Komenský o mysli, zvyku, pokrytectví, úřednících a jiných nepravostech

V minulém příspěvku Labyrint světa a ráj srdce jsem citovala úvod ke Komenského stejnojmenné knize, o které jsme všichni (nebo minimálně ti, kteří ten den byli ve škole) slyšeli, ale nikdo ji neznáme. Tak už to mimochodem s mnoha věcmi, které se ve škole dozvíme, bohužel chodívá…

Úvod o tom, že člověk touží maximalizovat to dobré a vyhnout se tomu zlému… jak už Vám dnes ostatně řekne každý psycholog.

A jak to bylo dál s Poutníkem, který se vydal do světa prozkoumat, jak by tak mohl maximalizovat to dobré, tj. žít si co nejpohodlněji?

Potkal na své cestě dva průvodce: jistého Všezvěda Všudybuda (podle Komenského alegorie drzosti mysli, všeho ohledující…křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité) a Mámení (zastaralý při věcech Zvyk, pravdy barvu šalbám světa dávající).

Od Všezvěda dostal uzdu z řemení Všetečnosti a udidla Urputnosti v předsevzetích a porozuměl, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitelností mysli své násilně tažen budu.

A Mámení mu nasadil brýle ze skla Domnění a z obrouček Zvyku, které naštěstí ne zcela doléhaly, takže Poutník alespoň trochu opravdové reality viděl

Prostě a jednoduše se hned na počátku dostal Poutník do područí dvěma nespolehlivým průvodcům, kteří mu chtěli ukázat, jak to na světě chodí. Ale jeden ho sváděl a tahal tam a onam (mysl) a druhý mu ukazoval vše jen v krásných barvách a jen to, co vidět chtěl (zvyk).

U brány Osudu si má náhodně vytáhnout, do kterého stavu bude patřit. Zda bude panovat, sloužit, rozkazovat, poslouchat, psát, orat, učit se, kopat, soudit, nebo bojovat apod. Ale protože odmítá si jen vzít, co mu pod ruku přijde, aniž by to nejdřív prozkoumal, stařec Osud mu napíše cedulku Zpytuj a vpouští ho spolu s jeho průvodci do světa.

Nejdřív jdou na rynek. A co tam Poutník vidí?

Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprve, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká; a do houfu jíti maje, zase připíná. I zeptám se, co to znamená? Odpověděl mi: „To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší.“

…

Málo tu pak byl kdo zahánlivý, všickni se prací nějakou zanášeli, ale kteréž práce (a tohoť bych se byl nikdy nenadál) nic nebyly než aneb hříčky dětinské, aneb leda pachtování. Někteří zajisté zbírali smetí a rozdělovali mezi sebe; někteří se s kládím a kamením sem a tam váleli aneb je po skřipcích zhůru leckams táhali a spouštěli zase; někteří kopali zemi a převáželi neb přenášeli s místa na místo; ostatek lidu se zvonci, zrcadly, měchýři, hrkavkami a jinými titěrkami zacházeli; někteří i s svým stínem hráli, jej měříce, honíce, lapajíce. A to vše tak úsilně, až mnozí stonali a potili se, někteří se i přetrhovali. A byli všudy téměř úředníci jacísi, kteříž takové věci poroučeli a rozměřovali s velikou srdnatostí, jiní jich zase s nemenší srdnatostí  poslouchali.

…

Uhlédal jsem také jiný neřád, slepotu a bláznovství. Celý ryňk (jako potom i ulice) pln byl jam, dolů a výmolů jakýchsi, též kamení a kládí, příčkem a na kříž lecjaks ležícího, a jiných zavazadel; žádný však ničeho neodložil, nezapravil, nespořádal, žádný také ničemu nevyhýbal a neobcházel; než tak mání chodili, a jednák ten, jednák onen ustrčil se, padl, nebo se zabil nebo ztloukl, až mi srdce trnulo na to hledě. Z nich však žádný žádného nepamatoval, než když kdo padl, smáli se mu.

 

A co ještě na rynku a jinde viděl, příště si zase povíme….