenosti s vipassanou (nejen mé) – ZDE.
  • O hypersenzitivitě (test a odkazy na základní info na základě knihy R. Sellina) – ZDE
  • O čchi kungu Orel v hnízděZDE.
  • O ročním projektu STROM ŠTĚSTÍ, který je pro mě ohromně užitečným nástrojem, jak se týden za týdnem učit být svobodnější, vyrovnanější a odvážnější – ZDE

 

 

 

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hypersenzitivní lidé se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Hypersenzitivita fakt není za trest

  1. Tatiana napsal:

    Vyborny clanok

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s