Chtít, či nechtít, to je oč tu běží…

Celý týden jsem tu mudrovala nad téměř hamletovskou otázkou: „Chtít, či nechtít?“.

• Chtění je motor pokroku. Chtění nemusí být jen to špatné, mamonářské, může nás posunout dál.

Versus

• Chtění vyrůstá ze sobectví a jeho plodem je jen věčná nespokojenost, konflikty a obranné mechanismy proti tomu, co nechceme.

Ke kterému pólu se kloníte?

Jak už to v mých článcích chodí, někdy to vypadá, že se kloním jen k jedné variantě. Ale já často stojím právě uprostřed. V paradoxu. Možná mám prostě ráda koány :-) Nebo se právě k tomu paradoxnímu středu kloním, ačkoliv někdy je těžké tam stát :-)

Ale co již nadělám, když se mi často stává, že mě život nevede ani doprava, ani doleva, ale středem. Cestou, která zahrnuje oba protiklady. Jako kdysi u mých státnic, u toho úplně posledního termínu, který jsem měla k dispozici, protože tenkrát byla omezená doba studia a déle už to prostě nešlo, ačkoliv jsem je šla dělat vlastně poprvé. To jsem Vám vyprávěla? Jak jsem měla zároveň pocit, že toho neumím dost, ale také pocit, že toho umím víc, než někteří z těch, co už ty státnice udělali? Samozřejmě to tenkrát nedopadlo ani tak, že by mě ze školy vyhodili, ani tak, že bych ty státnice udělala. Napadne Vás, co se tenkrát stalo??? :-)

Chtít nechtění je samo o sobě paradoxní. A jak jsem psala v jednom komentáři:

„Když ono je to tak krásně paradoxní: dokud chceme, nejsme spokojení. Ale to, co chceme, je spokojenost (vyplnění našich přání a potřeb). Chtít to je přirozené :-) Jen blázen by chtěl být nespokojený :-) A čím chceme, tím blíž k té spokojenosti jsme… ale tím také dál :-)))) Krásné :-))“

A teď si s tím poraďte, jak chcete :-)

Mě napadaly různé věci:

• Když už člověk jednou chce, tak má koukat na to, co chce a co je pro to ochoten udělat. Některé touhy a některé způsoby, jak jich dosáhnout, jsou totiž zcela jistou návnadou na nepozorné ryby…
• Když už člověk jednou chce, tak má koukat na to, co chce… a hlavně se zamyslet nad tím, PROČ to chce.
•  A někdy to není ta naše sobecká touha, která nás žene. Někdy je to touha života samotného. Stačí naskočit a svést se…